Recenze - Bylo by to jasné bez kostýmu s koženou bundou i bez dikce a gestikulace, se kterými předčítá ze svých knih. Jaroslav Rudiš nám chce své příběhy prodávat jako rocková hvězda.
Není náhoda, že s většinou svých melancholických hrdinů, kteří tak nějak nevědí, co se sebou a se životem, sdílí vášeň hudebního fanouška. Hudba je pro Rudiše nejen tématem, ale i metodou a měřítkem, co si má jeho čtenář odnést. Jeho knihy se často označují jako pop literatura, ale možná je lepší termín zbeletrizovaná pop music.
I Rudišovy romány jsou vtipnějším, sladkobolnějším a zároveň útěšnějším koncentrátem života bez hluchých míst. Kniha musí mít tah, atmosféru; musí přesně a slastně balancovat mezi závažností a vstřícností, mezi tématem a jeho rychlým podáním.
Proto taky hraje v autorových knihách důležitou roli rytmus. Nemusí být úplně překotný, ale nikdy neustává; je tu jako spodní proud, který táhne dopředu čtenáře a děj. A někdy to vypadá, že nakonec i hrdiny, jako je někdejší enderácký punker Ole. Další z rudišovských lůzrů a jedna z hlavních figur nové knihy Konec punku v Helsinkách.
Nebe nad východním Německem
S cigaretou v ruce a hlavou plnou vzpomínek dorazí znavený čtyřicátník každé dopoledne do svého baru, který přitahuje podobně ztracené existence. Od někdejšího spoluhráče přes bývalého DJ až po studentku píšící už roky pofidérní diplomovou práci.
"Mystickou" nadstavbu, kterou Rudiš rád vytváří k zesílení atmosféry, i ve čtvrtém románu obstarává topos, místo děje. Po Berlínu, Ještědu a Praze je to blíž neurčené (bývalé) východoněmecké město, do kterého se navždy zažrala historie od nacismu přes socialismus až ke sjednocení.
Staré domy se bourají, ulice jsou převázané potrubím odčerpávajícím vodu z jakési podzemní stavby, která má někdejší průmyslové centrum symbolicky odříznout od minulosti. Místo toho se však odkrývají spíš jizvy a vyplavují dávná traumata.
Podobně je na tom Ole; rozvedený a tížený traumatem, jež souvisí s druhou protagonistkou knihy a s legendárním předrevolučním koncertem německých Toten Hosen v Plzni. Spolu s dalšími štamgasty je moc skeptický a ochablý na to, aby se účastnil radostného budování kapitalismu. Z útočiště "posledního baru, kde se ještě smí kouřit" jen pozoruje proměnu města i jeho obyvatel. A mezitím rekapituluje svůj život.
Okouzlení punkem, vyhazov ze školy, práce v pivovaru, založení skupiny Automat, výslechy na Stasi, probíjení přes cenzuru a krátká porevoluční sláva mimo Německo. Rodiče, kteří Honeckerův režim nemilovali, ale přesto byl tak nějak jejich; v tom novém plném letáků už budou navždycky jen hostovat. Nová hudba, nový životní styl i nové alternativní postoje, na to všechno si zase nezvykne Ole.
Odvrácené tváře
Rudiš jeho vzpomínky prezentuje jako obvykle. Lakonickými větami, v krátkých, často vypointovaných kapitolách. Nepsychologizuje, spíš vytváří filmové obrazy, které plní více či méně bizarními figurami a mikropříběhy. Nabízí dobře odpozorované jednotlivosti, výstižné postřehy i dobové detaily (tentokrát si hodně užil svůj německý fetišismus).
Tím vším své knihy bohužel často přehlcuje a vytváří z nich literární matějskou, ale tentokrát je poměrně střídmý. Možná v rozpětí oněch dvaceti let našly Rudišovy tradiční stavební kameny lepší využití, nebo snad v dobrém podlehl ochablosti věkově blízkého hrdiny.
Životní rekapitulaci nepřetíží ani závěrečný motiv Oleho dcery Evy. Zástupkyně "nové generace protestujících" tu trochu spektakulárně prezentuje otázky, co dnes člověk může a musí udělat, aby si jeho protestu někdo všimnul, a jestli jsou její "akce proti krásným lidem" autentickým dědictvím punku.
Oleho příběh není tísnivá a analyzující, ale ani banální odpověď na otázku Co se stalo s bývalými pankáči. Nebudeme Rudiše podezřívat z pelíškářství ani stesku po minulém režimu. Přesto je určující tóninou právě nostalgie; po době, kdy hudba měla větší význam, i po době, než začala nabírat na síle odvrácená tvář kapitalismu.
Jestli si čtenář má "odžít" pocity o odplývajícím životě ve snesitelné intenzitě, která ho zasáhne, ale neochromí, pak příběh plní svůj účel. Nebo by plnil, kdyby tu zůstal jako melancholická črta. Jenže se zdá, že Rudiš svému psaní tak úplně nevěří a snaží se do knih "implantovat" větší vážnost. Nechává hrdiny jednat v zastoupení velké historie, inscenuje "osudové" potkávání a míjení postav, do nového románu hlavně vkomponoval druhou výraznou linii.
Východoněmeckou "mdlou" retrospektivu vyprávěnou ve třetí osobě konfrontuje nabitým rokem ze života sedmnáctileté punkerky Nancy ze severomoravského Jeseníka. Skrze deník, který dívka s čírem a koženou bundou chrlí bez interpunkce a zahlcuje germanismy, sledujeme její přebývání v šedém komunistickém městě s duchy s německé historie.
Kdo je vlastně Nancy
Nancy tu vyštěkává své zdravotní problémy zapříčiněné výbuchem černobylské elektrárny, popisuje nudu ve škole i v rodině, reflektuje přítomnost "Rusáků" i sudetskou minulost, ale hlavně se svěřuje s vášní pro punkovou hudbu a referuje o svobodném životě, který vede s partou punkerů.
Většina ohlasů vyzdvihuje právě jesenickou linii s tím, že spisovatel tu zvážněl, přestal jen hláškovat a vyrábět vtípky. A ne že by tu nebyla místa, ze kterých mrazí. Jenže Rudiš nás chce zmrazit až moc; chvílemi to vypadá, jako by tu Nancy byla jen proto, aby nám skrze ni představil kruté i bizarní panoptikum komunismu.
Jednotlivé "exponáty" jsou příznačně zvolené, efektně vyostřené, a přitom většinou uvěřitelné. Zpochybňovat ale můžeme právě motivace jejich prezentátorky: počínaje psaním deníku a užitým slovníkem a konče její uvěřitelností jako celé postavy.
Jistěže "přeskakující" vidění a chrlivost má odpovídat myšlení nakrknuté teenagerky i energii hudby, kterou vzývá. Autor navíc představuje všechny motivy "odspodu" - zachycené přes historky a zážitky, které si dívka zapisuje. A nepochybuju, že příznivci "punkového Rudiše" jsou nadšeni.
Mě se zdá, že literatura už tak zahuštěnou stylizaci věrohodně neunese. Zato si jasně dovedu představit, jak by všechny ty výkřiky, obrazy pubertálního zmatku i společenského zmaru fungovaly v komiksových bublinách a řadě okének. Jako by Rudiš po jesenickém železničáři Nebelovi znovu potvrzoval, že (minimálně při "reflexi minulosti") je jeho nejsilnější stránkou právě "komiksové vidění".
Komiks jako médium nového věku, které unese klipovitost a pohybuje se mezi realitou a moderním mýtem, jenž nemusí nic vysvětlovat. Médium, které umí pojednávat o "vysokých" věcech, aniž ztrácí svou "nízkou" populární podstatu.
I po Konci punku v Helsinkách zůstane - myslím - Rudišovovu nejlepší knihou předchozí, pražsko-kosmopolitní román Potichu. Ne že by v něm nebylo apartní filozofování a chvílemi nepřipomínal lifestylový doplněk pro ty, kteří chtějí vypadat, že o svém životě také přemýšlejí. Ale Rudiš v této mozaice ze současnosti podává i zprávu o nás - a nejen tím, pro koho a jak píše.
Navíc tu šel sebevědomě na hranu svého stylu, aniž ji překročil. Včetně konce, který připomíná tričko hozené do publika po posledním koncertním přídavku. Jasně, páchne potem a vlastně je to docela laciné, ale prvotní účinek je vtahující. V Konci punku - který představuje hlavně klady a zápory Rudišova stylistického repertoáru - odhadnou vyvrcholení zápletky a spojení obou linií už od půlky i dramaturgové České televize.
Každopádně, v jedné věci je Rudiš nezastupitelný. Snad s výjimkou Emila Hakla tu asi není spisovatel, který by podobně zachycoval současnou (populární) kulturu. Viewegh, se kterým je Rudiš pro svou lehkost srovnáván, se vztahuje k vysoké literatuře a přes své alter ego předvádí hlavně vlastní sečtělost. Ale dost těžko si vzpomenout, ve které české knize hrdinové poslouchají hudbu nebo sledují film, něco u toho cítí, nebo si o tom dokonce něco myslí.
Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách. 268 stran, dopodručená cena 285 korun. Vydalo nakladatelství Labyrint, Praha 2010.
