Váš film se jeví velmi osobně. Na jaké úrovni tuto rovinu přesahuje? Kdy z něj mohou jiní vyvozovat něco pro sebe?
Myslím, že osobní příběh se tu stává příběhem politickým, tyto úrovně nemůžete oddělit. Pro mě jde o velké politické prohlášení o islámu, především jeho saúdskoarabském pojetí. Rozhodně mám silnou agendu, kterou svým příběhem představuji.
Tím, že ve filmu sledujete sám sebe, je pro vás snadné stát se hercem a předvádět přesně to, co chcete, a s vyzněním, jaké zamýšlíte. Nemizí tak autenticita? Nebylo by lepší vyprávět příběh někoho jiného než vás?
Osobní dokument není nový, najdeme stovky případů, kdy tvůrci obrátili kameru na sebe. Pro mě jde o vůbec největší představitelnou výzvu, není vůbec snadné stát se objektem vlastního vyprávění. Jistě hrozí, že budu příliš zahleděný do sebe a diváky nebudu zajímat. Nemyslím si ale, že by bylo možné tento konkrétní příběh vyprávět jinak než právě takto, skrz oči filmaře/vypravěče a jeho osobní zpověď.
Na konci například rituálně podříznete kozu. Udělal byste to tak i tak, nebo jde o scénu záměrně natočenou jako pointa příběhu?
Tu kozu jsem obětoval ze zcela autentických důvodů, protože jsem nabyl dojmu, že má cesta, cesta poutníka, nebude bez tohoto skutku dokončena. Vrátil jsem se tedy do svého rodného města v Indii a udělal, co jsem věřil, že musím. Jistě, můžete říct, že jsem najal štáb a zapnul kameru, takže situaci do jisté míry aranžoval, v té chvíli ale nehraju, šlo pro mě o velmi autentický zážitek. Neudělal jsem to proto, aby měl můj film pořádný konec, ale protože jsem to chtěl udělat ve svém životě.
Věříte, že filmy, ve vašem případě dokumentární, mohou zasáhnout do reality a změnit ji?
Ve skutečnosti věřím, že dokumentární film je vůbec nejsilnější nástroj na vyvolání společenské změny.
Jste si tím jistý? Nebylo by lepší třeba založit politické hnutí?
Ne, věřím, že filmy mají větší moc vyvolat změnu. Větší než různé konference a politická hnutí, která by nakonec beztak potřebovala něco, čím se vyjádřit, nejspíš právě film. Když uvedu extrémní případ, Islámský stát používá právě video, aby své strašné poselství například zveřejňováním záběrů poprav šířil po světě, což ukazuje, jakou roli audiovizuální médium hraje v šíření agendy.
Nevyvstává tu ale problém, že se výsledek vaší snahy jen těžko dostane do zemí, o nichž pojednává?
Můj předchozí film A Jihad For Love se v některých muslimských zemích promítal, třeba v Egyptě, tentokrát to ale bude ještě obtížnější.
Jak ale potom Hříšník v Mekce vyvolá změnu, když ho lidé, kteří by ji měli rozpoutat, jednoduše neuvidí?
Jde o velký problém a výzvu: Jak své poselství dostat i k muslimům. Jsme na začátku cesty, teprve objíždíme festivaly, ale budeme na Netflixu, na iTunes – v době internetu už je snadnější se dostat i k těm, kteří jsou od nás izolovaní.
A jak by ta změna vůbec měla vypadat? Umíte si představit, že byste ji sám viděl?
Ohledně toho jsem velmi pesimistický. Neumím si v Saúdské Arábii a podobných zemích představit změnu na politické úrovni, přece jen jde o státy, kde je běžné stínat lidem hlavy. Ale to neplatí jen o přístupu tamních muslimů k homosexuálům, v případě Saúdské Arábie mluvíme o zemi bez jakékoliv garance dodržování lidských práv – mám dojem, jako by se zastavila někdy v sedmém století.
To zní ovšem poměrně bezvýchodně.
I mluvit o tom má nicméně svou hodnotu a je důležité.
A mluví se o tom i v oněch zemích? Protože tu máme věčný problém angažovaných režisérů v exilu – podaří se jim vzbudit zájem na festivalech po celém Západě, ale tím to končí.
Já bych rád věřil, že i v těch zemích, rozhodně pro to dělám všechno, co můžu, tedy natáčím filmy a starám se, aby je vidělo i co nejvíc muslimů. Můj předchozí film jsem promítal v Káhiře, v Pákistánu se pořádaly soukromé projekce, ale veřejné byly v několika hlavních městech arabských států. V největší muslimské zemi, Indonésii, jsme měli turné po osmi městech. Jak jsem ale říkal, s Hříšníkem budeme mít nejspíš ještě víc potíží.
A jaké tedy byly reakce na A Jihad for Love od muslimů?
Různé. Samozřejmě mi bylo i vyhrožováno, ale jsem přesvědčený, že pozitivní dopad byl značný, mnoha lidem posunul myšlení a jistě i zachránil lidské životy tím, že zmodernizoval názor některých muslimů na homosexualitu. V Hříšníkovi se pokouším o něco jiného. Nejde o film o homosexualitě, ale o islámu jako takovém. Ve svém debutu jsem se coby muslim přiznal ke své homosexualitě, tentokrát se jako homosexuál přiznávám k islámu.
Přiznaných homosexuálů mezi muslimy jistě mnoho není – zvyšuje se nějak jejich počet? Bojuje někdo veřejně jako vy?
Skutečně jich mnoho nenajdete, to trvá. A nevím ani o žádném dalším filmaři.
Žijete už dlouho na Západě, ve Velké Británii, v Americe. Liší se přijetí vaší práce na obou stranách oceánu?
Evropané jsou v přímějším kontaktu s islámem, jejich přístup je tedy mnohem přímější.
Vzhledem k současnému dění bych odhadoval, že víc lidí tu bude mít problém s tím, že jste muslim, než že jste gay.
Ano, také to cítím. A jde o velký problém, protože vzhledem k migrační krizi je současná diskuse v Evropě značně protiislámská. Existuje strach, že islám míří do Evropy a chce ji ovládnout, chce všechno změnit. Což ovšem není pravda, migrující lidé se pokoušejí absolutnímu vlivu náboženství uniknout, ne ho s sebou přinést.
