Recenze - V dokumentu o případu Paca Larrañagy odsouzeného na Filipínách na smrt spolu s dalšími šesti muži za únos, znásilnění a zabití dvou sester, nejde jen o upozornění na vleklý a zmanipulovaný soudní proces s poměrně hořkou tečkou na závěr. Britsko-americký film Vzdám to ža zítra uváděný na festivalu Jeden svět se hlavně v první polovině silně zabývá rolí médií, jež byla pro odsouzení Larrañagy a dalších obviněných klíčová.
Fakta nebo spekulace
Opakující se záběr na novinové fotografie obviněného následovaný detailním pohledem na týž snímek, kde se tvář rozplývá do mapy černých tiskařských bodů, je výmluvným upozorněním, že vůči médiím je dobré být podezřívavý. A právě tohle jako by nás snímek na obecnější rovině chtěl naučit.
Pacovi příbuzní i filipínští publicisté neustále zdůrazňují, jak na místo pečlivé rekonstrukce událostí ve filipínských médiích nastoupil dramatický příběh s jasně rozdělenými úlohami hodných a zlých hochů - a spravedlnosti, jíž je třeba učinit za dost. Ochota lidí přistoupit na takové pojetí událostí pak rozhodujícím způsobem napomohla k Larrañagovu odsouzení.
Jednoznačně nejlépe to ukazuje televizní dramatizace případu, která je ve filmu použita. Právě tady nejsilněji vidíme, jak se fakta proměnila ve spekulace, spekulace v příběhy a příběhy v bulvární klišé. Film ovšem využívá pestrou škálu dokumentárních obrazů různého typu: od novinových článků přes televizní zpravodajství až po drastické fotografie mrtvých těl, a ukazuje tak různé vrstvy mediální prezentace faktů od kýčovitého melodramatu po nelítostnou věcnost dokumentačních materiálů.
Oběti a vrazi
Na mnoha místech snímek vyvolává žádoucí podezřívavost nejen vůči kauze bez důkazů, ale i vůči podávání událostí jako žánrových vyprávění. Nicméně tématem nejsou v první řadě reakce filipínských médií na Larrañagův případ, nakonec má má přece jen jít o kroniku celé kauzy. A v tomhle ohledu film trochu upadá do jednostrannosti.
V titulku na závěr se dočítáme, že se soustředil jen na Larrañagu proto, že je členem širší rodiny jednoho z filmařů. To vysvětluje, proč ve snímku nejenže nezazní svědectví žádného ze zbylých šesti odsouzených, ale dozvídáme se o nich naprosté minimum informací. Je to sice vysvětlení, ale ne omluva - protože film ostatní odsouzené nevhodně upozaďuje do naprosté anonymity a dělá z Larrañagy osamělé centrum kauzy.
Filmaři se sice několikrát investigativně pouštějí do dialogu s druhou stranou případu včetně matky obou zmizelých sester, ale výrazně převažující prostor dostávají členové rodiny, kteří rovněž převádějí sled událostí do silně osobní roviny.
Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že film dělá totéž, proti čemu se vyhraňuje, totiž že předvádí události Larrañagova procesu na konvenční příběh o boji dobra se zlem. Cílem tu je boj o spravedlnost, ale podložený přesvědčivými argumenty, a rozhodně ne vedený manipulativními zbraněmi.
To dokazuje i jedna z nejsilnějších scén snímku, kde matka ztracených sester, z jejichž vraždy bylo sedm mladíků obviněno, mluví s hysterickým smíchem o tom, že pokud se Larrañaga někdy vrátí na Filipíny, zabije ho ona, nebo její děti. V této pasáži vůbec nejsme schopni proniknout do pozadí toho, proč to říká a proč se tak chová.
Film tu upozorňuje na to, co v něm nemohlo být řečeno: na neproniknutelné chování těch, kteří z Larrañagy a ostatních obviněných udělali oběti.
