Příběhy nucených exulantů: Tak komunisté připravovali lidi o domov a rodinu, líčí autorka

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
6. 12. 2015 11:00
Pavel Landovský, Jiří Gruša, Sláva Volný, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář, Otta Bednářová. Šest jmen reprezentujících tisíce osudů lidí, které od jejich blízkých oddělily ostnaté dráty železné opony. Publicistka Ivana Denčevová a historik Michal Stehlík v knize Rozděleni železnou oponou na jednotlivých příbězích mimo jiné ilustrují, jak se v jednotlivých obdobích choval komunistický režim vůči svým nepřátelům. "Příběhy jsou aktuální také v souvislosti s azylanty, mířícími do Evropy. Ta kniha je i poděkováním státům, které našim exulantům poskytli zázemí v těžké situaci," říká autorka v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Ostnaté dráty železné opony nuceně rozdělily řadu rodin. Otcové viděli své malé děti až jako velké, nebo také už nikdy.
Ostnaté dráty železné opony nuceně rozdělily řadu rodin. Otcové viděli své malé děti až jako velké, nebo také už nikdy. | Foto: Archiv bezpečnostních složek

Aktuálně.cz Jak jste si vybírala osobnosti, rozdělené od své rodiny železnou oponou?

Ivana Denčevová

Vystudovala filozofickou fakultu, obor historie – český jazyk. Nejprve působila v komerčních médiích a od roku 2001 pak v rozhlasové stanici Český rozhlas 6 – Rádio Svobodná Evropa. Kromě jiných se specializuje na témata z historie, a to především z oblasti soudobých dějin. Je spoluautorkou knih, které navazují na rozhlasové cykly: Tváře undergroundu (2012), Fenomén Karel Kryl (2014) a Rozděleni železnou oponou (2015).

Ivana Denčevová: Byli to „nositelé slova“, novinář Sláva Volný, filozof a psycholog Jiří Němec, spisovatel Jiří Gruša, herec a dramatik Pavel Landovský, politik Pražského jara a politolog Zdeněk Mlynář a publicistka Otta Bednářová. Nejprve to byly tři příběhy do cyklu pořadu na Českém rozhlase Plus, pak přibyly další tři díly, kam jsme na závěr zařadili ženu-matku a příběh s exilem jejích synů, takže tak trochu naopak než v těch příbězích předchozích. 

A na jednotlivých příbězích lze také ilustrovat, jak se v tom či onom období choval komunistický režim. Protože i jednotlivé dekády tohoto období naší historie měly trochu jiné charakteristické prvky. Vnitropolitické dění také samozřejmě ovlivňovaly změny v mezinárodně-politických vztazích.

A.cz: V případě umělců byl začátek tohoto odloučení často podobný – náhlé povolení komunistického státu odjet pracovně do zahraničí.  To v době nabídky netušili, že už je nepustí zpět?

Bezpochyby věděli o případu zbavení občanství dramatika Pavla Kohouta, ale zda tušili, že budou jeho osud následovat – v tomto smyslu – těžko říci. Obavy měli, Pavel Landovský vzpomínal „že ho to mohlo napadnout“, Jiří Gruša nějaké pochybnosti v tomto smyslu měl.

A.cz: Byl proces zbavování státního občanství v té době legální?

Paradoxně v době komunistického státu tento proces legálním byl, přesto, že ve Všeobecné deklaraci lidských práv je v článku 15 odstavce 2 výslovně uvedeno: „Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.“ Ale je třeba dodat, že komunistický stát si nikdy nedělal žádné problémy se svým konáním, a leckdy porušoval i své vlastní zákony, které přijal. V době komunismu stačilo, že dotyčný „údajně pomlouvá politické zřízení v ČSSR“.

A.cz: Přirovnáváte tento proces k nacistickému zákonu o zbavení občanství příslušníků říše. Jak si jsou tato nařízení podobná?

Podobná si jsou, ale teď neocituji přesná znění dotyčných zákonů, jsou to prvky, které jsou velmi podobné u všech totalitních systémů.

A.cz: Máte představu, kolik rodin v Československu bylo takto násilně rozděleno železnou oponou?

Karel Strachota z organizace Člověk v tísni vysvětluje, proč podle něj má smysl bojovat proti komunismu. Výtky, že jde o laciný antikomunismus, nechápe. | Video: DVTV

Tuto představu nemám, a pochybuji, že existují přesná čísla. Ale vím o dalších příkladech, příbězích, které byly velmi podobné. Ať to byla rodina spisovatele Jana Beneše, známé modelky Pavlíny Pořízkové či novináře Pavla Pecháčka.

A.cz: Proč režim změnil taktiku a místo zavírání do vězení se snažil významné odpůrce režimu v rámci akce Asanace vystěhovat z Československa?

Jednou z inspirací bylo chování SSSR, který se začal tzv. zbavovat nepohodlných disidentů. A pak bezpochyby jisté obavy z mezinárodního ohlasu, jak se komunistické Československo chová vůči nejen disidentům, ale vůbec lidem, kteří projeví nějak jiný, odlišný názor. V roce 1976 proběhly dva politické procesy proti českému undergroundu a nečekaně velký mezinárodní ohlas vedl dokonce ke změnám v přichystaných, či vynesených soudních rozsudcích.

A.cz: Takže se komunistický režim obával dalších negativních ohlasů ze zahraničí?

Po vzniku Prohlášení Charty 77 vznikla disidentská platforma, která posléze zpracovávala veškeré případy porušování tehdejších zákonů a tyto informace pak vysílaly zahraniční rozhlasové stanice, jako Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, a prostřednictvím zpravodajských agentur se dostávaly do zahraničí. A to bylo pro stát velmi nepříjemné, obraceli se na něj představitelé jiných států – například rakouský premiér Bruno Kreisky, který nápravou poměrů podmiňoval třeba i komunikaci s představiteli ČSSR. A klíčovým sdělením tehdejšího rozkazu ministra vnitra Jaromíra Obziny v prosinci 1977 bylo „rozdělit opoziční skupiny“.  

A.cz: Jaký příběh vás zasáhl nejsilněji?

Těžko odpovídat, se všemi jsem kus jejich života tak nějak „prožívala“. Ale dobrý konec – v jistém slova smyslu – je třeba příběh Mileny Grušové – Jabůrkové (dcera Jiřího Gruši, členka představenstva IBM Česká a Slovenská republika – pozn. red.) , která počátkem 80. let psala svému otci, že „ji v tomto státě nic dobrého nečeká“. V daném státě opravdu ne, ale dnes je Milena jednou z našich nejúspěšnějších manažerek. Bezpochyby smutný je příběh Slávy Volného, který svého otce už od svých 12 let nikdy neviděl. A z pozice ženy-matky pak statečná Otta Bednářová.

A.cz: Hodně historek se váže k boji Pavla Landovského se železnou oponou – tajné setkávání s rodinou v Maďarsku, jeho snaha překonat hranici tím, že přeplave Dunaj…. Co všechno se vám podařilo vypátrat?

Pavel Landovský byl nejen bouřlivák, ale také velmi statečný a neohrožený člověk. Na to někdy v té záplavě „bouřlivých historek“ zapomínáme. Nevím, zda jsme chtěli něco „vypátrat“, spíše jsme chtěli zaznamenat svědectví, nejen jeho dobových výpovědí, archivních materiálů, ale také svědectví jeho blízkých lidí, kteří nám jeho některé kroky, činy, pohnutky mohou osvětlit. Včetně ne vždy jednoduchých a přímočarých osobních či rodinných vztahů. Ale jedno z klíčových sdělení je, jak se s ním solidarizovali jeho kolegové z proslulého vídeňského Burgtheatru, když se zcela náhodou Landovský dozvěděl, že už není československým občanem.

A.cz: V knize je i jeden příběh ženy – Otty Bednářové. Ta prožila velmi dramatický život  věznění, nemoc ve vězení, shození do Vltavy, návštěvy estébáků v jejím bytě… Proč si komunistická moc zasedla takto silně na tuto křehkou ženu? Byla odluka od syna logickým vyústěním tohoto dramatického příběhu?

Otta Bednářová byla opravdu křehká žena, navíc těžce nemocná. Ale myslím, že komunistický režim velmi přesně odhadl, že je statečná. Že je obětavá a že to s ní nebude tak jednoduché“. Její oba synové – Jan i Jiří – byli dospělí muži, kteří na rozdíl těch klasických dětí v jiných příbězích si svou pozici disidentů vybrali. Byla to pro ně přirozená cesta, která navazovala na rodinné prostředí. Dlouho vzdorovali nátlakům v nejrůznějších podobách, aby se v rámci Asanace vystěhovali. Až návrh na podivnou pseudodohodu – vaše matka se nebude muset vrátit do vězení, odkud  byla podmíněně propuštěna těžce nemocná, když vy odjedete do zahraničí, byl tím, proč tak učinili. Chtěli zachránit svou maminku.

A.cz: Jaká byla peripetie Jiřího Gruši, literáta, diplomata, jeden čas i českého ministra? Vracel se z pobytu v USA, nakonec zůstal v Bonnu. Co se tehdy přesně stalo, že se z USA vrátil jen do Bonnu a již se nemohl dostat  ke své  manželce a čtyřletému synovi do Československa? Prý ho tenkrát varoval Ludvík Vaculík…

Z dostupných pramenů i vyprávění, ale nikoliv Ludvíka Vaculíka, víme, že v době, kdy Jiří Gruša dostal pozvání na literární stipendium do USA, tak přemýšlel „že by se z toho mohl stát nenávrat“. Při zpáteční cestě, to byl v Německu, se v telefonickém rozhovoru dozvěděl o obavách Ludvíka Vaculíka, ale stále měl ještě legální pobyt v zahraničí. A čtrnáct dní před jeho vypršením, tedy před jeho plánovaným návratem do Československa, se dozvěděl, že byl zbaven československého občanství a vrátit se tudíž nemůže. Pseudoargumentem bylo, že v novinovém rozhovoru údajně pomluvil politické zřízení v ČSSR.

A.cz: Jakou platnost mají tyto příběhy 26 let po převratu?

Jsou to příběhy lidí, kteří žijí okolo nás. A všichni jsme měli, či máme rodiče. Většina z nás má také děti, tak si třeba alespoň trochu můžeme představit, co se odehrálo. Možná je také dobré přemýšlet, jak bychom se my sami v dané situaci zachovali. Jistou aktuálnost přinášejí tyto příběhy také v souvislosti s azylanty, kteří přicházejí do Evropy. Protože tato kniha je také poděkováním státům, které našim exulantům poskytly zázemí v tak těžkých situacích. I proto na prezentaci knihy Rozděleni železnou oponou promluvil představitel rakouské ambasády pan dr. Martin Gaertner a přítomen byl i německý velvyslanec. 

Komunisté získali moc stejně jako fašisté v Itálii, využili nacionalismu ve společnosti, říká spisovatel a historik Petr Placák. Proudy, které komunisté využili, se podle něj dají lehce obnovit. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Aktualizováno před 7 minutami

Cizinci, kteří v Praze brutálně napadli číšníka, si odsedí pět let ve vězení

Bratři Armin a Aräsh Nahviovi z Nizozemska si odpykají 5,5 roku a pět let vězení za loňské brutální napadení číšníka v centru Prahy. Pražský vrchní soud potvrdil, že muži spáchali těžké ublížení na zdraví, nikoliv pokus o vraždu, jak skutek kvalifikovala státní zástupkyně. Arminovi snížil odvolací senát trest o půl roku, Aräshovi výši původního trestu potvrdil. Součástí verdiktu je i desetileté vyhoštění obou bratrů z ČR.

Devětadvacetiletý Armin a o tři roky starší Aräsh přicestovali v dubnu 2018 do české metropole s dalšími přáteli na rozlučku se svobodou. Na zahrádce restaurace u obchodního centra Quadrio se skupina dostala do sporu s obsluhou, protože si do podniku přinesla vlastní alkohol a odmítala odejít. Z následné bitky vyšel nejhůře číšník, který přispěchal na pomoc manažerovi restaurace. Po útoku zůstal ležet v bezvědomí s komplikovanými zlomeninami lebky a s krvácením do mozku. Musel se podrobit několika operacím a zažádal si o invalidní důchod.

Zdroj: ČTK
před 30 minutami

Policie v Londýně zakázala další protesty hnutí Extinction Rebellion

Londýnská policie zakázala další protesty členů ekologického hnutí Extinction Rebellion (Vzpoura proti vyhynutí) v britské metropoli. V prohlášení z pondělního večera podle BBC varovala, že kdo se demonstrací zúčastní od pondělních 22:00 SELČ, může být zatčen. Někteří aktivisté ale v úterý podle agentury Reuters v protestech pokračovali, jejich cílem se stalo sídlo ministerstva dopravy.

Jedna ze zakladatelek hnutí vyšplhala nad vchod do budovy na protest proti plánovanému projektu trati pro vysokorychlostní vlaky, který si podle kritiků vyžádá kácení lesů. Pak se snažila kladivem rozbít skleněnou výplň. Aktivistku nakonec sundal jeden z policistů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy