Wallace, který žil v letech 1962 až 2008, svoje psaní přirovnával k obří oční bulvě plující prostorem. Je to dobrá metafora. V prózách, esejích i reportážích skutečně vidí vše a prostředí i myšlenkové pochody hrdinů vykresluje do závratných podrobností. Příkladem může být mimořádná povídka Navěky nahoru o třináctiletém chlapci, který se poprvé odvážil na velký skokanský můstek. Má pouze pár stran, pro jejich intenzitu ale málokdo zapomene na obavy mladíka, pohled na koupaliště, rytmus fronty lidí lezoucích postupně na můstek.
Povídka je součástí cyklu nazvaného Krátké rozhovory s odpornými muži, který v precizním českém převodu Martina Pokorného vydalo Rubato. Do té doby jediný překlad populárního amerického prozaika nedávno stejné nakladatelství doplnilo o povídkový soubor Zapomnění.
Olbřímí úkol přeložit Wallace - nejdelší věta v knize má jen o něco méně znaků než tento text - na sebe tentokrát vzal Jaroslav Hronek, Pokorný se postaral o redakci. Soubor osmi povídek a někdy snad až novel, anglicky vydaný roku 2004, dosvědčuje, jak byl autor výjimečný a zároveň otravný. Obří bulva dokáže být i obrovsky nesnesitelná.
Dokazuje to hned první povídka Mister Squishy. Je pouze obtížně čitelná. Na 100 stranách popisuje dění v jedné místnosti, kde se fokusní skupina chystá hodnotit nový druh cukrovinek; výzkumně-marketingový proces i bloudivou mysl lidí z korporátu Wallace zachycuje s vyčerpávající podrobností, a to jazykem až příliš odpovídajícím prostředí.
Sled zkratek, odborných pojmů i komerčních názvů působí úmorně. Autor záhy budí podezření o své domýšlivosti, potřebě ukázat svého génia. To se zároveň míchá s tušením, že čtenáře, kterého topí v lavinách informací a příběhových linek, tak trochu trollí.
Vždyť v další povídce pojmenované TV Utrpení píše doslova o ho*ně. Redakce časopisu Style připravuje článek o umělci, který kadí něco připomínající sochy. Dozvídáme se všechno o fungování tehdy ještě bohatého lesklého magazínu, umělec ale nakonec končí v přidruženém televizním kanálu pojmenovaném Utrpení, kde pro něj chystají přenosný záchod z průhledného akrylu. Akt bude zachycen v přímém přenosu. Dává to dokonalý smysl, protože jak prohlásí jeden z manažerů, logika reality show je "neprůstřelná a neúprosně vede k ultimátnímu odhalení: celebrity pod chirurgickým skalpelem, celebrity na smrtelné posteli a nakonec pitva kohosi slavného". Tady jsme zatím u kadění.
Tato povídka zosobňuje princip vlastní většině Wallacových textů: je to utrpení, ale zároveň komické. Obě roviny v tomto případě žene do extrému, když se směšnost umělce i novináře setkává s tragédií, která změnila dějiny. Redakce časopisu sídlí ve Světovém obchodním centru a máme rok 2001. "Zbývalo jí deset týdnů života," zmíní najednou vypravěč o jedné z pracovnic redakce. Zabývá se přitom článkem o lejně. Není to k popukání?
Wallace patří mezi ten nejlepší druh humoristů, kteří svou práci i svět berou naprosto vážně, a právě z toho pramení komické momenty. Přístup to bývá z podstaty mnohoznačný. Katalogy žargonu jsou v určitém momentu už skutečně nadbytečné, současně těžko hledat někoho, kdo se ponoří tak hluboko do reality některého z podivných výplodů pozdně moderního světa a přinese z něj i jedinečné poznání. Přes veselé momenty to bývá spíš znepokojivé. Kultura ve své lehké namyšlenosti zpravidla korporátní prostředí zplošťuje. Tady má ale korporátní tvor rozměrů tisíc, což v opozici k absurdní kleci tamních procesů působí děsivě.
Nejotevřeněji moderní odcizení zkoumá povídka Neon, starý známý a patrně nejsilnější textu z cyklu. "Jsem celoživotní pokrytec," otevírá svůj příběh devětadvacetiletý profesně úspěšný muž, který spáchal sebevraždu a vysvětluje proč.
Do jeho příběhu Wallace vepsal hrůzu z nedostatečnosti jazyka, což bylo vedle americké kultury jeho druhým velkým tématem. "To, co v nás probíhá, je prostě natolik rychlé, obrovské a vzájemně propojené, že slova nedokážou víc než v kterémkoliv daném okamžiku načrtnout obrysy nanejvýš jedné nepatrné části," vysvětluje chlapík, co to napral autem do mostního sloupu.
Podobně uvažoval i sám autor, jenž roku 2008, po dvou dekádách deprese, šestačtyřicetiletý spáchal sebevraždu. Nejhlubší pravdy jsou uloženy v hudbě a matematice, jazyk nás k nim ale nedostane, vysvětloval v jednom rozhovoru. Jeho styl tomuto přesvědčení odpovídá. Přestože jazykem vládne v bezprecedentním rozsahu, v prózách se často cyklí, přidává své pověstné poznámky pod čarou, jeho obří bulva se roztáčí jako turbína. Otáčí se na autora, na čtenáře, vysvětluje vypravěčské postupy. Vzniká tak nekonečná spirála zrcadel, nad kterou část lidí žasne, části se dělá mdlo, další vidí nanicovatého frajírka. A pro jiné to je celé nějaké umělé, protože proč proboha stavět tolik zrcadel.
Hrdina povídky ale ve své posmrtné moudrosti zároveň uklidňuje. "A vy si myslíte, že to z vás dělá pokrytce, ten nepatrný zlomek, který kdosi druhý eventuálně zahlédne? Pokrytec samozřejmě jste, pochopitelně nejste nikdy to, co lidé spatří. A vy to samozřejmě víte a přirozeně se snažíte ovlivňovat, jaký dílek spatří, pokud víte, že je to pouhý dílek. A kdo by to nedělal? Říká se tomu svobodná vůle, Sherlocku."
Wallace nebyl laciný postmodernista, co se předvádí, protože prostě může. Na to píše příliš zapáleně, intenzivně a s očividnou snahou pokusit se přes všechny pochybnosti sdělit něco podstatného. Pokud postmodernista, potom existenciální. I pak ale už v lecčem překonaný. Popisuje totiž trýzeň velmi specifickou: trýzeň bohatého, bílého Američana. Na tu dnes zdaleka není zvědavých tolik lidí jako v době vydání. Od Wallacova úmrtí prošel svět zásadní proměnou. Její rozsah dokazuje i posun v tom, jak autor byl a je vnímaný dnes.
Na přelomu milénia platil za geniálního čtenáře doby, již i symbolizoval, minimálně ve Spojených státech nepůsobilo mnoho vlivnějších spisovatelů. Dnes se ale iniciály DFW staly spíš memem, skrze nějž si internet dělá legraci z vážných mladých mužů, kteří ženám ve svém okolí až do zblbnutí cpou Wallacova díla, protože podle nich nikdo nenahlédl západní smutek jako on.
Mužům se stává, že něco specifického, co prožívá konkrétní sorta lidí - podobní muži -, povyšují na univerzální. Vyzdvihování své konkrétní zkušenosti na všeobecnou jim díky jejich postavení dlouho procházelo. Dnes jde spíš o předmět humoru či přímo kritiky, když někdo připomene, co všechno dokáže vzývání mužské geniality zastínit. I toho se spisovatel stal symbolem, když o jeho chování promluvila třeba bývalá partnerka, básnířka Mary Karrová.
Mnohoznačnost Davida Fostera Wallace pouze podtrhává, že nejistoty i odpornost mužů a vůbec krizi maskulinity sám nasvítil už v roce 1999. Jeho znepokojivé Krátké rozhovory tak zůstávají lecčím relevantnější než nyní vydané Zapomnění. Žánrově a tematicky pestřejší soubor je vůbec o třídu lepší, jakkoliv i novinka nabízí krátké perly. Třeba povídku o opařeném miminku, ze které se člověku ještě dlouho po přečtení křiví obličej, protože co to sakra…
Právě takový Wallace je nedostižný. Celkově ale ze Zapomnění až příliš sálají nultá léta; člověk v roce 2022 až závidí, že ještě nedávno k nejpodstatnějším problémům patřilo fungování reklamy.
Snad se to má jako s módou: to nedávné nahlížíme nejpohrdavěji. Vysoké devadesátkové mom jeans se vrátily naplno, zatímco nízké bokovky s vykukujícími tangy, které máme spojené se začátkem tisíciletí, vzbuzují hlavně trapný pocit. Kniha Zapomnění patří do druhé kategorie. Fascinace americkou kulturou v tom nejameričtějším stylu působí po invazích do Afghánistánu a Iráku, po hospodářské krizi z roku 2008 a prezidentských volbách 2016 přinejlepším podezřele, pokud o ní mluví bílý muž, jenž ze své bezpečné pozice rád zpochybní smysl čehokoliv. Může to sice myslet kriticky, pořád to je ale chlapík, co v zrcadle vidí jen sám sebe. Jak konstatoval jeden český spisovatel, být mužem začíná být trochu podezřelé - a je to dobře.
Literatura dnes mnohem víc odráží emancipaci žen a menšin, psaní z menšinových pozic má zpravidla jinou závažnost a upřímné vyprávění označované pojmem autofikce nahradilo už vyčerpané postmoderní hry.
Snad by David Foster Wallace takový vývoj vítal. Ve slavném eseji o televizní kultuře a ironii z roku 1993 předpovídal příchod nových literárních rebelů, kteří budou antirebely. Ustoupí z ironického pozorování a místo toho "s úctou a přesvědčením zacházejí s běžnými, starými a nemódními problémy a emocemi". Kde postmodernisté kdysi riskovali pobouření veřejnosti, tam noví rebelové riskují "nařčení ze sentimentality, melodramatu". To skutečně sledujeme.
Wallace byl ještě postmodernistou, jehož obří bulva sice dohlédla nejdál z celé generace, přesto se během pár let stal docela dobovým. Což jen poukazuje, že nic není univerzální, vidíme pouhé dílky, a proto i Wallace stojí stále za čtení. Říká se tomu svobodná vůle, Sherlocku.
Kniha
David Foster Wallace: Zapomnění
(Přeložil Jaroslav Hronek)
Nakladatelství Rubato 2022, 508 stran, 390 korun
