Host karlovarského festivalu Brian Trenchard-Smith je přesným opakem ambicióních autorských tvůrců, které většinou na přehlídkách potkáváme. Režisér, který po celý život důsledně chápal film jako nenáročnou zábavu, přijel do Varů uvést své snímky uváděné v půlnoční sekci australských žánrových filmů.
Trenchard-Smith začínal v Austrálii natáčet v době, kdy se tamní filmový průmysl teprve začínal rozvíjet. V 70. letech slavil úspěch se svým snímkem Muž z Hongkongu, po něm následovala série akčních filmů věnovaných kaskadérům. V 80. letech vytvářel množství filmů nejrůznějších žánrů typu akčního titulu BMX Bandits, dětského snímku Frog Dreaming nebo násilnické exploatace Krvavý tábor.
Od devadesátých let natáčí filmy ve Spojených Státech; většinou béčkové horory nebo díla jiných populárních žánrů. Kromě filmů promítaných v Karlových Varech (Muž z Hongkongu, Autokino zkázy) byl u nás na DVD uveden jeho zmíněný australský snímek Krvavý tábor nebo americké filmy Noc démonů 2 či Leprechaun 3.
Jak jste se dostal k natáčení filmů?
Jsem filmový samouk. Když jsem v 70. letech začínal v australském audiovizuálním průmyslu, žádná kinematografie tu nebyla. Působily zde jen tři komerční televizní stanice a jedna soukromá. Na jednom kanále jsem dostal práci jako střihač jen proto, že jsem řekl, že umím stříhat filmy. Bylo mi tenkrát devatenáct a měl jsem zkušenosti jen s natáčením osmimilimetrových amatérských filmů. Dřív než jim došlo, že nemám tušení, co vlastně dělám, jsem se to naštěstí naučil.
Moje touha natáčet filmy ale postupem času rostla, a tak jsem se rozhodl televizi opustit. Půjčil jsem si 16 tisíc dolarů a natočil za ně patnáctiminutový film Kaskadér, se kterým jsem pak vyhrál cenu na festivalu v Sydney. Ten film jsem pak ukázal Raymondu Chowovi z hongkongské společnosti Golden Harvest společně s desetistránkovým námětem, z něhož později vznikl Muž z Hongkongu.
Byl Muž z Hongkongu v Austrálii úspěšný? Pokoušeli jste se jej nabídnout do zahraničí?
Muž z Hongkongu byl vlastně jediný můj film, který byl v Austrálii komerčně úspěšnější než v zahraničí. Natočil jsem ho podle jednoduchého postupu - jedna akční scéna, jedna dialogová scéna, jedna akční scéna, jedna dialogová scéna, a takhle to jde doslova celý film. Publiku se líbil, protože to byl první snímek tohoto druhu.
Nabízeli jsme ho k uvedení v USA, ale Američané nechápali jeho humor. Při uvedení filmu z něj vystřihli dvě výborné scény: scénu u benzínky, kde Jimmy ŕíká „S těma sračkama na mě nechoď", a scénu, kde policista ukazuje svůj odznak kočce, a pak mluví s dívkou. Řekli, že je to dlouhý dialog a nikdo nebude rozumět australskému akcentu.
Vaše filmy natočené v Austrálii by se daly rozdělit na několik období. V sedmdesátých letech jste natáčel kaskadérské filmy jako Stunt Rock nebo Deathcheaters, na počátku osmdesátých let následoval exploatační Krvavý tábor nebo dětský akční film BMX Bandits a na konci desetiletí béčková série Day of the Panther a Strike of the Panther. Co tyhle změny způsobilo?
Rád zkouším stále nové žánry a přístupy. Za celou kariéru jsem také měl příležitost natáčet nejrůznější filmy od uplakaného melodramatu Jenny Kissed Me až po černou komedii natočenou podle skutečných událostí Happy Face Murders. V Austrálii ale bylo snazší přicházet s originálními projekty, protože tam měli při natáčení hlavní slovo režiséři, e producenti. To jsem si naplno uvědomil, když jsem začal pracovat v Americe. Tam očekávají, že když jste úspěšný v určitém druhu filmů, budete takové snímky točit stále dokola.
Proč jste vůbec odešel pracovat do Ameriky?'
Na konci osmdesátých let se dost změnily produkční podmínky v australské kinematografii. V té době bylo stále těžší získat potřebné finance na natáčení žánrových filmů. Populární snímky tehdy navíc neměly žádnou finanční podporu od státu a byly financované ze soukromých zdrojů. Stále víc režisérů v té době byli debutanti a stávalo se, že odcházeli od rozdělaného projektu těsně před začátkem natáčení.
To byl právě případ filmu Day of the Panther, u kterého jsem převzal režii čtyři dny před začátkem natáčení. Musel jsem přepsat scénář, přeobsadit herce a změnit lokace v podstatě ze dne na den. Proto Day of the Panter nemá ani zlomek řemeslné kvality a kreativity Muže z Hongkongu. Může za to nízký rozpočet a nedostatek času - ale diváci mají tendenci film srovnávat s mými staršími snímky a diví se pak, proč je tak špatný.
Za určité ironické rozloučení se zlatou érou australských filmů se dá považovat váš snímek Autokino zkázy. Jak ho přijalo domácí publikum?
V Austrálii pro ten film nikdo neměl pochopení. Byl to film, který výrazně kritizoval tu společenskou vrstvu, pro kterou byl určen, tedy mládež. Ukazoval, že mladí lidé stojí jen o šmejdy. Chtějí šmejdské filmy, šmejdské jídlo, šmejdskou MTV a základní tělesné požitky. Když o nic jiného nestojí, tak je možné jim zabránit v páchání zločinů tím, že se pro ně vybuduje cosi jako koncentrační rekreační střediska. Myslím, že ta metafora dokonale sedí i na současnou společnost. Domácí kritici ale film vůbec takhle nevnímali. Mysleli si, že je to něco ve stylu Šíleného Maxe.
Existovala v Austrálii skutečně kultura autokin?
Rozhodně. Autokina byla místa, kam mládež mohla utéct od svých rodičů a pít tam alkohol nebo souložit na zadním sedadle; a možná se i podívat na ten film, nebo taky ne. Promítaly se tam hlavné béčkové filmy, ale také snímky zaměřené právě na mládež.
A australské žánrové filmy se promítaly spíše v autokinech nebo v klasických kinosálech?
No, exploatační filmy jako Krvavý tábor měly mnohem vyšší nasazení v autokinech, což bylo pochopitelné. Stejné to bylo i s erotickými filmy, protože ty měly potenciál „vyprovokovat" sexuální aktivitu v autech.
Jak jsou dnes v Austrálii vnímány ony „ozploitation" filmy ze sedmdesátých let?
Jak říká režisér dokumentu Kam se hrabe Hollywood Mark Hartley, australské žánrové filmy té doby byly v jistém ohledu vytlačeny z filmové historie. V učebnicích se tehdy mluvilo jen o obecně uznávaných filmech, ale o těch našich ne. Hodně lidí ani nevědělo, že existují. Dokument znovu vyvolal o tyto filmy zájem a lidé v Austrálii si řekli: „No páni, tohle jsme fakt natočili?
