Své první básně z počátku 60. let minulého století publikoval pod pseudonymem Incertus. Nejistý. Během let se však jeho poezie ukázala být natolik suverénní a průzračnou, že dodnes oslovuje i ty, kdo vůči žánru jinak cítí nejistotu.

Nobelovu cenu získal Heaney roku 1995. | Foto: Queen's University Belfast

"Seamus Heaney byl zábavný chlapík," napsal o jednom z nejslavnějších básníků 20. století v nekrologu z roku 2013 novinář amerického deníku New York Times Lawrence Downes. "Byl vtipný vřelým, příjemně irským způsobem. Z jeho metafor jsem byl u vytržení - spoustu z nich jsem totiž pochopil," přiznal se sympatickou sebeironií žurnalista, jehož literární vnímavost údajně "nejede na nejvyšší obrátky". Svou poslední básnickou sbírku Lidský řetěz, kterou nyní v překladu anglisty Daniela Soukupa vydalo nakladatelství Argo, Heaney jistě nepsal s účelem dorozumět se s každým. Na to jsou témata příliš osobní a hluboká: dle českého překladatele tu zaznívá zejména vděk za vypůjčený čas, jejž básník s pronikavýma očima a působivou bílou kšticí dostal, když se po roce 2006 zotavil z mozkové mrtvice.

V Lidském řetězu, jejž ve Spojeném království vydalo v roce 2010 nakladatelství Faber and Faber, se objevují obrazy autorova dětství prolnuté se zkušeností vysokého věku, stáří vlastního i cizího, vzpomínky na blízké a pokusy se k nim přiblížit - pokud ne fyzicky, pak alespoň v srdci.

Jedním z nejdojemnějších kusů je v tomto smyslu subtilní, na detailu vystavěná báseň Nedopalky, v níž Heaney zprostředkovává prožitek kontaktu s oblečením svého kdysi impozantního, ale nedostupného otce. K němu se básník dokázal přiblížit až ve chvílích, kdy byl dotyk nevyhnutelný - stesk po promarněných šancích na něhu, již nahrazuje péče o nemohoucí bytost, působí v prvním plánu smířeně, pointa Heaneyho veršů je však hořká.

Lidský řetěz je však hlavně výrazem vnímavosti k obecné lidské zkušenosti, prostředkem k radostnému - a někdy trochu cynickému - divení se nad tím, co vše je možné vidět a prožít. I pro tuto sbírku však platí, že je osvěžujícím způsobem srozumitelná a povzbudí i nepříliš zkušeného čtenáře, který je ochoten věnovat pár okamžiků obrazům tak přesným, že se nakonec zdají být "jedinými možnými". Citujme například první tři verše básně s lehce ironickým názvem Chanson d´aventure, tedy Píseň o dobrodružství, jenž zároveň odkazuje ke středověkému básnickému žánru:

Upoután, vyvezen, zdvižen a připevněn
v poloze pro přepravu,
kosti vytřesené tou rychlostí
Je možné nad nimi nepomyslet na cestu sanitkou, i když ji člověk nikdy neabsolvoval?

"Heaneyho poezie v Lidském řetězu je úžasná tím, jak je průzračná. Komunikuje v základní emocionální rovině. Přečtete si pár veršů a přesně víte, o čem je řeč. Všechny básně však mají další významové roviny, mytologické, historické i literární," vypočítává překladatel Daniel Soukup, který má z Heaneyho tvorby, jež se během let dotkla otázek lyrických, rodinných i politických, nejraději pozdější období.

"První polovinu Heaneyho díla tvořily hlavně výrazově hutné básně, které se držely konkrétních jevů a motivů. Básník s oblibou ,ryl v zemi’, šlo o jakousi archeologii při hledání kořenů, pronikání pod povrch věcí. Zlom přišel se sbírkou Seeing Things z roku 1991, s Vidinami, které osobně považuji za jednu z Heaneyho nejlepších," říká Soukup a podotýká, že také tato sbírka byla do jisté míry zatěžkaná hmotou. Projevovalo se to kvalitou jazyka, úspornosti výrazů a jejich zvukem.

"Motiv lidského řetězu je pro mě osobně především motivem vděčnosti," dodává překladatel, který se při práci na nynější sbírce mimo jiné obracel ke dvěma různě starým českým překladům Vergiliovy Aeneidy, latinského eposu. V jeho šesté knize se hlavní hrdina Aeneas, bájný zakladatel římského národa, vypravuje do zásvětí, aby se setkal s duchem svého otce.

Autor fotografie: Nakladatelství Argo

Seamus Heaney: Lidský řetěz

(Přeložil Daniel Soukup)
Nakladatelství Argo 2018, 112 stran, 188 korun

V Lidském řetězu se Heaneyho tvůrčí výpravy do mytického zásvětí - stejně jako hledání otcova stínu, jejž se stejně jako Aeneas pokusí třikrát obejmout - odrážejí na mnoha místech. Umělec a slavný rétor dokonce šestou knihu Vergiliovy Aeneidy sám přeložil; vyšla až po jeho smrti roku 2013, avšak dočkala se příznivého kritického ohlasu.

Když se Seamuse Heaneyho, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1995, v posledních rozhovorech před smrtí ptali, proč se rozhodl trávit čas právě ve Vergiliově společnosti, hovořil o křesťanském mýtu. "Je svárlivý a poněkud vyčerpaný. Setkání se stíny lidí, které jsme znali, mi připadá hluboce, archetypálně uspokojivé," řekl deníku Irish Times. V posledním rozhovoru pro francouzskou Revue des Belles Lettres se zase svěřil, jak se vyrovnává s vědomím krátícího se času: "Pomohla mi literatura."

Jeho poslední slova určená manželce Marii zněla: noli timere. Neboj se.