Praha - Italská média, odkazující se na spisovatelovu rodinu, oznámila smutnou zprávu: V pátek večer zemřel ve věku 84 let Umberto Eco, celosvětově proslulý italský spisovatel, filosof a teoretik umění.
Přestože je znám především díky románu Jméno růže, jeho dílo je mnohem obsáhlejší.
Odešel v něm ten nejfundovanější průvodce fascinujícím labyrintem existence, plným smrtelných nebezpečenství i zábavných zákrut na cestě k poznání, že svět není cosi pevně daného, ale naopak něco, co vytváříme všichni společně svými příběhy. A Eco přitom dobře věděl, že ony příběhy nejsou pouze pravdivé, ale také lživé, šálivé i vyloženě zlomyslné a zraňující.
Badatel včerejška pro účely dneška
Eco se narodil v Alessandrii, v oblasti Piemontu, a vystudoval středověkou filosofii a literaturu na univerzitě v Turíně. Jeho první vydanou prací byla rozšířená verze absolventské práce Estetika Tomáše Akvinského, ovšem mezi nejvyhledávanější odborníky na středověk se zařadil druhou knihou, kterou se stala Umění a krása ve středověké estetice.
Jeho historické práce se ovšem brzy ocitly poněkud stranou zájmu odborné veřejnosti, když se začal zajímat o fungování literárního díla, jazyka a jejich prolínání se společností. Spolupráce s veřejnoprávní televizí RAI na kulturních pořadech se odrazila v Skepticích a těšitelích, dodnes jednom ze základních textů k popkultuře a jejímu "masovému“ rozměru.
Otevřené dílo z roku 1962 mu přineslo "neodpáratelné“ spojení s postmodernou, když argumentoval, že skutečný smysl textu leží v jeho střetávání se se čtenářem. Literaturou či prostě vyprávěním příběhů, středověkou estetikou a tajemstvími jazyka se zabýval i v řadě dalších titulů – u nás je jejich dvorním vydavatelem především nakladatelství Argo – ale pro jejich lehkost a hravost jmenujme především Šest procházek literárními lesy.
Do literatury však vstoupil až coby téměř padesátiletý – přestože byl již od mládí svými slovy "velkým spisovatelem nedokončených příběhů".
Svůj první román, Jméno růže, ovšem vydal až v roce 1980. Děj zasadil do severoitalského kláštera benediktýnů, kam na teologickou diskusi přijíždí i nonkonformní William z Baskervillu s mladíkem Adsem z Melku. Společně pak vyšetřují bestiální vraždy mnichů, střetnou se s inkvizicí a dostanou se na stopu ztracenému pojednání o komedii od samotného Aristotela...
Román, později zfilmovaný se Seanem Connerym v hlavní roli, spojil historickou věrnost, hlubokou znalost dobového myšlení (projevující se nejen v reprodukcích tehdejších církevních dilemat a zaběhlých vzorců uvažování, ale i ve způsobu, jakým z nich dokáží některé postavy vystoupit), postmoderní přístup k textu (každý příběh vychází z jiných příběhů a vše již bylo někde někdy řečeno...) a propojování žánrů (historický román, filosofický traktát a detektivní linie), takže nakonec nefunguje pouze jako strhující čtení, ale i jako ta nejlepší příručka moderní literární teorie.
Autor a autorství? Proměny významu díla v závislosti na publiku? Literární figury a a fígle? Intertextualita a intermedialita? Sémiotika? Naratologie, strukturalismus... to všechno si můžete při čtení odškrtnout. A nejlepší na tom je, že to klidně můžete ignorovat a stejně budete mít pocit, že jste právě přečetli něco zcela zásadního.
Eco úspěch románu přičítal i tomu, že slovy kapely Lucie "středověk neskončil, středověk trvá“ – tvrdil, že člověk počátku 14. století mohl zažívat stejné strachy a problémy, jako ten na sklonku 20. století – a ostatně na podobné téma vyšla před Vánoci i skvělá kniha Martina Nodla Středověk v nás.
Kultovní půl-úvazek pana profesora
Úspěchu svého debutu se už coby romanopisec Eco nikdy nevyrovnal (a neustálé dotazy na něj jej i dosti iritovali), což je ovšem logické. Následující romány, jakkoliv jsou fascinující, postrádaly dokonalou vyváženost a organičnost spojení všech témat a prostředků, kterou mělo Jméno růže. Byla za tím i snaha neopakovat se – Eco mohl dozajista chrlit další a další "historické detektivky“, ovšem tím by se zpronevěřil sám sobě.
V jednom rozhovoru s nadsázkou prohlásil, že neví a nezajímá jej, co čtenáři chtějí, že není smyslem psaní dávat jim to, co chtějí – v tom je jistě dobrá kupříkladu Barbara Cartlandová. On raději píše to, co čtenáři nečekají a cílem mu je vychovat si čtenáře pro každou knihu zvlášť a vice versa. Z tohoto hlediska jej muselo pobavit – pokud se to někdy dozvěděl – že jeho, nikoliv ten reálný Melk (tamní klášter je mimochodem opravdu jednou z perel na Dunaji) se dostal i do populární romantické sci-fi série Cizinka Diany Gabaldonové...
Navíc se nikdy nevzdal své vysokoškolské kariéry (působil na univerzitách v Turíně, Miláně či Boloni a je úsměvné, že mu v roce 2013 vědecká rada UK nedoporučila udělit čestný doktorát) a psaní považoval za rozvinutí této své činnosti jinými prostředky (těžko se ubránit představě, že mu při podobných vyjádřeních nepřišel na mysl von Clasuewitz), kde může využít své fanouškovství (byl velkým obdivovatelem Alexandra Dumase, ale i komiksů). Ostatně prohlásil i to, že je spisovatelem na poloviční úvazek, když romány coby filosof píše jen o víkendech.
Přeloženo do normálního jazyka: Nikdy si nedělal hlavu s tím, že musí psát. Psal prostě tehdy, když chtěl a co chtěl. V roce 1988 tak publikoval Foucaultovo kyvadlo, velkolepou přehlídku spikleneckých teorií a tajných řádů řídících náš svět. Následovaly Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov (opět se vracející ke spiknutím a tomu, jak předsudky a lidskou touhu najít velkého, odporného nepřítele mohou jiní lidé a organizace zneužít a bohužel i "kultivovat") a nakonec milou jednohubku Nulté číslo, zábavnou satiru ze světa novinařiny a zároveň teskné milánské hledání ztraceného času...
Výprava do dalekých krajů kdekoli - a nikdykde
Ostatně melancholie se jeho literárním dílem prolínala již od Jména růže a jeho hrdinové opakovaně narážejí na světy ztracených vzpomínek, snů a ideálů, z nichž se snaží znovu stvořit svou osobnost. Veškerá snaha nalézt dveře do ztraceného, ideálního ráje a jakési "opravdovosti" přitom končívá tragicky. Protože onen ráj je jenom v našich myslích. Eco přitom ovšem nikdy nezpochybnil vznešenost jeho hledání; ono donkichotské snažení jeho hrdinů zachovat aspoň střípky ideálu je na nich naopak tím nejlidštějsím.
A sám Eco ostatně nabídl i úžasného průvodce po těchto ztracených, nikdy a zároveň vždy existujících královstvích svobody, krásy a pravdy (tedy veličin, jež jeho romány s gustem ohýbaly a cvičily) v Dějinách legendárních zemí a míst. Jakkoliv tak byly jeho jednotlivé romány odlišné, vždy se v nich odráželo, že Eco byl v duchu své již zmíněné rané práce jak skeptik (v mládí se odvrátil od církve, přestože její myšlení a historii nikdy zkoumat nepřestal), tak těšitel.
Takže ano, slovy italského premiéra Mattea Renziho skutečně odešel příkladný evropský intelektuál, který spojoval jedinečnou inteligenci s neúnavnou schopností předjímat budoucnost, a kultura skutečně bude postrádat jeho břitké a přitom hluboce lidské myšlení. Ovšem stejně tak budeme všichni postrádat onoho smíška, který ke všem těm velkým a důležitým tématům přistupoval s odzbrojující hravostí.
Pokud byste si tedy chtěli jeho dílo shrnout, doporučuji jednu drobnou poznámku z Baudolina, jehož hrdinové z krutého špinavého středověku odchází do barevného imaginária Země krále Jana – a to po úspěšné kariéře falzifikátorů skutečnosti pro Fridricha I. Barbarossu. Svou činnost, podporovanou i drogami vyvolanými halucinacemi, totiž komentují asi takto: "Cožpak bychom si to mohli vymyslet, kdyby to nebyla pravda?!“
Tomuto heslu byl Eco věrný celý život.
