reklama
 
 

Král triviální fantasy je zpátky a píše jako zamlada

13. 11. 2014 7:54
Po čtrnácti letech se fanoušci série Zaklínač znovu setkávají s Geraltem z Rivie, kterého do literárního světa vyslal Andrzej Sapkowski. Návrat je to triumfální.

Glosa - Jen málokterý autor fantastiky z bývalého východního bloku je v žánru tak známý jako Andrzej Sapkowski, jehož Zaklínač (polsky Wiedźmin, anglicky Witcher) dnes neoddiskutovatelně patří ke klasice žánru fantasy. A když se po čtrnácti letech znovu shledáme s Geraltem z Rivie, půjde zcela jistě o událost, kterou si žádný fanoušek nenechá ujít.

Sapkowski proslul i tím, že Zaklínače začal psát proto, že ho neuspokojovalo nic z tehdy v Polsku nového žánru fantasy. Měl načtenu zahraniční scénu (mnohokrát vzpomínal zejména na Rogera Zelaznyho), kterou se nechal ovlivnit, ale základ svých příběhů položil do světa s jasně slovanskými kořeny. Něco podobného bylo na konci 80. let přelomové stejně jako Sapkowského styl.

Suchý, ale přesto poetický, bez patosu, přesto mistr romantických zápletek, ale vždy břitký a úderný. Tak by mohla znít definice jeho literárního stylu, jejž používal v povídkách o zaklínačovi Geraltovi, proměněnci s kočičíma očima, který putuje světem, aby chránil obyčejné lidi před nestvůrami. Sapkowski často hledal inspiraci v pohádkách, kterým dával nový kabát. Jeho nová mytologie se vysmívá tmářství, ale připouští, že kořeny mohou mít reálný podklad. Cynicky je pak převypráví z hyperrealistického úhlu okořeněného pro autora tak typickou nadsázkou.

Krev teče, děj se vleče

Ovšem u povídek Sapkowski zůstat nechtěl. Podle všeho jej ve stejné době jako Terryho Pratchetta dostihla malomyslnost, když jej literární kritika brala pouze jako autora fantasy, a nikoli jako spisovatele. Rozhodl se, že napíše o zaklínači pentalogii, ve které dokáže, že literatura je literaturou, ať už se odehrává v jakýchkoli kulisách. Bohužel vše nevyšlo dle jeho představ.

Každý další díl pentalogie byl objemnější a spletitější. Původní fanoušci zaklínače, kteří byli zvyklí na přímočarou akci, hojně reptali. Slavný fanouškovský citát z poloviny 90. let zní: „Krev teče, děj se vleče.“ Proměna Sapkowského stylu do výpravné epiky s literárním přesahem daleko za žánr fantasy byla stravitelná jen pro zlomek jeho fanoušků – na druhé straně ti, kterým byly nové práce určeny, jej i nadále brali pouze jako autora akčních prvoplánových povídek...

Po dokončení pátého dílu (Paní jezera, česky 2000) se našlo jen málo čtenářů, kteří jásali. Po čtrnácti letech můžeme nicméně s klidem prohlásit, že Sapkowského pentalogie patří k tomu nejlepšímu, co bylo v žánru fantasy vytvořeno.

Následovala husitská trilogie o Reinmarovi z Bělavy, kde Sapkowski dokončil, co v závěru ságy o zaklínačovi začal – svou proměnu ve spisovatele velkého formátu. Perfektní konstrukce trilogie a komplexnost literární i historická potvrdila, že Sapkowski i přes svou image lehce zatrpklého grobiána patří k nejlepším polským spisovatelům současnosti.

V minulém desetiletí také spolupracoval na scénářích ke dvěma pokračováním hry Zaklínač, díky níž se jeho svět proslavil i na Západě (jeho knihy dobyly Španělsko, Německo a další země, ovšem USA nikdy masově nezasáhly). Nejde pouze o adaptace knih, Geralt z Rivie na monitoru zažívá nová a v podstatě plnohodnotná dobrodružství.

Návrat ke kořenům triviální fantasy

Přesto když Sapkowski ohlásil novou knihu o zaklínačovi, znamenalo to senzaci i značnou dávku obav v komunitě jeho fanoušků. Dlouhá léta byl zásadně proti návratu do úspěšného světa, považoval celý příběh za ukončený. Jak návrat provede? Možností bylo několik, ale Sapkowski vybral ten nejméně pravděpodobný; vrátil se do bezčasí prvních povídek, krátce před události, které přetavil v začátek svojí velkolepé ságy.

Ještě větším překvapením je ale fakt, že se vrátil nejen časově, ale také k původnímu stylu! Sapkowski udělal to, co po něm chtěli skalní fanoušci (kteří mají daleko raději pořádnou knížku než literaturu), odhodil vysoký styl a naservíroval čtenářům triviální, ale skvostně napsaný fantasy román, který znamenitě připomíná jeho ranou tvorbu. Je to takřka neskutečné, stačí pár stránek a jste zpátky. Jako by neuplynulo dvacet let. Zaklínač je zpět.

Sapkowski se evidentně hodně naučil i při spolupráci na tvorbě scénáře pro hry. Bouřková sezóna, jak se kniha jmenuje, má poměrně jasně definované „lokace“, ve kterých se odehrává, klidně by mohla posloužit jako scénář k dalšímu hernímu počinu. Přesto není schematická.

Všechno začíná nevinně. Geralt se zastaví v bezvýznamném městě, ve kterém mají vyhlášenou restauraci. Touha dobře se najíst však spustí celý řetězec událostí, po nichž Geraltovi zhořkne v ústech každé jídlo na hodně dlouho. Přesto debužírování zůstává i nadále akcentovanou složkou děje, zejména vyskytne-li se na scéně trubadúr Marigold, ze kterého se během čtrnácti let, kdy jsme se s ním neviděli, stal pravověrný foodie.

Děj však nezpomalí ani obšírné popisy opulentních tabulí. Zaklínač se záhy ocitne ve vězení, někdo mu ukradne jeho legendární meče, někdo další s ním nepěkně manipuluje, zkrátka co se může pokazit, to se pokazí, a zaklínač je vším, jenom ne pánem svého osudu – paradoxně, protože to vždy byla základní premisa jeho předchozích dobrodružství. Pochopitelně nechybí krásné čarodějky, šílení čarodějové, úlisná šlechta, přisprostlí trpaslíci ani všelijaké nestvůry.

Návrat Sapkowského do zaklínačova světa je triumfální. Jistojistě si opět zkazí pověst u literární kritiky, která si navykla na daleko spletitější děj a o poznání hlubší myšlenky... Ale je pěkné vidět, že od něčeho podobného se Andrzej dokázal osvobodit. Když bude chtít napsat velký román, napíše ho. Příště. Teď chtěl udělat radost fanouškům Geralta z Rivie. A to se mu povedlo dokonale.

Andrzej Sapkowski: Bouřková sezóna, přeložil Stanislav Komárek, Leonardo 2014.

autor: Richard Klíčník | 13. 11. 2014 7:54

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama