V létě 1972 se marocký ministr obrany Mohamed Oufkir pokusil svrhnout krále Hasana II. Převrat se nezdařil a Oufkir zahynul. Na jeho stole pak vyšetřovatelé našli francouzský překlad Luttwakovy knihy s četnými poznámkami. Sám spisovatel to s odstupem komentoval tak, že zpackaný převrat sice není dobrá reklama na jeho knihu, ale spiklenci ji prý zjevně nestudovali dost pozorně.
Luttwakovi samozřejmě nešlo o to, aby poskytl kuchařku budoucím pachatelům převratů. Zajímalo ho, jak se takový převrat dělá, za jakých okolností může uspět, s čím se aktéři musejí vypořádat a případně jaká opatření mají provést vlády, které chtějí převratu zabránit.
Spisovatel tedy podrobně studoval, jak se paralyzují obranné mechanismy státu, od četnictva až po tajné služby, co dělat s mocnými nebo ceremoniálními figurami a jak ovládnout komunikační kanály, ať už jde o silnice, letiště nebo média.
Publikace se zabývá i optimální velikostí jednotek, které mají provést jednotlivé operace, a jejich ideálním složením - jaký specialista je vhodný na to či ono.
Luttwak tvrdí, že ho zajímá praktická stránka, skoro jako by se před čtenářem styděl, že je politolog a věnuje se i teoretickým aspektům věci. Třeba definici státního převratu, který se podle něj liší od válek za národní osvobození, občanských konfliktů, povstání, revolucí, pučů nebo „pronunciamienta“, fenoménu španělského a latinskoamerického.
Zatímco třeba puč obvykle provádí jediná armádní frakce, pronunciamiento je věcí celého vojska, které se pak ujme moci.
Převrat v pravém slova smyslu mohou za použití armády zosnovat i civilisté. Beze zbraní je obtížně proveditelný, ale také se zbraně nesmějí používat příliš, jinak akce zdegeneruje v občanskou válku. Charakter operací zásadně ovlivňuje jejich úspěšnost. Převraty mají slušnou statistiku, na rozdíl třeba od partyzánských akcí, které se obvykle zhroutí.
Převrat, v angličtině označovaný francouzským termínem „coup d’état“, je novodobým úkazem. Může se odehrát jen v podmínkách moderního státu, vybaveného byrokratickým aparátem a stálým vojskem. Tedy mašinerie, která má k dispozici nejen ozbrojence, ale také archivy, složky, záznamy a funkcionáře. Tím vzniká trhlina mezi politickým vedením a státním aparátem, jenž má vlastní strukturu a hierarchii.
Proto není státní převrat přímou obdobou někdejších palácových převratů, má „demokratičtější“ povahu, neboť jej lze provést zvenčí. Cílem je odtrhnout aparát od vládců a získat ho pro nové držitele moci. Proto se tolik převratů odehrávalo v dekolonizovaných zemích, kde státní struktury vybudované v předchozím období měly malou vazbu na nastupující vlády.
Méně šťastné země
Převratu se lze bránit různě. Třeba tím, že vládnoucí skupina obsadí bezpečnostní aparát příslušníky svých klanů nebo národů, od nichž mohou očekávat větší věrnost - ovšem založenou na příbuznosti, nikoli loajalitě vůči státu. Tím zhrzenější jsou pak ti, kdo zůstali mimo.
V arabském světě vznikaly podvojné struktury, v nichž „armáda“ byla slabší a méně vyzbrojená složka, vedle níž držitelé moci zakládali speciální milice blízké vládnoucí rodině, právě jako pojistku proti převratu.
K převratům a jejich obdobám nejtypičtěji dochází v Latinské Americe, Asii a Africe - například čtyři letošní převraty (nebo pokusy o ně) se odehrály v Barmě, Mali, Guinei a Tunisku. Ovšem ani Evropa nebyla tak stabilní, jak si někdy namlouváme. Například v poválečné éře to typicky bylo ve Středomoří (Portugalsku, Řecku, Turecku, na Kypru, a dokonce ve Francii). Další vlna přišla po roce 1989 v postkomunistických státech jako Rusku, Albánii nebo Gruzii. A za pokusy o převrat Luttwak považuje i Polsko roku 1981 a Rumunsko roku 1989.
Knihu, která vyšla v mnoha jazycích i nových edicích, spisovatel neustále aktualizuje a v této souvislosti nadhazuje nové otázky. Například ohledně proměny čínské státní moci po nástupu prezidenta Si Ťin-pchinga, který opouští důležité stabilizující principy kolektivního vedení a časově omezené funkční období hlavy státu.
Dlouhodobě však počet převratů klesá, stejně jako jejich statistická úspěšnost. Luttwak optimisticky soudí, že třeba v Africe už dozrávají státní aparáty a vztah mezi nimi, držiteli moci i veřejností je zdravější než v postkoloniálním období.
Pojem převrat se však nepochybně bude vyvíjet dále, protože se neustále mění okolnosti. Zažíváme novou vlnu populismu a demagogie, která představuje snadnější zkratku k moci. Současně roste moc nadnárodních firem, v éře kryptoměn je těžší kontrolovat finanční toky a také sociální média nebo kyberútoky mění poměry na hřišti. Možná mění i motivace jednotlivých hráčů usilujících o převrat v tradičním slova smyslu.
Osmičkové roky
Autor knihy Edward Nicolae Luttwak se narodil roku 1942 do židovské rodiny v rumunském Aradu. Vzdělání získal v Itálii a Velké Británii.
Napsal mnoho knih o mezinárodní politice, strategii a moci, ale pojednání o převratech ho proslavilo nejvíce - do té míry, že spisovatel John le Carré jej označil za novodobého Machiavelliho, což je lichotka velmi dvojsečná. List Guardian napsal, že pokud by Luttwak byl přítomen Ježíšovu ukřižování, poznamenal by něco o typu použitých hřebů, což je formulace ještě povážlivější.
Luttwak knihu poprvé vydal roku 1968, kdy mu bylo pouhých 26 let. Ve stejném roce, a nikoli poprvé, navštívil Československo, kde zažil sovětskou okupaci. Zaujalo ho, že sovětské kolové transportéry nebyly kryté shora, třeba proti zápalným lahvím. Sám prý měl bojovou zkušenost, a protože v bytě, kde pobýval, bylo dost lahví i benzínu, navrhl svým přátelům záškodnickou akci. Mladí Češi ale jeho know-how nevyužili, a tak mohl nadějný politolog se zájmem o praxi zase bezpečně odjet do Londýna.
O svých kontaktech s Českem se hrdě zmiňuje v předmluvě sepsané pro nynější vydání, opožděné o více než 50 let. Československu se věnuje i jako místu, kde opakovaně došlo k násilnému převzetí moci, i když sám poznamenává, že únor 1948 ani srpen 1968 nebyly podle jeho měřítek státními převraty. V prvním případě nedošlo k plnému ochromení státního aparátu a převzetí probíhalo postupně. Ve druhém případě šlo prostě o vojenskou invazi.
Listopad 1989 Luttwak očividně za převrat nepovažoval, ani se mu v knize nevěnuje - ovšem zmiňuje v této souvislosti Ceaușescovo Rumunsko.
Znovu přijel do Prahy až při příležitosti kulatého výročí invaze v roce 2008. To k žádnému pokusu o převrat nedošlo a snad už nedojde. Bylo by ale plně v Luttwakově stylu, kdyby si každý čtenář jeho „praktické příručky“ v duchu promyslel, co by udělal, kdyby náhodou nějaký převrat u nás chystal. Samozřejmě čistě hypoteticky.
Autor je komentátor Českého rozhlasu Plus.
Kniha
Edward N. Luttwak: Státní převrat - Praktická příručka
(Přeložil Martin Pokorný)
Nakladatelství Maraton 2021, 272 stran, 298 korun.
