Karlovy Vary - Quentin Tarantino v dokumentu Kam se hrabe Hollywood označil vlnu australských žánrových filmů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bombasticky znějícím novotvarem ozploitation. Znovu se tak projevil jako zručný tvůrce fanouškovských nálepek, které působí atraktivně, ale v mnoha ohledech na popisované filmy nesedí úplně přiléhavě.
To je i případ zmíněných australských žánrovek, z nichž Karlovarský festival ve své Půlnoční sekci uvádí šestici titulů doplněnou o zmiňovaný dokument Kam se hrabe Hollywood. Ve výběru je zařazeno to nejlepší z tehdejší tvorby, ale zároveň jde o díla, která mají hodně daleko k tomu, co se rozumí pod pojmem exploitation, ze kterého Tarantino odvodil svou nálepku.
Do exploatace se zařazují díla, která po vzoru bulvárního tisku lákají diváky na příslib skandálních a společensky ožehavých motivů. V Austrálii sice různé „hambaté" či násilnické filmové exploatace v sedmdesátých letech nastartovaly tamní žánrovou kinematografii, ta však následně nabrala mnohem zajímavější směr.
Diváci v Karlových Varech tedy se tedy bulvárně nepokochají pohledem na ikonu všech australských buranů Barryho McKenzieho, kterak zvrací z Eiffelovy věže (film Barry McKenzie Holds His Own), ani na nahou dívku ukřižovanou na kapotě auta (snímek Fair Game), což je svým způsobem škoda.
Výběr nicméně nabízí sofistikovanější divácké požitky. Sekce v podstatě představuje tvorbu dvou klíčových osobností australského žánrového filmu, scenáristy Everetta de Rocheho a režiséra Briana Trencharda-Smithe. Zatímco první psal pronikavě inteligentní a provokativní dějové hříčky pohrávající si s žánry hororu a thrilleru, druhý svou tvorbu plně zasvětil efektní zábavě založené na vršení diváckých atrakcí.
Všechny čtyři uváděné filmy natočené podle Rocheho scénářů jsou na první pohled výstřední. Místo jasně rozdělených úloh hrdina versus neznámý útočník nám ukazuje paranoidní jedince versus jejich strachy, jež se jim zhmotňují před očima.
Nejdůsledněji je to vidět na filmu Prodloužený víkend, ve kterém rozhádaný pár vyrazí na víkend do přírody, ale krajina jako by proti agresivním výpadům manželů stále hlasitěji protestovala. Extrémní variace na hororový motiv „zlého místa" si vystačí s drobnými a zneklidňujícími náznaky toho, že svět obklopující dvojici hrdinů se čím dál tím více sdružuje dohromady v úporné snaze vypudit lidské vetřelce pryč.
Ve snímku Silniční hry je hlavní postavou dobromyslný řidič kamionu, který během cesty na základě několika náznaků získá podezření, že jeden z cestujících na stejné silniční trase je vrah. Mistrně vygradovaný thriller s tehdejší hororovou hvězdou Jamie Lee Curtisovou pak nechává hrdinu propadat stále přízračnějším náladám zanášejícím skutečnost bizarními halucinacemi.
Horor Patrick zase provokativně rozviřuje otázky lékařské etiky. Titulní postavou filmu je muž, který poslední tři roky života tráví v kómatu uměle udržovaný při životě přístroji. Beznadějný klinický případ je zhmotnělou noční můrou lékařství, které slovy jedné z postav „dokáže spíše prodloužit smrt než život". Patrick se nicméně postupně probouzí k svébytnému životu, jelikož dokáže na dálku pohybovat předměty ve svém okolí.
Všechny snímky podle De Rochových scénářů mají halucinační atmosféru zdůrazňovanou expresivními zvukovými efekty.
V žádném z uváděných filmů ale svět, v němž se děj odehrává, nemá tak surreálný nádech, jako ve snímku Kanec. Film o střetu městského Američana s australskou divočinou, v jejímž nitru žije gigantický divočák, natočil Russell Mulcahy později proslavený snímkem Highlander.
Kanec vychází ze stejného reklamního stylu, s jakým na počátku osmdesátých let pracovaly např. filmy Ridleyho Scotta. Efektní záběry reflektorů prorážejících hustou mlhu či výrazné barevné tónování obrazu je ale v Mulcahyho filmu použito k natáčení záběrů jatek či vybělených zvířecích kostí uprostřed pustiny.
Společně s absurdními výjevy typu vraku auta zavěšeného na stromě uprostřed otevřené krajiny a typově dokonale obsazenými postavami všelijak podivínských místních obyvatel tak snímek evokuje představu velmi zlověstné říše divů.
Naproti tomu snímky režiséra Briana Trencharda-Smithe zůstávají z větší části ukotvené v nijak zvlášť provokativní žánrové zábavě. Dokladem toho je akční podívaná Muž z Hongkongu, ve které hlavní role ztvárnila hongkongská herecká hvězda Yu Wang a jeden z představitelů Jamese Bonda George Lazenby.
Choreografie bojových scén tu má daleko k dokonalosti - příliš často je vidět, jak jednotliví aktéři čekají na ránu, která má podle rozpisu přijít, nebo sami bez cizího přičinění padají na překážky, na něž mají být vrženi. Akční sekvence jsou navíc často zbytečně dlouhé a monotónní. Lehce neumětelské kouzlo Muže z Hongkongu spolu s celkově ironickým vyzněním děje by ale mohlo slavit úspěch v rámci sekce Půlnočních filmů, na které diváci většinou nechodí s očekáváním náročného filmového umění.
Mnohem elegantnější ukázkou té zemitější části australské žánrové produkce je film Autokino zkázy, který se požitkářsky vyžívá v estetice neonů, sprejů a kovu.
Film o autokině, ze kterého policie udělala internační tábor pro mladistvé delikventy, je ironickým ponorem na samé dno spotřební kultury, kde mládež přežívá v autech, živí se z místního fast foodu, každý večer se baví projekcemi brakových filmů a svou agresi ventiluje do rasové nenávisti vůči cizincům, kteří jsou do kina přiváženi policií.
Dokument Kam se hrabe Hollywood pak dodává jednotlivým promítaným filmům celkový kontext a může sloužit jako doporučenka spousty dalších neprávem pozapomenutých australských žánrovek.
