Návratů či jejich náznaků je v letošní novince jednapadesátiletého autora ovšem víc: najdeme tu návrat k jeho průlomovému románu Sedmikostelí z roku 1998, kde se také řeší série bizarních vražd, prochází se inspirativním městem či leze po skalách a hlavní hrdina má potíže s nevyzpytatelnou policií.
Zároveň nová kniha představuje návrat k autobiografické postavě, jimž se Urban od Sedmikostelí dost vyhýbal.
Protagonista Karu jménem Julián Uřídil je autobiografický až okatě: spisovatel za hranou padesátky, celkem známý, ale nikterak zvlášť úspěšný autor knih, v nichž umírá hodně lidí. Momentálně osamělý, vracející se na místo, kde prožil mládí a kam se od té doby nevrátil.
Tím místem jsou Karlovy Vary, které jednou ročně ožijí nablýskaným filmovým festivalem, ale po zbytek roku se spíše souží, zvláště když ruští investoři mají vinou evropských sankcí hlouběji do kapsy než dříve.
Zachycení a možná také trochu sugesce města, které se zdá přinejlepším procházet horším obdobím, tvoří podstatnou složku Urbanova textu: melancholickou, mírně nostalgickou, s mnoha prožitými momenty v čele se strašidelným odpadkovým košem, jehož fotografii autor umístil na obálku knihy.
To ale samozřejmě nestačí, a tak spisovatel splétá, co od něj čtenáři očekávají - mysteriózní napínavý děj plný neobvyklých úmrtí.
Ve městě dochází k děsivým kanibalským útokům a vraždám, po nichž obvykle následuje pachatelova sebevražda. A místní šéf kriminálky, Juliánův bývalý spolužák, si na známého spisovatele vzpomene. Pozve ho do města s nadějí, že by snad mohl s případem pomoci.
Dle zákonitostí thrillerového žánru se události okamžitě začnou koncentrovat kolem Juliána, vraždy se dějí v jeho těsné blízkosti a jen některým dokáže zabránit v barvitých akčních scénách. Seznamuje se také s několika podezřelými obyvateli, kteří s ním zřejmě mají své plány. Do děje vstupují tajuplná krasavice, gruzínský gangster či potměšilý místní novinář.
Podobně jako v mnoha svých předchozích prózách se Miloš Urban i tentokrát pohybuje mezi žánrem pokleslého thrilleru a parodie či postmoderní parafráze. Neboli na jedné straně nečekané útoky nenápadných lidí včetně dětí, kteří se na oběti vrhají s úmyslem zuby z nich vyrvat maso, na druhé odkazy a aluze na jiná umělecká díla - například Johannes Urzidil byl pražský německý spisovatel, mimo jiné autor knihy Goethe v Čechách. A pak jsou tu ještě postranní sebereflexe vlastní tvorby, místy docela hořké.
Kar ale v obou případech zůstává na půli cesty. Na podařený thriller je málo zapletený, schází mu rafinovanější stavba, děj nemá patřičný spád a skupina podezřelých se příliš rychle zúží. Odkazy a symboly se jen letmo míhají, mají roli spíše kulis než podstaty.
Miloš Urban: Kar
Nakladatelství Argo 2019, 352 stran, 398 korun
Na obálce knihy jsou uvedeny dosavadní Urbanovy romány ve dvou kategoriích: černé romány a ostatní prózy. Tím posledním "černým" je Boletus Arcanus z roku 2011. Vedle již zmíněných návratů je tedy Kar také návratem k románovému typu, který Urbana nejvíc proslavil, doma i v zahraničí. Ale zatímco leckteré melancholické i sebeironické pasáže v novince potěší, ty "černé" působí unaveně a bez jiskry.
Autor je redaktorem časopisu iLiteratura.cz
