Z té věty okamžitě víme pár důležitých věcí: došlo k tragédii, její povaha je nejasná a vypravěč k tomu zřejmě bude mít co říct. Jako by se do čtenářova horního patra zasekl háček a teď už je možné silonový vlasec příběhu uvolňovat či přitahovat dle potřeby. Kdo jsou ty děti? Proč je jich zrovna dvaatřicet? A co se jim stalo?
S dětskými postavami to pětačtyřicetiletý španělský spisovatel Andrés Barba umí. Českému čtenáři se Městem světla v překladu Anežky Charvátové představuje poprvé, ale doma patří k nejoceňovanějším autorům střední generace. Z jeho deseti knih přitom největšího ohlasu dosáhly právě ty, které zkoumají různé záhyby dětského světa, kam dospělí obvykle nevidí.
Novela Ručičky se odehrává v sirotčinci, kam se hlavní hrdinka dostane po autonehodě, při níž zahynou její rodiče. Barba zde použil žánrové postupy gotického románu, aby vyprávěl téměř sadovský příběh o moci a sexualitě, jež si s dětstvím obvykle nespojujeme. Nyní vydané Město světla zkoumání dětství dál rozvíjí. Zatímco Ručičky byly zasazené do uzavřeného prostředí instituce, tentokrát přicházejí na řadu širší společenské vazby.
"Zrušily nám náboženství dětství," říká vypravěč. Jak se vyrovnat s tím, když děti páchají trestné činy? Když se v provinčním San Cristóbalu objeví a začnou loupit a později i zabíjet, dospělí nevědí, co s nimi. Není zřejmé, kde se děti vzaly ani o co jim jde. Mluví zvláštním jazykem a zdá se, že mezi nimi neexistuje hierarchie - velmi dobře spolupracují, ale spíše jako hmyz. Dospělí se jim nedokážou přiblížit, a tak se uchylují k osvědčeným kolonialistickým postupům: jestliže něčemu nerozumíme, zkusme si to podrobit.
Jediný, kdo se skupinou dvaatřiceti zřejmě dokáže navázat kontakt, jsou místní děti. Tím se však záležitost stává ještě děsivější. Problém už se neskrývá tam venku, ale vyvstává mezi stěnami vlastního domu. "Víme totiž, jaká je dětská láska, ale o dětské nenávisti máme jen povšechné a často mylné představy," říká vypravěč.
Právě vypravěč je pro příběh klíčový. Ředitel městského odboru sociálních věcí na události vzpomíná s téměř dvacetiletým odstupem. Sám se jich účastnil, ale svou kroniku skládá také z dalších ohlasů - zmiňuje novinové sloupky, filmový dokument, výstavu, sociolingvistickou studii. Kromě toho příběh často uvozuje obecnějšími úvahami na téma lidského prožívání. Umanutě hledá různé způsoby, aby pochopil, co se tehdy vlastně stalo, a zároveň čtenáře udržuje v napětí.
Práce s ním, tajemstvím nebo zrazovaným očekáváním Barbovi jde na výbornou - není vyloučeno, že útlý román čtenář zdolá za jedno odpoledne. Ale i když Město světla lze zhltnout jako chytrý thriller o dětské kriminalitě ve vděčných kulisách města uvězněného mezi mohutnou řekou a subtropickým pralesem, Barba přece jen nabízí víc.
Vypravěč se v jednu chvíli dělí o moment prozření. Vždy si myslel, že moře jsou ty vlny a pěna, jež vidíme při pohledu z pláže. Ve skutečnosti však moře je "propastná hlubina plná ryb, skrytých proudů a - hlavně - tmy". Podobně snad dětství. Jako bychom běžně jen klouzali po povrchu dětských tváří a skutečná povaha dětství nám unikala. Ta neprostupná masa dětského světa, kde se skrývá víc, než máme za to, neboť jsme už zapomněli.
Je možná trochu škoda, že v češtině román vyšel pod názvem Město světla, nikoli Republika světla jako ve španělském originále. Ten akcentuje, že děti vytvářejí alternativní, často proto-politické modely soužití, v tomto případě jakousi anarchistickou utopii.
Nakonec totiž nejde ani tak o město San Cristóbal, ale o hranice a definice, s jejichž pomocí udržujeme náš svět přehledný: dětství versus dospělost, město versus příroda, my versus oni. Hranice jsou však propustné a definice selhávají. Zatímco svět dospělých se obvykle neobejde bez diktatury, byť blazeované, děti jsou možná schopny loupit a zabíjet, ale jednají svobodně. Je-li to zneklidňující, je třeba přičíst to románu k dobru.
Andrés Barba: Město světla
(Přeložila Anežka Charvárová)
Nakladatelství Paseka 2020, 160 stran, 249 korun
