Recenze - Řecko se v poslední době ocitá v centru pozornosti mezinárodního společenství i našich a zahraničních médií. Mluví se o něm v souvislosti se selháním ekonomiky a s leností jižanských obyvatel; symbolizuje nám nefungující finanční unii eura a viníky evropské zadluženosti, či naopak oběť kapitalistického systému.
Místní kameramani a fotografové v čele s Nikosem Katsaounisem a Ninou Marii Paschalidou se pokusili v roce 2010 zmapovat stav své vlasti a tamní společnosti čelící propukající ekonomické krizi a nejistotě. Vznikl tak film uváděný na festivalu lidskoprávních dokumentů Jeden svět pod názvem Prizmatem řecké krize, který nabízí trochu odlišný pohled na řeckou krizi, než známe ze zpravodajských agentur.
Řecko hledá řešení
Výsledek připomíná na první pohled společenské fórum či anketu ze zákulisí televizního pořadu Řecko hledá řešení, kam pozvali prosťáčky z ulice, aktivisty, ale i chytré mozky. Rozhovor střídá rozhovor, před kamerou mluví chvíli pilot, chvíli pastevec, pak mladý radikál, ale i uznávaný historik, básník, ekonom, umělkyně...
V jejich doprovodu se divák ocitá na rychlo-zájezdu, jehož trasa vede z aténských demonstrací až k horalům a na známé pláže. Spolu nás všichni provádějí rozbouřenou zemí, kam se jinak jezdíme koupat, procházet se mezi bělostnými domy a ochutnává pověstnou kuchyni.
Jenže tentokrát se vede debata o tom, jak lze v takové krajině ekonomicky přežít či nějak normálně existovat, aniž se člověk neustále užírá krizí. Vznikla mozaika názorů, impresí, rychlých svědectví i pokusů o analýzu toho, co se stalo s Řeckem, kde život ještě před deseti lety kvetl - vždyť zde v roce 2000 pořádali gigantické olympijské hry.
Každý k tomu má co říct; potřebuje si ulevit z vlastního zmaru. Vox populi provázejí různé televizní finesy, efekty a kouzla s obrazem, jaké spouštějí apelativní a napínavé reportáže zpravodajských kauz. Krize začíná být něčím více než ekonomickým problémem. Ovládá už celou společnost a mysl lidí, vyvolává společenskou hysterii - a spoluutváří nový styl života s astronomickými a tak trochu virtuálními dluhy, kdy už nikdo nerozumí ničemu.
Odvrácená přízeň bohů
Snímek Prizmatem řecké krize skládá v rychlém tempu velkou mozaiku současného Řecka, které se strachuje o budoucnost a je plné hysterie a frustrace. Varuje před tím, že nejde pouze o problém placení dluhů, ale že se v zemi možná schyluje k tragédii. Veřejný prostor pohlcuje vztek, násilí a vandalismus se stává aktem rezistence, radikalizující se mládež volá po anarchii a socialismu.
Lidé se ptají, proč bohové odvrátili od země svou přízeň. Zaříkávají národní mýty, řecké ostrovy a kamenné hory. Někteří dokonce trochu mysticky básní o tom, že jejich současnost odráží hlubší civilizační přelom dvou duchovních epoch západní civilizace v krizi. Místy je to docela napínavá sociologická detektivka, místy spíš konverzačka o "velkých" věcech, jako je chudoba, přežití, kapitalismus, beznaděj. Až vás napadne, že takhle na nebesích možná debatují i ti řečtí bohové.
Výsledný film ale ukazuje i to, co běžně ve zpravodajských relacích chybí. Před našima očima se skládá dohromady rámec reflexe; spolu s autory se snažíme uvidět v tom zmatku celek, který by vyjevil nějaký smysl. Film je zároveň i pokusem o vlastní sebereflexi minulých chyb.
Nikos Katsaounis a Nina Maria Paschalida pátrají s pomocí historiků i osobností po příčinách úpadku, které sahají hluboko do politických a společenských dějin řeckého 20. století. Zopakujeme si historický vývoj od pravicových totalitních režimů přes levicový Papandreův populismus až k tržnímu neoliberalismu a prosperitě života nad poměry.
Ekonomové velmi podrobně vysvětlují, jak byla řecká ekonomika neefektivní a špatně strukturovaná už kvůli rozbujelému státnímu aparátu. Uvízla v krizi, byť domácí banky tolik netrpěly na rozdíl od amerických pochybnými úvěry. Tamní představitelé ale nedovedli na nadcházející nebezpečí rychle reagovat a přivedli zemi na pokraj katastrofy.
I krize může být dobrá
Na druhou stranu v podtextu můžeme sledovat řadu témat "neoliberálního marasmu", v němž se svět vymknul jakýmkoliv pravidlům. Provádí se tady i diagnóza malé společnosti, která se již neumí bránit ani na sebe brát zodpovědnost. Zdejší příklad z druhé strany může ukazovat, jak to dopadá, když byl stát postupně zprivatizován. Neboť si lidé jen zvykli z něj nejen žít, ale i těžit k vlastnímu prospěchu. Stal se prostředkem k zajištění pracovních míst pro rodinné příslušníky; je zkorumpovaný či rozkradený.
Co více, řecký příklad ukazuje, jak došlo i k vyprázdnění pojmu společenství, či vůbec politiky. Nikdo v ni už nevěří, zůstala jen naštvaná masa na náměstí, která se neumí organizovat jin ak než v divokém davu. Běžné společenské vazby a vztahy nefungují.
V Česku si říkáme, jak si celou tu polízanici zavinili sami líní a nezodpovědní Řekové. Film však pochopitelně nabízí i otázky z "druhé strany" a neměli bychom aspoň dělat, že neexistují. Řekové ukazují, že jejich neštěstí je do jisté míry obrazem možného osudu dalších států. Jen my nemáme tak dobré jídlo, temperamentní večírky a vysoké dluhy.
Řadoví občané se ptají, proč by měli nést následky ekonomické krize, kterou nezpůsobili ani nevyvolali. Proč se stávají obětí finančního systému, jejž mnozí považují za nemravný a který jiní nestoudně využívali a dojili. Ptají se, kde se vzalo takové sobectví lidí?
Čtenáře napínavých detektivek ale může zklamat, že i z takového dramatu nakonec vychází až příliš smířlivý konec, který dává nápovědu ve stylu: Nemysleme na to, co nám krize bere. Zkusme k ní přistupovat tvořivě a kreativně.
"Potřeba tvořit něco nového vychází z hladu, ne z plného břicha. Věřím, že krize je dobrá," říká třeba profesorka výtvarného umění. Jako by nám na závěr komisař Rex dával hodiny občanské nauky - ale právě trochu optimismu v Řecku dost urgentně potřebují.
