Existují režijní mistři, kteří stárnou s grácií. Martin Scorsese zůstává ve svých pětasedmdesáti relevantní jako dřív, Clint Eastwood zvládá vyvolat výběrem témat a pevnou režií zájem i s blížící se devadesátkou.
Woody Allen bohužel do tohoto klubu nepatří. Kdysi zásadní režisér upadl do rutiny jednoho filmu ročně a svou značku udržuje naživu angažováním předních herců. Sledovat jeho aktuální produkce už však přináší pramalý požitek.
Allen založil svou kariéru paradoxně na cinefilii a znalosti velkých mistrů. Varioval Felliniho i Bergmana, testoval možnosti filmového vyprávění. Byl zkrátka nápaditý a zároveň v kontaktu s prostorem okolo sebe.
Dnes je režisérem snobů, kteří na sledování filmů nemají čas a na Allena chodí právě proto, že slibuje odtrženost od současného světa: o jeho filmech se dá donekonečna tlachat, aniž by bylo nutné něco vědět.
Právě mnou cloumá sžíravá žárlivost
Režisérův nejnovější film Kolo zázraků nevykazuje na metakritickém serveru Rottentomatoes ani třetinový poměr pozitivních recenzí (jde tak o Allenův nejhůř přijatý film vůbec). Vymezit se vůči Allenovi je ale opravdu namístě. I tentokrát platí, že natočil film, kde dva jazzové hudební motivy v nekonečné smyčce prostupují příběh, v němž postavy hystericky pronášení fráze typu "Právě mnou cloumá sžíravá žárlivost".
Konstrukce snímku se opět snaží být okázale sebeuvědomnělá, chybí jí ale skutečná sebereflexe. Bez ustání se obnažuje "filmovost" filmu, tato taktika ale nenabízí žádné nové interpretace, natož aby v ní Allen reflektoval sám sebe. Vyvolává pouhou iluzi komunikace režiséra a publika, jež tyto hříčky tak miluje, protože si pak připadá chytře a "neobelhaně". I když opak je pravdou.
U Allena tento princip obešel celý kruh a rozhodně nekončí jako sebeodhalení, upřímnost a otevřenost. I v případě Kola zázraků díky tomu nemusel napsat psychologicky a příběhově soudržný scénář, jenž by se pokoušel sdělit konkrétní věci o uvěřitelných figurách. Místo toho je film jen "hra na film nás, co si rozumíme".
Je zajímavé, že do stejné slepé uličky se aktuálně dostala třeba i série Star Wars. Dalo by se říci, že se do ní dostala celá americká popkultura. Woody Allen však v tomto ohledu kraluje už desetiletí.
Díky za kameru a výkon Kate Winsletové
Jak je tedy i přes drtivé kritiky Kola zázraků možné dojít k pozitivnímu dojmu? Do velké míry je to zásluha kameramana Vittoria Storara, jenž patří coby držitel tří Oscarů mezi deset historických rekordmanů a má na svědomí geniální obraz Coppolovy Apokalypsy či Bertolicciho Konformisty.
S Allenem pracoval už na loňském Café society, tehdy se ale zjevně jen rozkoukával. Nyní zcela opanovává film a dodává mu výrazné barvy a kontrasty.
Na loňské přednášce v Praze Storaro potvrdil, že Allenovi na vizuální podobě jeho filmů příliš nezáleží. Při natáčení měl tudíž v podstatě volnou ruku.
Dalo by se namítnout, že Storarův přístup je svou velkorysostí značně archaický a okatě samoúčelný. Nejde popřít, že takřka v jakémkoliv současném filmu by vizuál Kola zázraků působil vyčpěle. Jenže v kombinaci s allenovským konstruktem zvolená panovačná barevná paleta tvoří správnou kombinaci a dodává snímku svéráznou energii.
Druhým plusem pak je Kate Winsletová v titulní roli Ginny, ženy utopené v nejprůměrnějším životě, v níž se právě začaly projevovat udupané ambice. Krutý svět se však - jak by melodramaticky popsala snad hrdinka - zažehnutý plamen snaží opět uhasit!
Jde o roli méně vděčnou, než byla ta v Jasmíniných slzách, za niž si Cate Blanchettová odnesla Oscara. Chybí jí totiž tragika. Spíš než melancholická je Winsletová… "naštvaná".
Kolo zázraků
Americké drama, 2017
101 minut
Režie, scénář: Woody Allen
Kamera: Vittorio Storaro
Hrají: Kate Winsletová, Juno Templeová, Justin Timberlake, Jim Belushi a další
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %
Premiéra v České republice: 4. ledna 2018
Svět padá Ginny na hlavu, ona však v sobě má cosi sympatického: recenze se záměrně nevěnuje přibližování děje, eskapádám s nudným manželem, romantickým unikavým milencem a nevlastní dcerou, aby si divák mohl krůček po krůčku projít celou cestu beznaděje s hrdinkou.
Práce kameramana Storara a postava Ginny jsou v moři allenovské rutiny a stereotypu dva plusy. Světu ale zjevně ke spokojenosti nestačí. Z jednoho úhlu pohledu je Allenova kritika v tomto směru zasloužená: umělec není nikdy tak starý, aby jeho aktuální dílo nohlo být "beztrestně" zastaralé, a Kolo zázraků je zastaralé téměř fascinujícím způsobem.
Allenovi sice záměry unikají mezi prsty - dějové oblouky jsou průhledné a příběh kopíruje předchozí jeho scénáře -, zároveň jde ale o určitý artefakt, jenž díky zmiňované Storarově kameře a výkonu Winsletové překvapivě dýchá.
