MFDF Jihlava 2012 - Dokumentaristé Joe Berlinger a Bruce Sinofsky se před devatenácti lety ocitli na tom správném místě. Byli s kamerami u vyšetřování brutální vraždy tří osmiletých kluků, která rozdmýchala emoce nejen v Arkansasu, ale v celé Americe. Sledovali také nalezení domnělých pachatelů, trojice šestnáctiletých teenagerů, a jejich odsouzení na základě hodně pochybných důkazů.
V roce 1996 o kauze natočili první z filmů. Pomohl rozvířit zájem o osud mladých mužů, kteří od začátku tvrdili, že jsou nevinní a v případě sugerovaného iniciátora masakru Damiena Echolse, který byl odsouzen k trestu smrti, pravděpodobně napomohli tomu, že je ještě stále naživu.
Loni vznikl poslední díl časosběrného soudního dramatu s názvem Paradise Lost 3: Purgatory (Ztracený ráj 3: Očistec). Letos se dostal do nominované pětice v boji o Oscara za dokumentární film a nyní ho uvádí v sekci Zvláštní uvedení festival v Jihlavě.
Vrah běhá po svobodě
Konec dechberoucího příběhu rozprostírajícího se přes téměř dvě dekády obsahuje něco na způsob cynického happyendu, který jako by vypadl z Hlavy 22. Trojice odsouzenců, známá jako „westmemphiská trojka", za níž se kromě stovek bezejmenných aktivistů postavily i celebrity typu Johnnyho Deppa nebo Petera Jacksona, byla propuštěna na svobodu.
Podle nějakého bizarního justičního precedensu z minulosti museli oficiálně přiznat svou vinu (a jedním dechem přitom dodávali, že se stále cítí nevinní) a arkansaský soud jim přiřkl trest v podobě kopírující počet let a dní, které si již odseděli. Vzdali se tak ovšem práva soudit se se státem kvůli tendenčnímu procesu, který jim zničil život. Pozitivní pointu zpochybňuje i skutečnost, že skutečný vrah uniká spravedlnosti a film Berlingera a Sinofského na něj přesvědčivě ukazuje prstem.
Terry Hobbs, jeden z výrazných hrdinů snímku, byl pěstounem jednoho z umučených chlapců, a policie ho při původním vyšetřování zcela vynechala z okruhu podezřelých. Když se na jeho osobu zaměřili v posledních letech aktivisté a právníci odsouzených, ukázalo se, že nemá na dobu vražd alibi, lhal o tom, že chlapce v den vraždy neviděl a na těle jedné oběti se nalezl vlas, který podle DNA analýzy mohl patřit právě jemu (a s ním dalšímu jednu a půl procentu americké populace).
Trilogie Paradise Lost dává nový rozměr časosběrnému žánru. Takový René Heleny Třeštíkové je vedle něho banální chronologickou vyprávěnkou, byť vypráví také o životě ve vězení. Berlinger se Sinofskim vyprávějí přehledně i přes ostré střihy a náhlé časové skoky. Neustále jsme konfrontováni s tím, jak se za těch osmnáct let změnili hrdinové, kteří za katrem strávili víc než polovinu svého života.
V šestnácti to byli naivní vyjukaní puberťáci, kteří doplatili na hlad veřejnosti a médií po nalezení viníků, na přílišnou horlivost policie a soudu a na předsudky bigotního amerického maloměsta. Zejména vůdce odsouzených Damien se lišil emo vzhledem i koníčky a od toho už nebylo daleko, aby justice z jeho party nevytvořila bez jakýchkoli relevantních důkazů nebezpečný satanistický kult.
A způsob, jakým se tvůrci démonizace nevinných puberťáků (soudce, státní zástupce) v dalších letech bránili jakékoli možnosti na znovuotevření procesu a nového posouzení důkazů, ukazuje stát v hodně nepříznivém světle. Od filmu Errola Morrise Tenká modrá linie, který také pomohl k propuštění nevinného člověka z vězení, se v Americe neobjevil působivější dokument poukazující na nespravedlnost soudního systému. Justice v Americe možná není slepá, ale určitě má šedý zákal.
