Seděl jsem s elitou národa. Zemřel Jiří Stránský, který sepsal svědectví o komunismu

ČTK Kultura ČTK, Kultura
Aktualizováno 29. 5. 2019 22:32
"Sepisuju teď v podobě scénáře skautský román," avizoval posluchačům Českého rozhlasu ještě minulý měsíc Jiří Stránský. Knihu, kterou chtěl nazvat Perlorodky, už nedokončí.
Foto: Aktuálně.cz

Významný český spisovatel, scenárista a politický vězeň, držitel Ceny Arnošta Lustiga, někdejší předseda českého PEN klubu a zapřisáhlý odpůrce totalitních režimů zemřel tuto středu večer ve věku 87 let. Jeho dcera Klára Formanová to řekla Deníku N.

Jiří Stránský na snímku z roku 2012.
Jiří Stránský na snímku z roku 2012. | Foto: Libor Fojtík

Jiří Stránský byl do posledních let aktivní nejen v rozhlase, kde pravidelně promlouval k posluchačům stanice Český rozhlas Plus. Například začátkem letošního roku také domluvil spolupráci s nakladatelstvím Argo, které chce postupně vydat všechna jeho díla. Sotva před pár týdny na trh poslalo Stránského novinku, prozaický soubor nazvaný Štěstí napodruhé.

Jiří Stránský v širší známost vešel díky televiznímu seriálu Zdivočelá země natočenému dle jeho románu o osidlování pohraničí po roce 1945, či filmu Bumerang.

Jeho osobnost i tvorbu nejvýrazněji formovaly tvrdá muka v komunistickém žaláři, kde strávil roky 1953 až 1960, tehdy odsouzený za velezradu, a další dva roky v 70. letech, kdy pykal za údajné machinace. V obou případech šlo samozřejmě o zástupné důvody, komunistický režim se Stránskému mstil coby třídnímu nepříteli s nevhodným kádrovým profilem.

"V prvním vězení jsem seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam. Disputace na takové úrovni třeba o estetice nebo o renesanci se asi nedaly na začátku 50. let slyšet jinde než v kriminále," vzpomínal Stránský o mnoho let později, jak se právě ve vězení utvrdil v rozhodnutí věnovat se psaní. Zůstal u něj, přestože do roku 1989 byl zakázaným autorem a nesměl publikovat.

Také jeho literární tvorba byla opřená především o zkušenosti člověka dvakrát vězněného totalitním režimem. Stránský vytvořil mnoho próz - od svého povídkového debutu Štěstí například Povídačky pro Kláru, Aukce, Přelet či Tichou poštu - stejně jako scénářů (Tábor Černého delfína, Bumerang, Kousek nebe a další).

Byl spoluautorem dokumentu Ztráta paměti, rozhlasových her, fejetonů či překladů z angličtiny. Roku 2007 vydal novelu Stařec a smrt, ve které se muž vyrovnává se smrtí své ženy, což mu byla osobně blízká situace. Nedávno podle Stránského předlohy a scénáře vznikl televizní film Balada o pilotovi.

"Byl jsem vychováván tak, že jedním z našich hesel bylo: Tu radost jim neuděláme. Přeloženo do normální češtiny: Nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni," říkal.

Na snímku z roku 2012.
Na snímku z roku 2012. | Foto: Libor Fojtík

Psaní kvůli rodině

"Hrozně mě bavilo si vymýšlet, fabulovat," vzpomínal muž narozený roku 1931 v Praze, jak se u něj literární sklony projevily už na gymnáziu. "Stačilo, abych jako kluk viděl, že někdo šel a zakopl, a hned jsem si dokázal vymyslet celý příběh, co by se mohlo stát," líčil a dodával, že svůj první román napsal prý už jako sedmnáctiletý.

"K psaní mě přinutily i dramatické osudy rodiny, které jsem chtěl zachovat pro potomky," vysvětloval Jiří Stránský, jehož otec pocházel ze starého českého šlechtického rodu. Matka byla dcerou Jana Malypetra, prvorepublikového agrárního politika a předsedy vlády.

Jiřího Stránského v mládí formovala atmosféra na dědečkově statku, kam se sjížděly osobnosti tehdejšího společenského života. Vztah k umění a literatuře získal od matky, absolventky divadelní konzervatoře. A zvlášť důležitý byl pro mladého Stránského skaut. "Zdraví těla a ducha byl u nás předpoklad, abychom přežili dobře dobu, možná lépe než ostatní, abychom byli schopni přežít to, co nás potom válcovalo," vzpomínal později v rozhovoru pro Paměť národa.

Jiří Stránský v roce 1949.
Jiří Stránský v roce 1949. | Foto: archiv Jiřího Stránského

Jako gymnazista se Stránský zapojil už do květnového povstání v roce 1945. Jeho otec, významný pražský advokát, byl za války odvlečen gestapem - udal jej český soused - a uvězněn v koncentračním táboře Osvětim. Pak byl otec znovu zatčen po komunistickém převratu 1948. Dva roky nato policie odvedla i Stránského bratra Jana.

Sám Jiří Stránský musel těsně před maturitou opustit gymnázium, které v pražských Dejvicích stojí na dnešní Evropské ulici. "Z gymplu mě vyhodili těsně před ústními maturitami, takže v životopisech píšu, že mám jen základní vzdělání," vzpomínal muž, jenž na rozdíl od mnoha disidentů nikdy nebyl členem komunistické strany, a tak "jsem to svým způsobem měl jednodušší, protože jsem byl stanovenej", dodával.

V roce 1952 byl jeho rodině zkonfiskován dům, pročež se museli vystěhovat z Prahy. Stránského tak stihl osud potomka třídních nepřátel režimu.

Dvakrát ve vězení

Jiří Stránský nejprve pracoval jako zeměměřič, pak byl odveden na vojnu a narukoval k Pomocným technickým praporům známým pod zkratkou PTP. Roku 1953 byl zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu k osmi letům v žaláři. Na svobodu se dostal po sedmi letech díky amnestii z roku 1960.

"V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší," vzpomínal pro Paměť národa.

"Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Řekl jsem, že jsem o tom věděl. Byla taková formulka: Věděl, nepověděl. A taky byla moje klika, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo jedenadvacet let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu, dostal jsem šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm let," říkal.

Za tu dobu Stránský prošel několika pracovními tábory včetně jáchymovských uranových dolů, kde se setkal se spisovateli Janem Zahradníčkem, Zdeňkem Rotreklem či Karlem Peckou. "Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát," vysvětloval.

Jiří Stránský na snímku z roku 2017 při otevření Muzea komunismu v Praze.
Jiří Stránský na snímku z roku 2017 při otevření Muzea komunismu v Praze. | Foto: Václav Vašků

Od svého propuštění na svobodu do roku 1963 následně pracoval jako kopáč při stavbě podolského stadionu, pumpař na benzinovém čerpadle v Opletalově ulici v Praze a také jako betonář a železář v podniku Vodní stavby. Později se stal asistentem Filmového studia Barrandov a zaměstnancem podniku Benzina. Externě působil jako dramaturg ve filmu a televizi.

V první polovině 70. let Stránský podruhé zamířil do vězení. V procesu se zaměstnanci Benziny byl na základě křivých obvinění odsouzen za údajné machinace. Ve vězení strávil dva roky.

"Už jsem dělal pro Semafor, divadelní studio mě nepřijalo do pracovního poměru, dodatečně jsem se dozvěděl, že ne kriminálka, ale StB jim řekla, ať mne nepřijímají. My se ho chystáme zavřít, ale ještě nevíme jak. Také mne zavírala kriminálka, ale v kanceláři stáli dva od StB a říkali: Tak už vás máme - a jako lupiče. To mne tehdy docela dostali," vzpomínal pro Paměť národa.

"Když jsem byl v sedmdesátých letech ve vězení, ve srovnání s padesátými lety to bylo učiněné sanatorium. Na Ruzyni jsem během patnácti měsíců napsal přes tisíc stránek, a ještě mi to můj advokát bez problémů vynesl ven," dodával v jiném rozhovoru.

Po svém druhém propuštění pracoval jako jevištní technik a jevištní mistr Státního souboru písní a tanců. Do disentu odmítal vstoupit s ohledem na svou ženu.

Roku 2006 při přebírání Ceny Karla Čapka.
Roku 2006 při přebírání Ceny Karla Čapka. | Foto: Petr Králík

Život po revoluci

"Za totáče mi říkali, že jsem idiotskej optimista. Ani jednou jsem nezapochyboval, že bych se nedožil svobody," vzpomínal o mnoho let později Stránský, jak se vypořádával s posledními lety starého režimu.

Po roce 1989 se Jiří Stránský stal vedoucím zahraničního oddělení Českého literárního fondu. Dostával také nabídky, aby vstoupil do politiky, což však odmítal. Zájem neměl ani o angažmá v diplomatických službách, přestože pocházel z dvojjazyčné rodiny.

Roku 1990 se stal členem českého PEN klubu, tomu pak od roku 1992 předsedal dalších téměř 14 roků. Byl členem Konfederace politických vězňů, později také členem Rady Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj kinematografie.

Za svoji činnost i občanské postoje Jiří Stránský získal mnoho ocenění včetně medaile Za zásluhy, kterou mu roku 2001 udělil prezident Václav Havel. Za dlouholetou práci pro skautské hnutí obdržel Řád Stříbrného vlka, což je nejvyšší skautské ocenění. Ve stejném roce 2011 získal ještě medaili Artis Bohemiae Amicis. Dále byl laureátem Ceny Karla Čapka a Rytířem české kultury.

Jiří Stránský byl vdovcem. Manželka Jitka, s níž žil v letech 1960 až do její smrti v roce 2010, pracovala jako architektka. Narodily se jim dvě děti - syn Martin a dcera Klára. Vztah mezi Stránským a jeho ženou byl silný a trvalý, již před svatbou jej sedm let navštěvovala ve vězení.

Rozhovor se spisovatelem Jiřím Stránským o skautingu

Rozhovor se spisovatelem Jiřím Stránským o skautingu | Video: Radek Bartoníček
 

Právě se děje

před 33 minutami

Litva oznámila, že dva ruské občany vězněné za špionáž vyměnila s Ruskem za dva Litevce a jednoho Nora odsouzené také za vyzvědačství.

Litva oznámila, že dva ruské občany vězněné za špionáž vyměnila s Ruskem za dva Litevce a jednoho Nora odsouzené také za vyzvědačství.

Zdroj: ČTK
Další zprávy