reklama
 
 

Semleté maso, příběhy z planety děsu. Jáchym Topol píše o nové knize Alexijevičové

20. 11. 2018 16:00
Válečné příběhy vyprávěné běloruskou spisovatelkou Světlanou Alexijevičovou v knize Poslední svědci s podtitulem Sólo pro dětský hlas byly prožity v útlém dětství. Působí jako chorobné vidiny plné krutosti, jako halucinační kresby Franciska Goyi či Hieronyma Bosche.

Nynější vydání Posledních svědků v překladu Libora Dvořáka završuje český komplet pentalogie, ve které Světlana Alexijevičová již 35 let zkoumá v literatuře i životě snad fascinující, v reálné politice mnohým spíše strach nahánějící úkaz, jež je poeticky zván ruská duše.

Autorka, která za svou pětici knih roku 2015 získala Nobelovu cenu za literaturu, takto označuje duši člověka sovětského, procházejícího všemi myslitelnými formami teroru a útlaku, přes nejrůznější tání až po perestrojku Gorbačovovu a následné budování postsovětského kapitalismu.

Ve všech knihách Alexijevičová jako posedlá dokumentaristka jde někdy až bezohledně do centra bolestného prožitku, jako by ji zajímalo jen živé maso výpovědi, dosud se chvějící v psychické ráně.

Výpovědi posléze upravuje, aby zněly jako veletok lidské řeči, velkolepá epopej, sycená ovšem lidským utrpením. A dech se při četbě jejích "románů hlasů" tají, když si uvědomíme, že nejde o pár vymknutých, marginálních osudů, ale že k těm semletým ruským duším patří snad šestina lidstva, ukutá v období budování komunismu na obrovitém území bývalého Sovětského svazu.

Kdo bude brečet, bude zastřelen

V nyní vydané knize Poslední svědci děti vyprávějí, jak byly mrzačeny bombami, bitím a hladověním v koncentračních táborech, jak živořily ve sklepeních a lesních partyzánských úkrytech. Vypovídají o umírání na tyfus, mrazem, ranami. Vždy jde o kratičké, nanejvýš několikastránkové výpovědi.

Příběhy nesou názvy jako ze slabikáře smrti: Kdo bude brečet, toho zastřelíme nebo Domečku, nehoř. Hrdinky a hrdinové jsou malí školáci z hlavního města Minsku, jindy zas běloruští venkovánci, ještě se držící máminých sukní. Třeba sedmiletá Valja. Vidí uhořet matku, pak ji strčí do koncentráku, kde je nějaký rok, s dvěma kluky uteče, chytí je, kluky udupou, octne se v dalším lágru, umírá hlady, ztrácí vědomí. Následně je konec války a Valje teprve třináct let.

Nebo příběh kluka, co uklízí mučírnu. Vyprávění o podvyživených dětičkách, pracujících v továrně na kaťuše, nebo o zimomřivých písklatech ve fabrice na detonátory k bombám. Takových vyprávění je v knize stovka. Za všechny promlouvá Jura, tehdy osmiletý: "Viděl jsem věci, který se vidět nemaj… Který nemá vidět žádnej člověk. A já byl ještě malej."

Planeta děsu?

Zpovídané, kteří v sobě jizvy válečných prožitků nesli desetiletí, autorka pedanticky označuje jejich tehdejším věkem a současnou, většinou docela běžnou profesí.

Hovoří třeba s kadeřnicí, vyptává se prodavače, učitelky či dělníka, které jen na chvilku vytrhuje z jejich každodennosti. Právě tou obyčejností nás Alexijevičová ujišťuje, že všechny ty příběhy - hrůzné, jako by se odehrály na nějaké surreálné planetě děsu za permanentní apokalypsy vyvolávající v čtenáři masivní úzkost - jsou stále ještě hmatatelnou minulostí, prožitou tou nejstarší generací. Že tohle vše se opravdu stalo.

Plenky na umírajícím roběti skutečně hořely, někdo se z leknutí mohl uchechtat k smrti, jiný zas plakal tolik, až oslepl. A psi, cvičení na lidi, jsou v záblescích z dětství vždy obrovské, nepřemožitelné bestie.

Miliony dětí, které zahynuly během Velké vlastenecké války, jak Rusové říkají té druhé světové, po sobě samozřejmě nezanechaly nic. Ani vzpomínku. Ti, které v dospělosti a spíše ve stáří vypátrala a vyslechla Alexijevičová, z té hrůzy vynesli alespoň pár desítek příběhů.

A na konec láska

V češtině tedy máme dílo Světlany Alexijevičové, až na její divadelní hry, kompletní. V ruštině předcházela Posledním svědkům, vydaným roku 1985, kniha Válka nemá ženskou tvář, také obsahující prožitky z Velké vlastenecké války.

Světlana Alexijevičová: Poslední svědci

Světlana Alexijevičová: Poslední svědci

(Přeložil Libor Dvořák)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2018, 280 stran, 319 korun

Poté Alexijevičová vydala záznam hlasů upomínající na černobylskou katastrofu nazvaný Modlitba za Černobyl, následně popis války v Afghánistánu čili knihu Zinkoví chlapci, která autorce vynesla soudní stíhání. A jako poslední přišla monumentální Doba z druhé ruky, česky příhodně vydaná roku 2015, kdy do té doby nepříliš známá běloruská autorka získala Nobelovu cenu.

Světlana Alexijevičová se po deseti letech exilu, kdy kvůli pronásledování Lukašenkovým režimem odešla z Běloruska, vrátila do vlasti. Dnes, sedmdesátiletá, žije v Minsku. Její knihy, odporující státní ideologii, doma stále nejsou vydávány.

Na otázku, na co se chystá po dokončení rozmáchlého díla pěti "románů hlasů", odpověděla při svém vystoupení před dvěma lety na pražské Nové scéně Národního divadla, že chce psát román o lásce. O ruské lásce.

Autor je spisovatel a dramaturg Knihovny Václava Havla.

Běloruský režim se mě snaží umlčet i poté, co jsem získala Nobelovu cenu, to mimochodem v televizi ani neoznámili, říká Světlana Alexijevičová. | Video: Martin Veselovský |  21:16

autor: Jáchym Topol | 20. 11. 2018 16:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama