Čtvrtý román dvaapadesátiletého Šimáčka nazvaný Prvotřídní hajzl, vydaný nakladatelstvím Druhé město, by klidně snesl i množné číslo. Padouchů, které v něm čtenář potkává, je skutečně víc, mnohem víc.

Předobrazem komunistického mučitele, který se angažoval v nechvalně známé věznici v Uherském Hradišti, pro Šimáčka byla skutečná postava. Není těžké uhodnout, jaká. Autorova hlavní pozornost je však soustředěna na vyšetřovatelova potomka, na Náčelníka, fízla, který má moc dnes.

Nepočíná si o mnoho vybíravěji než jeho předek, jen nenápadněji a sofistikovaněji. Lidi ve svém okolí ničí, nebo si zavazuje. Třetí možnost není - dokud se nezamiluje, samozřejmě krajně zvráceně, jinak to ani neumí.

Jiří Šimáček neztrácí čas hrou se slovy či úvahami, jde po příběhu. Cíleně a nekompromisně. Jako vypravěč je opravdu prvotřídní - tedy ve fázi, kdy děj rozvíjí. Dobře ví, že třísetstránková kniha občas potřebuje změnit tempo vyprávění. Co udělá? Zrychlí. A když to nestačí, znovu sešlápne plyn až k podlaze.

Pokud by tento sprint nerušily věčné statutární odkazy na to, jaké kdo nosí značkové hodinky, byla by to skvělá jízda - částečně ve stylu severských thrillerů, ovšem v domácím prostředí a se společensky naléhavou tematikou.

Mohlo by to být strhující, ale není. V této rychlosti je totiž snadné něco minout. Třeba důkladně vystavěnou zápletku, o psychologii postav (ano, i hajzl má svůj vnitřní svět) nemluvě.

Změna v chování policejního Náčelníka, ke které nečekaně dojde, když se konečně zmocní vyhlídnuté oběti, je vystavena krajně nevěrohodně. Ten, který všemi jen pohrdal, se zničehonic sám cítí zneužit. Jak to? To ho rozhodí nějaká roztřískaná váza? Vnitřní okolnosti proměny nám autor nesděluje a nová značka hodinek na Náčelníkově zápěstí také nic neprozradí.

Obal románu Prvotřídní hajzl. | Foto: Druhé město

Kromě hajzlovského příběhu odehrávajícího se na Moravě, potažmo v Brně, je tu ještě druhý, paralelní. Ten se odvíjí v Jižní Africe a osciluje mezi vyřizováním pozůstalosti po matce, péčí o zahradu a pátráním po biologickém otci kdesi daleko v Evropě. Ano, na Moravě…

Je jasné, že oba děje spolu úzce souvisejí, postupně se skutečně přibližují a čtenář očekává závěrečný velký třesk. Do konce zbývá už jen padesát stran, už pouze dvacet… Kdy to konečně přijde?

Nepřijde nic, namísto vyvrcholení Šimáček nabídne jen lehký dotek. A vypomůže si při tom podivnou náhodou. Věcná souvislost tu je, ale dějová chybí. To, co bylo vyprávěno, je náhle jen zapsáno, oznámeno. Takhle závěrečný akord napínavého příběhu zkrátka nezní. Škoda, vypadalo to tak slibně.