Recenze – O Vánocích roku 1944 se mladý polský vlastenec vydává přes smrtící Tatry na Slovensko. Jeho poslání má změnit směr dějin, jenže on umrzne... O sedm desetiletí později dostává doktorka Sofie Lorentzová, historička umění pracující pro polskou vládu, úkol snů. Který se může snadno změnit v noční můru: Jakýmikoliv prostředky získat Portrét mladíka od Raffaela Santiho, nejcennější z obrazů ztracených v dobách nacistického běsnění.

Poláci mají oproti české kultuře v mnoha ohledech náskok – jejich historici se mohli dříve těšit z plodů francouzské historiografické školy annales, polský spisovatel Stanisław Lem je považován za velikána science fiction srovnatelného s Isaacem Asimovem nebo Arthurem C. Clarkem a současník Andrzej Sapkowski v Polsku psal skvělou fantasy už v době, kdy se u nás pokoutně na apríla šuškalo, že existují „nějaká feudální scifíčka“. Miloszewského román Nezaplatitelný, jejž v českém překladu právě vydalo nakladatelství Host, ukazuje, že rzceczpospolita anektovala i thriller. Nekompromisně.

Zygmunt Miloszewski přitom román údajně bral jako „malý výlet do světa umění a dobrodružství", než se zase vrátí ke své populární detektivní sérii o prokurátorovi Teodoru Szackém (z té česky vyšly první dva díly Zapletení a Zrnko pravdy). Jenže z odskoku pro zábavu se stala polská kniha roku 2013, která má potenciál nadchnout – anebo naštvat – půlku Evropy.

Zrození zábavy z ducha Staška Lemů

Žánrově začíná Nezaplatitelný jako zlodějský román. Doktorka Lorentzová se musí spojit s vysloužilým agentem polské tajné služby (který nedávno zabránil velkému teroristickému útoku v Tatrách), extravagantním obchodníkem s uměním (s nímž měla kdysi vášnivý románek a ještě vášnivější rozchod) a švédskou aristokratkou, jež jako koníček krade impresionisty (a polsky se naučila ve vězení, pročež si „učurává blahem“, když zjistí, s kým že bude spolupracovat).

Jenže akce rychle selže, když se ukáže, že vše je past a vysoká hra tajných služeb. Ze čtveřice se stává lovná zvěř a Miloszewski najednou vytahuje z rukávu esa, jako jsou honička ve ferrari po zamrzlém moři, návštěva ostrůvku u chorvatské Rovinje, kde žije podivínský chorvatský spisovatel olbřímích rozměrů („Než by ho Anatol stačil informovat, že je stroj na zabíjení vycvičený v kasárnách NATO, rozmáčkl by ho obr mezi dvěma prsty“), nebo závěrečné odhalení, po němž se Dan Brown se svou historkou o Ježíšově poklesku může jít akorát klouzat.

Kdo z toho má pocit, že se navíc autor nebere až tak úplně vážně, pak – slovy klasika aneb kocoura Garfielda – tuší jen polovinu pravdy. Nezaplatitelný obsahuje řadu drsných scén, není nijak milosrdný ani vůči hlavním postavám a řeší se v něm věci, které skutečně k smíchu nejsou – ne nadarmo se v knize najde něco strohých čísel, oč všechno Polsko přišlo za druhé světové války, lidsky, hmotně i kulturně.

Jenže humor kvetl i v Terezíně, jak ukazuje také česká literatura, a Miloszewski napsal literární obdobu nedávno do kin uvedeného snímku Matthewa Vaughna Kingsman: Tajná služba. Závažná sdělení jsou o to závažnější, že jsou obklopena uvolněným "blbnutím" s možnostmi žánru a popkulturními narážkami. Román je plný pastí na čtenáře, kdy se zdá, že autor sklouzl k hranicím kýče a nesnesitelného polského patosu, aby se vzápětí ukázalo, že dobře věděl, co činí (jako když si jedna z postav uvědomí, že začíná mluvit jako „současná polská próza“).

V této knize by se neztratil například Roger Moore, který si vždy uměl ze všech představitelů filmového agenta Jamese Bonda zapnout stříbrné manžetové knoflíčky nejelegantněji. Ale definitivně do žánrového ráje Nezaplatitelný vstupuje, když do děje zakomponuje Stanislava – pardon, Staška Lemů a obřího plyšáka Falka z Nekonečného příběhu.

Polská jízda národovecká

Scéna, v níž se hrdinové ve Lvově setkají se stoletou pamětnicí událostí druhé světové války, která je zapálenou fanynkou fantasy, protože kdysi znala mladého Lema, je malým shrnutím celé knihy. Mírně absurdní, hravě pracující s odkazy a přitom plná smutku, co bylo v dějinách a lidských životech ztraceno.

A zároveň se skrze ni vrací skutečnost, která je pro Nezaplatitelného zcela určující – je to román nezpochybnitelně a hrdě polský. Byl to historik Dušan Třeštík, kdo připomínal, v čem je rozdíl, pokud se moderní národ rodí mezi pragmatickými a v podstatě pohodlnými měšťáky (Češi) či z dědictví aristokratických gest (Polsko).

Nezaplatitelný je proto sebevědomý. V mnoha ohledech se jedná samozřejmě o autorův vtip, ale ono „sebevědomí“ – jakkoliv mnohokrát vycházející z hrdého vědomí „my jsme třikrát zanikli, než vy jste vůbec vznikli“, je cítit z každé stránky. V popisech míst od Tater po obydlí postav. V tom, jak se ukáže, že impresionisté neumřeli hlady, protože jejich polský kamarád ukecal svého mecenáše, ať je sponzoruje. Ale hlavně v hrdinech. Ti zcela přirozeně proplouvají světovými galeriemi, potírají německé obchodníky s uměním, vysmívají se "endérákům" a v každém okamžiku drží prapor polské kultury.

Takové sebevědomí se v Evropě moc nenosí. Pro někoho by to tedy mohl být největší kámen úrazu, protože kniha je na hony vzdálena třeba českým cynickým, ale bitým, či samostatným, ale mimo systém vždy opatrně stojícím hrdinům. Pro jiné se ovšem může jednat o poslední kamínek do skládačky, díky kterému je Nezaplatitelný především nezapomenutelný a nezaměnitelný. Každopádně – ono ocenění za polskou knihu roku je symbolické jak máloco.