Karlovy Vary - Můj sobotní filmový program by se dal nazvat dnem s nesoudnými autorskými filmy." Nejdřív přeceněný a v Cannes oceněný Strom života Terence Malicka a pak naivně poetická novinka Hanezu od Naomi Kawase. Oba filmy jsou podbízivě poetické a na některých místech zase nepochopitelně zakuklené.
Zvlášť u Malickova filmu má člověk pocit, že tu tvůrce propadá jakési autorské samomluvě, která nebere ohled na diváka. Na druhou stranu, nebude to asi taková hrůza, jaká se dá očekávat od nového filmu Kim Ki-duka Arirang. Snímek, kde korejský tvůrce sto minut mluví ze své odlehlé chýše na kameru, naplňuje pojem "autorská samomluva" přímo doslova.
Strom života
Režisér Terrence Malick (Badlands, Tenká červená linie, Nový svět) natočil Strom života jako své dosud nejambicióznější dílo. A je to dílo ambiciózní až bláznivě. Nejde o to, že se v něm pokrývá obsáhlé časové období historie jedné americké rodiny s občasnými odskoky do pravěku, k Velkému třesku nebo do vysněného božího království, na což upozorňuje řada recenzentů. Film se nesnaží o stručnou historii světa ani o verdikt nad lidskou rasou, naopak při vší své majestátní časoprostorové rozprostraněnosti působí osobně a intimně.
Vypráví především pomocí vnitřních promluv jednotlivých postav, jimiž oslovují samého Boha. Dalo by se říct, že Malick tu vytváří něco jako filmový ekvivalent modlitby, kázání či zpovědi. Nařčení některých kritiků z new ageového mysticismu ovšem není úplně na místě.
Ve svých vesmírných a přírodních pasážích film jen naplňuje úvodní citát převzatý z knihy Jób. Jejich smyslem je pohlédnout v němém úžasu nad velikostí a nepochopitelností božího stvoření. Tyto scény předvádějící něco jako božský spektákl jménem svět jsou z celého filmu nejpůsobivější. Slabší je zdlouhavá sekvence o pubertální krizi víry mladého Jacka, která působí odtažitě a obecně; jako modelový exemplář.
Problém Stromu života tím ale nekončí. Člověk nemusí být zuřivý ateista, aby mu vize světa prodchnutého božstvím, jak ji Malickovo dílo představuje, připadala alespoň místy podezřelá. Snímek ve své snaze nalézt Boha ve všem nepátrá jen mezi dinosaury a majestátními kosmickými a přírodními procesy, ale hodně často také mezi kýčovitě líbivými obrázky sluníčka mezi stromy či výjevy dětí pobíhajících po louce, navíc podbravenými různými hitovkami z kánonu klasické hudby včetně Smetanovy Mé vlasti.
Úplný vrchol nesoudnosti představuje závěrečná "rajská" scéna na pobřeží, která nepokrytě vyznává jehovistickou estetiku Strážné věže. Problematická je i rozkolísanost mezi poměrně obtížnými abstraktními souvislostmi (kosmické pasáže odkazující k jobovskému akcentu na údiv před boží velikostí) a přílišnou doslovností (scéna kázání, kde se mluví shodou okolností také o Jóbovi, ale zase o potřebě přijímat od Boha dobro i se zlem).
Nakonec je na místě otázka, pro koho je Malickův film určen, lépe řečeno jaký typ křesťanů má pro svou víru dostatečně široké pochopení, že ji chce pojímat v podobě poměrně abstraktních podobenství i nepokrytě kýčovitých dojímacích obrázků.
Win Win
Sousloví win win se používá nejen při sportovních turnajích jako strategie, která je výhodná pro všechny zúčastněné. Takže hra, se kterou jsou spokojení tak trochu všichni a tak trochu nikdo. V případě stejnojmenného filmu herce a režiséra Thomase McCarthyho se stejné přirovnání hodí i na dílo samo.
Příběh o právníkovi a trenérovi středoškolského zápasnického týmu, který manipuluje se členy jedné rodiny, aby zajistil svému klubu sportovní úspěch, patřil mezi hity Sundance. Ten se sice tváří jako vlajkový festival „amerického nezávislého filmu", jenomže zakrývá fakt, že americký nezávislý film, tak jak ho známe z osmdesátých a devadesátých let, zesnul před řadou let a sundancové tituly jen trochu nevkusně obcují s jeho mrtvolou.
Filmy ze Sundance obvykle hrají přesně strategii win win - vychází z populárních žánrů a snaží se o líbivé a hladké filmové vyprávění, čímž hladí po srsti diváky hollywoodských filmů. Zároveň se odehrávají v civilním prostředí amerického předměstí a přimíchávají do děje sociální problémy, výstřednosti nebo intelektuální odkazy, čili atrakce pro „náročnější" festivalové publikum.
Problém win win strategie je samozřejmě v tom, že když se snažíte zalíbit všem, může se vám stát, že vás prokouknou a nezalíbíte se nikomu - asi jako když sledujete sportovní zápas, který se oba týmy snaží uhrát s co nejmenšími škodami i zisky.
Velká část „nezávislých" filmů ze Sundance jsou sice příjemné, ale zároveň trochu zbytečné a nudné slepence zmíněných prvků, které dělají dobře divákům, co se spokojí s malými porcemi „zábavy" i „umění". S filmem Win Win to naštěstí tak špatné není. Nekouká z něj snaha podbízet se různým diváckým skupinám, nesází všechno na jeden výstřední nápad ani neelitaří s odkazy na „intošské" klasiky. Na druhou stranu je to jen další milý film s milými lidmi, kteří se sice ke konci trochu poškorpí, ale nakonec se vše v dobré obrátí.
Škoda, protože režisér Tom McCarthy se tu vrací k motivu stěhování, bezdomovectví a provizorních azylů u cizích lidí, který známe z jeho předchozího filmu Nezvaný host. Jenže ten byl nevtíravě empatický a nebál se obnažit bolestivá místa problému přistěhovalectví. Ve Win Win mají i pochybné existence jako prospěchářká bývalá feťačka pohledné a čisté tváře a nezvládají napáchat skutečné zlo.
