Jihlava - Džafar Panahí se v poslední době stal mediálně nejfrekventovanějším íránským režisérem. Nikoli v souvislosti se svými filmy, ale proto, že byl odsouzen spolu s dalším režisérem Mohammadem Rasoulofem za podporu politické opozice a natáčení dokumentů o protirežimních protestech.
Panahí dlouhodobě platí za jednoho z nejvýznamějších íránských filmařů, ale byl také horlivým podporovatelem opozičního politika Mirhosseina Mousaviho v prezidentských volbách roku 2009. Jeho trest zahrnuje pokutu, šest let vězení a dvacetiletý zákaz natáčení a psaní scénářů, ale i cestování do zahraničí a podávání rozhovorů. Těsně před vynesením rozsudku Panahí s dokumentaristou Motjabou Mirtahmasbem vytvořil dílo příznačně nazvané Není to film, které se promítalo festivalu v Cannes a nyní ho uvede nadcházející festival v Jihlavě.
Pro tradici íránského filmu je příznačné, že to, co nakonec režiséra zajímá nejvíc, není politika, ale samo filmové médium. Íránská kinematografie se jím zabývá dlouhodobě. Ve filmech klasiků jako Mohsen Makhmalbaf nebo Abbás Kiarostámí i mladších tvůrců, mezi něž patří Makhmalbafovy dcery Samira a Hana či právě Kiarostámího odchovanec Panahí, se zájem o portrétování společenského dění spojuje s reflexí filmařského procesu nebo diváckého zážitku.
Někdy poměrně extrémním způsobem. Makhmalbaf ve snímku Salaam Cinema zachycuje konkurs, jehož účastníci mají za úkol rozplakat se na kameru, Kiarostámího Šírin zase z většiny sestává ze záběrů na divačky sledující v kině film. Írán je zároveň země, kde natáčení bylo vždycky problematické a kde filmové médium platilo za cosi alespoň potenciálně nebezpečného. Panahího zatčení ukazuje, že i doba, kdy íránští filmaři mohli natáčet snímky, které se nepromítaly doma, ale byly určené pro export na festivaly, zřejmě spěje ke svému soumraku.
Není to film se nepřímo vztahuje právě k zastrašování a kriminalizování kinematografie v Íránu. Většina díla je zasazená do Panahího bytu, kde spolu filmař a Motjaba Mirtahmasb nenuceně konverzují. V sestřihu figurují také scény, kdy tvůrce snídá nebo ho sousedka žádá, aby jí na chvíli pohlídal psa.
A vskutku: není to film v tom smyslu, že vychází z formátu home videa a v jistém smyslu ho nikam nepřekračuje. Chybí v něm politická prohlášení i scény namířené ven, k divákovi. Sledujeme skutečně jen dvojici přátel, kteří si povídají a při tom se natáčejí.
Přesto samozřejmě nejde o záznam z dovolené, ale o naléhavý dokument o pasti, v níž se režisér ocitl. Panahí se v ne-filmu sponánně snaží najít pro sebe nějakou budoucnost, ve které by hrála roli kamera. Nechává Mirtahmasba natočit, jak na koberci v obýváku inscenuje svůj nerealizovaný scénář. „Čtení vlastních scénářů mi nezakázali," komentuje to.
Po chvíli ovšem čtení přeruší s tím, že ze scénáře si o výsledném díle beztak nejde udělat jasnou představu a následuje režisérova úvaha nad úlohou náhody, která při natáčení dokáže zásadně posunout význam natáčené scény. Dělat film jako bytové divadlo se neukazuje jako schůdná cesta.
Druhá polovina díla už se odehrává ve vyloženě apokalyptické náladě. Za okny probíhá svátek ohňostroje spojený s policejními prohlídkami a Panahí se vydává na cestu výtahem s podezřele se vykrucujícím podomním popelářem. Drahou videokameru přitom nechal doma a natáčí na mobilní telefon. Věští tím íránské kinematografii budoucnost dokumentu, který bude spadat do kategorie „není to film", tedy do oblasti improvizovaných videozáznamů zachycujících náhodně spatřené události a umisťovaných na YouTube?
Přesto Není to film rozhodně nemá jen rozměr politické události upozorňující na bezpráví. Spíš bychom ho mohli chápat jako přihlášení se k oné íránské filmové tradici v době, kdy je tato tradice zásadně ohrožena.
