Jenomže oni možná ve skutečnosti pochopili něco jiného: že brazilský chrlič bestesellerů (1947) jen chce vypadat jako něco víc než spisovatel. Jako mág, který předává velká tajemství.
Misionáři zjednodušují
Žádný mág ovšem nebývá tak polopatický a nenechá tak málo prostoru čtenáři, aby o věcech přemýšlel sám, jak je Coelhovým zvykem. Všechno je u něj vždy až duchamorně vyloženo a "osvíceno" - aby bylo jasné, jak věci správně pochopit.
Infobox
Piš, Coelho, piš
Rukověť bojovníka světla vyzývá každého, aby dokázal žít své sny. Aby každý vyšel vstříc nejistotě života a naplnil svůj jedinečný osud. Svým nenapodobitelným způsobem nám Paulo Coelho ukazuje, že v každém z nás žije bojovník světla, máme ho v sobě všichni. Inspirující krátké texty z let 1993-1996 ponoukají čtenáře, aby nastoupil cestu bojovníka... Tak začíná oficiální anonce na knihu z nakladatelství Argo. V ní jistá žena poručí jistému muži psát do modrého sešitu zápisky o bojovníkovi; ty pak zakončuje závěrečný rozhovor zapisovatele a oné moudré ženy.
Zmínění kritici považují Coelhovu dráhu za sestupnou; ani později úspěšného "startovacího" Alchymistu - který ovšem není jeho první text, ale sláva přišla až později - nehodnotí jako nikterak velký klenot. V propagačním rozhovoru u příležitosti vydání knihy Záhir Coelho loni prohlásil: "Každá kniha je jiná a vyjadřuje určitý stav mé duše." To druhé je bohužel pravda, chtělo by se dodat.
Josef Chuchma - dovolím si prohřešek v recenzi citovat recenzi - napsal před dvěma lety u příležitosti českého vydání románu Jedenáct minut: "Nelze asi popřít, že Coelho svými kazatelskými výzvami, oděnými do románových hávů, mnohým lidem pomohl nalézt světlo a cestu. Zejména v drsné brazilské realitě může mít takto podaná ruka nepochybnou humanistickou hodnotu. Ale misionáři nebývají význačnými filozofy a mysliteli - a nemusí jít vždy o věci víry." A tak nějak to s Coelhem je; misionáři ze své podstaty poněkud zjednodušují.
Co si má bojovník počít
Nyní přichází český překlad "nerománové" knihy Rukověť bojovníka světla - a je to ještě horší. Je to tak řídký text, že kdyby byl pod ním podepsán nějaký písmák a podučitel z Pilníkova, nikdo si ho ani nevšimne. Setkáváme se tu se snůškou obecných banalit, nad kterými zůstává rozum stát.
Třeba: "Energie Země musí být obnovena. Nové ideje potřebují prostor. Tělo a duše potřebují nové výzvy." Nebo: "Během meditace není bojovník sám sebou, nýbrž jednou z jisker Duše světa. Tyto okamžiky mu umožní, aby poznal svou zodpovědnost a jednal v souladu s ní."
No a co jako, napadne aspoň trochu kritického čtenáře. Co si s tím mám počít?
V románech Coelho všechno vyloží do úmoru, tady zase trousí vznešeně vypadající slova, která ve skutečnosti nemají žádný obsah. A aby si pomohl, občas vykořistí nějakého jiného autora, třeba Lao-c´ nebo Ježíše. Pak ale není jasné, proč si raději nepřečíst původní texty v jejich úplnosti, zasazené v jejich kontextu.
Bezcennost autorových rad lze demonstrovat třeba na výroku: "I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí." Psychologicky i "duchovně" má jistě Coelho pravdu. Mysl každého člověka je nepochybně plná balastu a neškodilo by občas udělat inventuru.
Jenomže je to jako v onom vtipu o pánovi, který přišel do fabriky s tím, že vynalezl hodinky, které se nemusí natahovat: "Nápad je můj, ale jak to udělat, už je věcí konstruktérů."
Kuchařka bez receptů
Otcům pouště to trvalo roky, než došli k aspoň částečnému výsledku; psychoanalytikům s jejich klienty zrovna tak. Je to podobné, jako by někdo vydal kuchařku plnou výroků typu "je třeba dbát na správné složení pokrmu, vhodný čas a plně se na dílo/vaření soustředit" - jen by v té knize nebyl jediný recept.
Když se nějaký titul jmenuje Rukověť, v originále manual, očekávali bychom poněkud konkrétnější slova. Jak je to v řečech Buddhových, Starém i Novém zákoně, spirituální literatuře od středověku do dneška. Z moderních autorů, pokud jde o křesťany, je to třeba Carlo Carretto, Thomas Merton nebo dejme tomu ještě Anselm Grün.
A pokud se někdo nechce vázat konkrétní náboženskou tradicí, ať zkusí Američana Thomase Moora nebo někoho ze zenových autorů. Bude to lepší, zábavnější a užitečnější.
Chudák starý šarlatán
"Každý bojovník světla přijímá bez výhrad svůj osobní příběh." Coelho už ten svůj přijal. Je mágem pop-mystérií; to je legitimní. Ale je rysem duchovně vykořeněné doby, že každému, kdo se prohlásí za vůdce, na to tak snadno skočí.
Ironika potěší třeba výrok Zuzany Norisové o Coelhovi: "Mám doma skoro všechny jeho knížky. Mám ráda i spisovatele Osha a jeho knihu Láska, život, smích." Chudák Osho, ten starý šarlatán, který tvrdil, že musí jezdit rollsem, protože to prospívá jeho zdraví. Takové srovnání si nezaslouží.
"Dospělí lidé nepotřebují žádné vůdce," řekl kdysi H. G. Wells a Sir Popper k tomu dodává: "A vědí, že je nepotřebují." Svět však není plný dospělých lidí; soudě aspoň při pohledu na aktuální žebříček nejprodávanějších knih.
Paulo Coelho: Rukověť bojovníka světla. Praha, Argo 2006. Přeložila Pavla Lidmilová. 160 stran, 159 Kč.
