Recenze - Udo Bergner má pětadvacet let a právě se rozhodl se svou přítelkyní strávit první společnou dovolenou. Do malého hotýlku na katalánském pobřeží, kde kdysi trávil mladík dovolené s rodiči, si však bere i svou vášeň. Udo je totiž šampion wargames.
Ba co víc, je i význačný teoretik na vzestupu a o dovolené chce sepsat zásadní článek. Ve Španělsku ale nečeká jen slunce a hry.
Mladý pár se seznámí s prudkým Charliem a jeho družkou Hannou či dvojicí plážových povalečů Vlkem a Beránkem (ironické pomrkávání na křesťanské symboly není náhodné). V pozadí se pak jako přízrak pohybuje pronajímatel šlapadel zvaný podle strašlivého zohavení Škvarek a v hotelu vládne Frau Else, kterou Udo kdysi miloval, a její neviděný, ale i tak všudypřítomný manžel. Pódium pro smazání mezi hranic realitou a fikcí je připraveno.
A co Roberto, má si kde hrát?
Román Třetí říše byl dokončen na klonku osmdesátých let, ale prvního vydání se dočkal až po autorově smrti v roce 2010. Tedy v době, kdy už světem otřásla bolaňofilie vyvolaná anglickým vydáním Divokých detektivů (2007).
Znalost autorových knih později vzniklých, byť dříve vydaných, tak sice není na škodu, ale není vyžadována. Znalci si budou jistě libovat při stopování jim známých motivů a témat, nováčci mohou brát knihu, která je čtenářsky velice vstřícná, jako ideální, hravou pozvánku do specifických Bolaňových světů.
Ona hravost je přitom klíčový pojem. Název románu odkazuje na skutečně existující deskovou válečnou hru společnosti Avalon Hill (hra byla několikrát oceňena odbornou veřejností a dočkala se několika znovuoživení) a skutečně existoval i například magazín The General. Udo Berger je ve hře přeborníkem, hvězdou, a chystá se ke svému mistrovskému dílu.
Snaha dosáhnout cíle čím dál víc narušuje jeho vztah s Ingeborg, ale především jej dovede ke klání se Škvarkem. Z původně nevinného krácení dlouhé chvíle se stává až metafyzický boj o duši, budoucnost a snad i definici toho, co znamenalo být Němcem v osmdesátých letech.
A forma románu se z prázdninového deníku, ozvláštněného poznámkami o „koníčku“, mění v deník herní, zdržovaný podivnými vztahovými komplikacemi, aby nakonec dospěl k deníku válečnému, doprovázenému vizemi z nočních můr pronásledovaného člověka.
Jestliže na začátku Udo informuje o svých kamarádech a spolunadšencích, od poloviny románu se objevují nadšené výčty „oblíbených generálů“, ale i oblíbených armádních jednotek, vojenských akcí (reálně proběhnuvších i zcela fiktivních, existujících jen v záznamech či fantaziích hráčů). A v textu také hraje čím dál větší roli popis hry samotné.
Ten je velmi konkrétní – na čtenáře se valí kódová označení políček, herních obratů, strategických konceptů – ale s nástupem Škvarka se pozornost přesouvá na hráče. Oba obchází kolem herního plánu jako osud a jejich činy čím dál méně připomínají promyšlené, racionálně vedené kroky; stávají se dějinnou nevyhnutelností.
Kolik musí člověk znát, aby mohl dobře hrát?
Bolaňo si herní pasáže evidentně užívá, ale tak, že s ním udrží krok i čtenář-laik. A podobně jako u odborných textů platí, že největším darem je schopnost přiblížit složité koncepty jednoduše, platí i v literatuře, že zprostředkovat nadšení pro nějakou oblast lidské činnosti (ať už je povznášející nebo obsesivní), je majstrštyk větší než vynález nové literární formy.
Třetí říše ale nestaví pouze na zprostředkování cizí vášně; hra ovlivňuje doslova vše. Udo propočítává tahy armád, ale i kroky ve svém vztahu, kroky v plánu svést Frau Else i postup případné rvačky (ne nepodobný filmovému Sherlocku Holmesovi v podání Roberta Downeyho jr.). A rozdělení hry do jednotlivých kroků, včetně období rozmachu moci a náhlých zvratů štěstěny, se odráží i v událostech, kterými si musí Udo projít.
Stejně tak lze ovšem „hru“ vnímat i jako odkaz na formálně, dle pravidel vystavěné antické tragédie. Nebo jako hru literární, v níž autor nejprve představí sebevědomého hrdinu, který drží opratě svého života pevně v rukou, aby byl posléze stíhán jednou ranou za druhou a ztratil takřka vše. Samostatný článek by si zasloužil princip gambitů, obětí a výměn (za všechny připomínám linii Ingeborg – Frau Elsa – pokojská Clarita).
Wargames někdy připomínají šachy; a Udo Berger je blízkým příbuzným Nabokovova Lužina (a o něco vzádlenějším Cardova Endera) a několika odkazů na šachy se nám také dostane. Ovšem Bolaňo důsledně nabourává víru, že hra je jen hrou, zábavou. S přibývajícími tahy roste i jakási nereálnost světa, v němž se Udo pohybuje. Původně idylický hotýlek se mění v temný palác dusivého zla, potlačovaných znalostí i pudů a intrik. Místem, kde již nepřebývají lidské bytosti, ale principy; dávné, archetypální síly.
Po válce přichází soud...
A právě v této chvíli se ke slovu dostávají myšlenky na skutečnou, Hitlerovu třetí říši. Postavy se v jednu chvíli ptají, co znamená být Němec (a jinde se zase říká, že Frau Elsa, tedy ve Španělsku žijící hoteliérka, je Německo). A odpovídají si, že je to něco, co je obtížné, co bylo časem zapomenuto. Paměť je přitom v knize zmiňována buď jako zdroj nejistoty (co se kdy vlastně událo?), nebo jako důkaz ohromující Udovy vášně.
Německý šampion v hraní Třetí říše zná generály, zná jednotky, zná fakta, čísla, vyhlášky... Ne nadarmo Bolaňo připomíná, že hraní wargames s sebou nese posedlost dohledáváním a shromaždováním co nejautentičtějších informací. Ovšem to je právě ten problém. Tyto informace jsou totiž pojímány stejně jako válka na hracím stole... Udo, sám sebe označující za antinacistu, se snaží vymyslet strategii, s níž německá strana vždy zvítězí...
V onom uvažování se jedná o čistě intelektuální problém. V jeho světě není třeba řešit „smutek skutečné války“, jakkoliv romanticky to zní, ani koncentrační tábory (přítomné v každém tahu, ačkoliv nikdy nezmíněny). Obdiv k německé vojenské mašinérii je jedním z nejpalčivějších problémů moderních dějin. Legenda o čistém Wehrmachtu, o statečných a čestných mužích v šik uniformách, představa ladných vojenských operací nad stolem plným vojáčků a vlaječek, zatímco někde tam venku je krev a špína... představa, že lze vyškrtnou Hotlera, ale zachovat Rommela.
Právě tyto představy jsou v Třetí říši nakonec vystaveny soustředěnému útoku a uzavřeny ve své vlastní pasti. A pro Uda, žijícího svůj čistý válečný sen, přichází nemesis odplaty za všechny, kteří vyletěli komínem – spálený, démonický Škvarek, nabývající každým tahem na síle. Stejně, jako nabývá na síle každou stranou čím dál deliričtější Bolaňův text...
Z Udovy porážky, stejně jako ze zkázy třetí říše, možná něco vyroste. Ale podobní autoři – zábavní, ale přitom mraziví – jako Bolaňo budou jistě i nadále třeba, aby to cosi nové neopakovalo staré chyby.
Roberto Bolaňo, Třetí říše, př. Anežka Charvátová, Argo, Praha 2013, s. 332.
