Za pár dnů žena nachází další uřezanou končetinu. A nespláchnutý záchod. Příště nalezne v bytě nedopalek cigarety, ve schránce výhružný anonym.
Tím, kdo po sobě záměrně nechává stopy, jsou agenti tajné policie. Naznačují učitelce, že ji sledují, že k ní mohou, že mohou cokoliv. S každou uřezanou liščí kožešinou stupňují psychický tlak na svou oběť.
Ta scéna by se mohla odehrát v někdejším komunistickém Československu, avšak pochází z Rumunska konce 80. let minulého století, ba dokonce čerpá ze zážitků německy píšící rumunské spisovatelky Herty Müllerové. Zeptat se jí na podrobnosti brzy budou moci Češi. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 bude v květnu hostem pražského veletrhu Svět knihy.
Přijede jako letos již druhá laureátka nejznámějšího světového literárního ocenění - veletrh navštíví zároveň s peruánským romanopiscem Mariem Vargasem Llosou, který Nobelovu cenu obdržel rok po Müllerové. "Zřejmě poprvé v Česku budou dva držitelé Nobelovy ceny za literaturu debatovat na jednom pódiu," upozorňuje Guillaume Basset, dramaturg Světa knihy.
Ten se jako tradičně uskuteční na holešovickém Výstavišti, nobelisty však zároveň pozval na společnou besedu 11. května v pražském kině Lucerna. A protože oba spojuje zájem o společnost i politiku, lze čekat "debatu, která výrazně přesáhne rámec literatury", avizuje ředitel veletrhu Radovan Auer. "Je to směr, kterým bychom se chtěli ubírat, stejně jako ostatní knižní veletrhy ve světě chceme být především festivalem myšlení," dodává.
Podobně jako v případě Maria Vargase Llosy bude také návštěva Herty Müllerové, jež se do Prahy vrátí po sedmi letech, spojena s vydáním knihy. Konkrétně jejího románu Liška lovec z roku 1992, který v překladu Radky Denemarkové na pulty pošle nakladatelství Mladá fronta.
Čtenáři ale bude trvat, než se dostane ke scéně, ve které tajní policisté vyhrožují mladé učitelce. Podobně jako jiná díla Müllerové je také Liška lovec osobitá, lyricky napsaná próza. První třetina působí jako koláž, zdánlivě bezdějová. Střídá epizody z totalitního života v továrně, škole nebo na jatkách.
Doba a dějiště jsou realistické, styl nikoliv. Postavy hovoří stejně, jako autorka píše. Místo přímé řeči nechává dialogy vyplynout z vyprávění. Vyznění vět komplikují nápadité novotvary, opakují se obrazy i věty. Trvá, než si čtenář zvykne, než se zpomalí, naladí.
Z precizního textu básnických kvalit, avšak prozaické délky 200 stran postupně krystalizuje příběh, zasazený do posledních měsíců režimu rumunského komunistického vůdce Nicolae Ceaușescua. Společnost je v rozkladu, v krámech nedostatek zboží. Lidé trpí hladem, na ulicích vypadává proud, režim rozežírá korupce a nad vším bdí mocná tajná policie. Nikdo nemůže věřit nikomu, ani čtyři postavy, kolem nichž se dění zkoncentruje - neboť jedna pracuje jako vyšetřovatel tajné policie.
Počtem protagonistů Liška lovec připomene jiné dílo Müllerové, do češtiny již přeloženou prózu Srdce bestie, a najdou se další podobnosti. Jenže v tomto textu děj ani postavy nejsou tím hlavním. Víc než konvenční zápletka nebo peripetie knihu "nesou" detaily, přesněji řečeno jazyk, jímž je Müllerová líčí.
Slova nabývají potenciálně smrtících významů, člověk může jít sedět za vtip, písničku, zaslechnutou půlvětu. Rumunská tajná služba Securitate už si osvojila sofistikovanější metody než běžné mučení nebo popravy. V lidech vyvolává strach, tlačí na jejich psychiku. Manipuluje, znejišťuje, vyhrožuje, dohání k šílenství.
Rozpoložení postav, které v policejním státě žijí, Müllerová nepopisuje tím, že by jim nahlížela do myšlenek. Místo toho se zaměřuje na předměty, pohyby. Muž kápne parfém za krk dívce a ta cítí "vůni tajných služeb". Žena při jídle dáví tiše, "aby ji sousedi neslyšeli". Park leží v oparu strachu, který zrychluje kroky kolemjdoucích. Ve čtvrti mansardových střech se rozkládají tiché ulice moci, domovy ředitelů, dozorců, důstojníků. Tam i "listí nasákne odposlechem".
Všechno má oči a uši, každý špehuje, nebo je špehován: muži ve sprše, ženy ve skladu. Noviny každý den tisknou Ceaușeskovu fotografii a pramen vlasů, který diktátorovi spadá do čela, shlíží odevšad, leskne se nad každou školní tabulí, obhlíží celou zemi. Všude dohlédne, všechno ovládá, nestrpí, aby měl někdo soukromí, aby někdo svobodně myslel.
Odcizení, paranoia, bezmoc, podezíravost, bída, to jsou jen některé emoce, kterými Müllerová nabíjí jednotlivé scény a podprahově je předává čtenáři - každému jistě vytanou trochu jiné.
"Píše v krátkých kapitolách, jako by to byly strofy rozhoupané básně. Prozaickou řeč nasytila lyrickými obrazy, volí les promyšlených metafor," popisovala styl Müllerové před lety její překladatelka Radka Denemarková, která do češtiny převedla čtyři autorčina díla a podepsaná je také pod nynější Liškou lovcem.
Denemarková již za překlad Müllerové v roce 2011 získala cenu Magnesia Litera a nyní by mohla usilovat o další: opět stvořila mimořádný umělecký text, literární kvalitou patrně dosahující originálu.
Svébytný způsob psaní letos pětašedesátileté Herty Müllerové i to, o čem tato monotematická autorka více než 20 románů pojednává celý život, souvisí s jejími zážitky - zaprvé příslušností k německé menšině v Rumunsku, zadruhé vlastním bojem s totalitou.
"Žila jsem v diktatuře přes třicet let. Téma jsem si nevybrala, vždy si najde mě," vysvětlovala roku 2009 ve svém nobelovském projevu, že psaní pro ni bylo způsobem, jak represivnímu režimu čelit, podat o něm svědectví a zároveň ho pochopit.
"Psala jsem v podstatě sama pro sebe. Abych si některé věci sama pro sebe ozřejmila, vysvětlila, abych pochopila, co se kolem mě děje," líčila Müllerová, podle níž se člověk prostřednictvím psaní dozvídá něco jiného, než co mu napovídá jeho pět smyslů, "protože jazyk je jiná matérie, psaní je hledání, a to je také to, co člověka u psaní drží". Nebo ještě jinak: co člověk nesmí vyslovit, o tom může psát.
Proto je také v próze Liška lovec největším hybatelem děje jazyk, slovo. Děje se to sofistikovaným způsobem, na několika úrovních, přičemž na té nejnižší v příběhu figuruje potenciálně protistátní píseň, která spustí vlnu represí.
V jiné části textu se zase mihne papírek s varováním, podstrčený pod dveře, zmuchlaný, vhozený do toaletní mísy a nakonec z ní vytažený.
Scéna nabitá symboly má předobraz v tom, co Herta Müllerová sama zažila. Bylo jí šestadvacet a pracovala jako překladatelka v rumunské továrně na traktory, když si ji k pohovoru předvolal příslušník tajné policie. Müllerová nadvakrát odmítla podepsat spolupráci. "Dejte si pozor, jednou vás utopíme v řece," rozloučil se agent. Záhy spustil mstu.
Nejprve Müllerová zažívala otřesné ponižování. Vyhazovali jí slovníky z kanceláře, brali stůl a židli. Pár dnů seděla a pracovala na schodišti, zatímco kolem mlčky chodili kolegové. Když ji pak vyrazili, sotva našla jiné místo, hned byla na dlažbě.
Později absolvovala domovní prohlídky, výslechy, výhrůžky. "Prostě mě sebrali na ulici. Šla jsem ke kadeřnici a zničehonic mě úzkými kovovými dveřmi policista zatáhl do suterénu činžáku," popisovala Müllerová jedno takové setkání, při němž jí fízl "snad čtyřicetkrát" hodil občanku na zem a nutil Müllerovou, aby ji sebrala. "Když jsem nebyla dost rychlá, začal mě kopat do zadku," líčila.
Represe pokračovaly také roku 1982, po vydání Müllerové debutové sbírky povídek nazvané Nížiny, kterou režim patřičně zcenzuroval. Přesto autorka čelila nařčení, že "zkresluje stav společnosti" a šíří "nepřátelské názory".
Herta Müllerová: Liška lovec
(Přeložila Radka Denemarková)
Nakladatelství Mladá fronta 2019, 240 stran, 289 korun
Když ji policisté nedokázali zlomit, začali rozhlašovat, že prý Müllerová pracuje pro západoněmeckou rozvědku. Tuto pomluvu nakonec rozšířili také mezi informátory exilové komunity v Berlíně. Tam autorka emigrovala roku 1987 a žije i píše tam dosud.
O Rumunsko se zajímat nepřestala. Po pádu Ceaușeskova režimu mnoho let žádala, aby směla nahlédnout do vlastního, téměř tisícistránkového spisu. Když se jí to konečně podařilo, přišlo zklamání: informace o výsleších, předvoláních či přátelích, kteří na ni donášeli, chyběly.
Pocity z toho, co ve složce našla, Müllerová vyjádřila v článku pro německý týdeník Die Zeit roku 2009 - a tentýž rok obdržela Nobelovu cenu za literaturu, což některé kritiky vedlo k pochybám, zda se tak nestalo z politických důvodů.
Deset let poté český čtenář dočítá pátou prózu Müllerové a míní, že nikoliv. Fakta o pronásledování autorky se na světlo už možná nedostanou. Její dílo to však víc než supluje. Všechny ty předměty, gesta, významy v textech Herty Müllerové říkají víc, než by mohlo ležet v archivech. To je síla literatury.
