Recenze - Dokumenty, jejichž primárním cílem je upozorňovat na společenské problémy, často vědomě rezignují na svébytný styl. Většinou se snaží prezentovat „objektivně" všechny úhly pohledu na daný problém a neprezentují silný názor. Neoslňují ani formou, chtějí se dotknout samotným sdělením (snad ale netřeba podotýkat, že obojí od sebe nikdy zcela oddělit nelze).
Ceněné jsou pak podle toho, jak k danému tématu pronikly. Řečeno pomocí analogie, jestliže umělecké dokumenty se podobají esejům, žánru na pomezí umění a odborného textu, pak „ty druhé" spíše snesou srovnání s novinářskou prací či ryze odbornou literaturou. Jak je tomu však v případě snímku, jehož tvůrce je zároveň ústředním objektem natáčení a pohnutky ke vzniku projektu jsou nejspíš silně osobní, v určitém smyslu až terapeutické? To je případ filmu Můj únosce z právě probíhajícího Jednoho světa.
Mark Henderson byl v roce 2003 spolu se skupinou izraelských turistů unesen a strávil tři měsíce v zajetí členů kolumbijské marxistické guerillové skupiny ELN. Po návratu na svobodu zveřejnil deníky, které si během věznění psal. Traumatická zkušenost jím pochopitelně otřásla a poznamenala ho napořád.
Výlučnost Markova příběhu ale spočívá hlavně v tom, že Antonio, jeden z únosců, ho necelý rok poté kontaktoval přes internet s cílem objasnit mu důvody počínání jejich buňky. Po pěti letech korespondence se Henderson rozhodl vrátit se „na místo činu" a zrekonstruovat celou událost; a nejen si vše vyříkat, ale rovnou o tom natočit film.
Můj únosce tak do značné míry „pouze" zaznamenává Hendersonovu snahu vyrovnat se s bolestnými prožitky. Ze střípků deníků, vzpomínek, televizních zpráv o únosu a současných přímých konfrontací s Antoniem i kolumbijskými vesničany, s nimiž přišel tenkrát do styku, skládá mozaiku pohledů na celou událost. Neinformuje o politické situaci v zemi, o rozvržení moci a vztazích mezi vládou, levicovými guerillovými skupinami a pravicovými paramilitaristickými organizacemi.
Nepokouší se ani o hlubší nahlédnutí do povahy teroristického aktu; není tu jasné zamyšlení nad tím, nakolik je slovo teroristický na místě. Z Antoniových úst se totiž dozvídáme, že v situaci, kdy je země ve válce, posouvají se hranice, co je normální.
Uvědomuje si, že omezil některá ze základních práv unesených, nicméně za teroristu se nepovažuje, neboť důvodem činu byla prý snaha o vydobytí mnoha potlačovaných práv místních obyvatel, kteří jsou terorizovaní paramilitaristickými skupinami. Jenže náhled vesničanů je opačný. Necítí, že by jim ELN pomáhala, a spíš je vnímají jako další utlačovatele. Obě perspektivy však těžko poměřovat a hodnotit na základě výpovědi jediné stařenky a jednoho člena ELN.
Hendersonovi asi ani nejde o sondu do společenské problematiky Kolumbie, země do značné míry ovládané narkomafiemi. Ryze osobními motivy vedená snaha proniknout do mysli únosců a dosáhnout určité katarze se bez těchto informací možná obejde, ale divák trochu tápe.
Záběry krajiny i sugestivní soundtrack nesoucí se v duchu úvodní skladby od Radiohead jsou jistě odrazem emočního vypětí zúčastněných. Ale nabízí se otázka, nakolik lze tyto prožitky přenést na diváka s podobnou intenzitou a nevyvolat pocit lehkého citového vydírání.
Debaty únosců s unesenými přitom zůstávají i samy o sobě silným protipohledem na "zpravodajský fanatismus", s nímž jsou teroristé obvykle vykreslováni. Detailní záběry na Antoniova ústa snažící se verbalizovat jeho tehdejší motivace či zhodnotit neúspěch akce stojí za zhlédnutí: ukazují člověka s radikálními postoji i jako plnohodnotnou bytost a přimějí diváky k úvahám nad mezemi normálního a smyslem extrémních činů v extrémních podmínkách.
Ale právě proto se nelze zbavit pocitu, že tu mohlo být řečeno víc. Jakou formou, je věc jiná: vysvětlující mluvící hlavy by do osobně koncipovaného filmu nejspíš nezapadly.
