Recenze - Michel Pastoureau se u nás uvedl v roce 2011 knihou Medvěd - Dějiny padlého krále. Pastoureau v ní svého „hrdinu" sledoval od pravěkých dob, kdy byl medvěd prvním „králem" lidské představivosti, popsal jeho úpadek ve středověku i jeho svérázné návraty v moderní době - včetně až anekdoticky pojatého vyprávění o plyšových medvídcích či pesimistického hodnocení snahy vrátit medvěda do volné přírody.
Nyní se po dvou letech vrací na český trh s titulem, v němž se doznává ke své další velké zálibě - bádání o barvách. Nádherně vyvedená kniha - logicky v královsky modré - nabízí i celou řadu obrazových materiálů, ale hlavně dokládá, že Pastoureau je jedním z nejlepších francouzských historiků naší doby. A zcela jistě nejzábavnějším.
Barva nenápadná i triumfální
Pokud Pastoureau v dějinách medvěda vyprávěl příběh - v nejlepším slova smyslu a tradici francouzské historiografie - o pádu a vytlačení na okraj, tentokrát postupuje zcela opačně. Sleduje osudy modré barvy (a nejen jí, protože „barvy nikdy nechodí samy") od dob, kdy byla nevýznamnou a ignorovanou, případně dokonce Římany zavrhovanou barvou barbarů (připomíná barvení se Germánů borytem) přes její vzestup ve středověku až po absolutní vítězství v současnosti.
V současném západním světě je modrá zdaleka nejoblíbenější a nejpopulárnější barvou. A Pastoureau zdůrazňuje, že tato převaha platí v nejrůznějších průzkumech bez ohledu na vzdělání, postavení či pohlaví dotazovaných. Výjimkou jsou děti... a odchylky nalezneme v Latinské Americe ovlivněná indiánskými kulturami. Zcela stranou pak Pastoureau ponechává Asii (s drobnou poznámkou k Japonsku) a Afriku.
Zde ovšem vyzívá jiné badatele, kteří by v oblasti byli schopni čelit výzvám, které s sebou studium barev nese. Což rozhodně nepovažujte za nějakou pohodlnost, ale vědeckou poctivost. V rozhovoru ku příležitosti své předloňské návštěvy (pro časopis Dějiny a současnost) Pastourea litoval, že si moderní historiografie stále nejsou sto vzájemně poskytnout důležité prameny.
On sám je tak vycvičen v řečtině i latině a čte v angličtině a němčině, ovšem kupříkladu bohatství arabských pramenů je mu zcela uzavřeno; pokud mu nevypomůže některý z kolegů - a to jsme stále ještě na poli bádání o plus minus stejném kulturním prostředí.Na poli dostupných západních pramenů je však Modrá z hlediska metody stejně bravurní, jako byl Medvěd.
Pastoureau připomíná, že moderní badatel čelí na každém kroku nebezpečí anachronismu - barvy již nevnímá za stejných podmínek jako jejich prvotní diváci; osvětlení je jiné, kvalita samotných barev časem oslabena, proměnil se jazyk a celý kulturní kontext...
Je radost sledovat, jak stopuje modrou v lexiku a připomíná, že kupříkladu biblické či jiné starověké texty, v jejichž moderních překladech je modrá barva zmíněna, ve skutečnosti mluví tu o jasu, tu o jakési obecné tmavosti... že kupříkladu nebe nebylo dlouho spojováno s modrou barvou, stejně jako třeba řeky a moře na mapách (k tomu kdysi sloužila především zelená) atd.
Mistr zábavy intelektu
Pro Pastoureaua je přitom typické, že ona záplava informací, v nichž analyzuje dobový svět symbolů, tehdejší technické možnosti a hospodářské aspekty barev (získávání barviv a jejich trvalost, ale i představy o jejich původu), není únavná. A už vůbec ne zmatečná. Svého čtenáře naopak pohltí a donutí jej naplno si uvědomit, jak moc se lidé a svět v průběhu času změnili.
Ideálním příkladem je vztah středověku k možnosti získání zelené barvy pomocí míchání modré a žluté. Pastoureau tvrdí, že modrá a žlutá byly v tehdejším barevném systému barvy, které nijak nesouvisely, a jejich položení na stejnou osu, na níž by se navíc vyskytovala i zelená, bylo prostě nemyslitelné. Stejně jako samotný akt míchání čehokoliv, který byl nahlížen jako protivení se božímu řádu (u nás ostatně negativní vnímání spojení dvou „světů" známe všichni z Kytice Karla Jaromíra Erbena).
V barvířských dílnách se kádě s oběma barvami navíc nacházely v jiných místnostech, takže nemohlo dojít ani k náhodnému smíchání. Dnes je však zelená pro většinu dětí zajímavá právě tím, že je složeninou modré a žluté, že si ji mohou samy vytvořit.
To, co jsem uvedl, může působit nedůležitě, případně jako anekdota. A je pravdou, že Pastoureau se s podobnými výtkami vůči předmětům svého bádání potýkal už v době studií. Sám zdůrazňuje, že jeho největším hříchem pro některé autority byla navíc jasně rozpoznatelná radost, kterou mu jeho téma přinášelo. Ovšem v průběhu let a v řadě monografií dokázal, že jeho témata jsou důležitá. Že skrze ně dokáže nabídnout hlubší porozumění historii, ale i současnosti, že dokáže zaujmout veřejnost i ukázat nové možnosti čtení pramenů.
A stále se bavit. Stejně jako v dějinách medvěda, ani zde neváhá do svého příběhu zakomponovat odbočky pojaté čistě zábavně - například historku o vzniku slavné pruské modři, v níž nechybí prolhaný šmelinář, náhodný objev a vzestup i pád potměšilého prospěcháře.
Jinde zase doslova pábí příklady pronikání modré do frází a termínů - od slavného blues přes popis opilosti po v angličtině používané sousloví „modrá hodinka" (čas těsně po pracovní době, kdy lidé nejdou hned domů, ale na „skleničku").Jeho text přitom v nejmenším nesleví z odbornosti, přesného vyjadřování a argumentace. Právě v mixu evidentní radosti z vyprávění a suverenity špičkového historika se projevuje další silná stránka jeho knih; osobní odvaha.
Když historik nese kůži na trh
Ta byla samozřejmě spojená již s jeho dlouholetým bojem proti předsudkům historické obce vůči tématům, jakými jsou barvy či zvířata - odměnou mu přitom budiž fakt, že tento boj byl završen vítězstvím. Odvahu ovšem nalezneme i v dikci jeho textů. Připomenu, že profesor Jan Klápště z FF UK pro tamní univerzitní časopis nedávno zmínil, že se západní historiografie odlišuje od domácí v míře „jistoty", bojem proti nejrůznějším „asi" či „možná".
Ani Pastoureau se podobným slovíčkům nevyhne. Ovšem nikdy se za ně neschovává. A stejně tak se nespokojí s bezpečím toho, co říká současný stav poznání. Ví, že některé věci je třeba domýšlet - a že právě konfrontace těchto domněnek s novými metodami či prameny přinese ve výsledku více než nějaké hraní na jistotu.
A tak odvážně prezentuje svůj názor. Který má pochopitelně důkladně podložený znalostmi a schopností spojovat informace z nejrůznějších oborů a zdrojů. Přesto nese svou kůži na trh - kteréžto přirovnání berte jako milou hříčku a další z připomenutí jeho Mědvěda. Jeho jistota se přitom neodráží jen v tom, jak pojednává o vzestupu modré barvy od středověku dál, kdy modrá proniká do již ustálených systémů symbolů a vzorců (například v rytířských příbězích se začíná objevovat postava Modrého rytíře), jak si přivlastňuje významy (klid, mír, láska, světlo...), stává se barvou politickou (znak králů Francie, později vítězství trikolóry, ale i označení francouzských sportovních družstev coby „modrých"), vypráví o způsobech práce v konkrétních barvírnách, využití v průmyslu, vzniku nejrůznějších odstínů (včetně drastických důvodů tzv. modré horizontu za Velké války nebo úsměvné barvě cigaret Gauloises).
Hlavně ale konkrétně jmenuje ty, kdo za to „můžou". Vzestup modré nespojuje jenom s technickými inovacemi či splynutí barvy s mariánským kultem (liturgická pojednání přitom neoomezují pouze na vítezství modré barvy coby barvy morálky, ale i na doby, kdy církev - katolická i protestantská - proti barvám bojovala a nešetřila zákazy), on i přímo ukazuje na velkého milovníka modré, opata Sugera od Saint-Dennis.
Jinde zase neváhá sdělit svůj estetický soud, když věnuje prostor Vermeerovi, "dost možná nejlepšímu malíři historie". Hýří nejen historickými fakty, ale i postřehy k dalším odvětvím, které jsou sice osobní a rázné, ale vždy zároveň plné pochopení. Odsoudí tak například pojednání o barvách J. W. Goetha - ovšem nikoliv pro slabou vědeckost, ale za to, že se v prvé řadě vůbec o vědeckost (v současném slova smyslu) pokoušelo. Mělo raději zůstat na poli básnické intuice, kde byl Goethe geniální a díky níž svou dobu skutečně v úvahách o barvách předběhl...
Modrá - Dějiny jedné barvy jsou tedy skutečně fascinující a zábavnou knihou - a katalogem „modrých děl" západní kultury - od mistra svého řemesla. Knihou, která historii pojímá skutečně jako živý organismus, jehož jsme všichni stále součástí. Ale také jako zdroj dobrodružství, krásy a potěchy. Inu, Pastoureau tohle prostě umí.
Michel Pastoureau, Modrá. Dějiny jedné barvy, př. Helena Beguivinová, Argo, Praha 2013, s. 216.
