"Kdyby nebesa uměla zpívat, zněla by jako Salif Keita," napsal o něm britský tisk. Ale maliský zpěvák s titulem "král africké hudby" má víc zbraní, díky nimž je i jednou z největších hvězd ostravské přehlídky.
Kromě uhrančivého vokálu a rytmické divokosti hudby je to hlavně úžasné charisma, jímž tento černošský albín ovládá davy. Sepjaté ruce, osvětlená bledá tvář, připomínající obličeje duchů, a magické vibrace jeho hlasivek, podporované sboristkami, přivádějí publikum spolehlivě až k transu.
Salif Keita vstoupil do života v roce 1949 v malé vesnici Djoliba. Jako potomek dávného královského rodu, jehož předek Sujatou Keita dovedl ve 12. století ke slávě africkou říši Mandinko. Ale také jako prokletý albín; ti byli právě v Mandinské říši obětováni bohům, a proto jsou dodnes považováni za méněcenné.
Posléze odvržený i vlastní rodinou, neboť se jako šlechtic vydal na cestu griota - potulného hudebníka - patřícího v Mali mezi nejnižší společenskou kastu. "V hudbě jsem od počátku cítil velkou moc. Stala se záležitostí duše a já poznal, že je to pro mě jediný způsob, jak se dotknout boha," říká.
V devatenácti proto odešel do Bamaka, chtěl studovat, ale byl bez peněz; v téhle situaci se prý mohl stát buď zlodějem, nebo muzikantem. Potloukal se po klubech, pak našel místo ve slavné skupině Rail Band. Posléze založil Les Ambassadeurs, v níž zněla kubánská salsa, jazzové synkopy a nesmělé afrorockové pokusy.
Protivenství s rodinou i vyvržením překonal, na rozdíl od zkorumpovaných politiků. Kvůli postoji vůči vládnoucí garnituře musel společně s Les Ambassadeurs přesídlit do sousedního Pobřeží slonoviny a nakonec v roce 1982 do Francie.
"V Africe vás s muzikou nikdo nebere vážně a všichni si myslí, že jim budete hrát k tanci. Mé písně ale umí i mluvit," vysvětlil rozhodnutí usadit se na předměstí Montreuil.
Ani tady jeho začátky nebyly jednoduché. Pět let zase občasně vystupoval v malých klubech; všechno zlomil až úspěch alba Soro v roce 1987 a nadcházející velká obliba afrobeatu. Z té ostatně profitovali i další afričtí umělci, Mory Kanté nebo Youssou N'Dour.
Následné období se neslo nejen ve znamení velké obliby u evropského publika, ale také nevyhnutelné komercionalizace africké scény. Neunikl tomu ani Keita.
Přes spolupráci se jmény jako Joe Zawinul, Wayne Shorter či Carlos Santana jeho nahrávky až do konce 90. let postupně rozmělňovaly původní náboj. Bylo tu příliš okouzlení studiovými možnostmi, klávesami i popem.
Keitovy koncerty si však původní kouzlo uchovaly, tady se rozverná rytmičnost ovládnout nenechala a naplno tu pořád propukala magie jeho hudby a mocného hlasu zvláště. Trénoval ho prý v mládí při hlídání koz, kdy jím plašil dotěrné opice.
"Nejdřív si lidé z vesnice mysleli, že jsem trhlej, ale když zjistili, že moje halekání drží z dosahu jejich polí opice, nechali mě na pokoji. A já řval ještě víc. Proto mám tak silný hlas."
A zahnal jím i hrozbu komerce. Při jednom z návratů do Mali, kam jezdí odpočívat a meditovat, prý dostal sílu vrátit se na počátek - k akustickým kořenům africké hudby, zpěvným i nadčasovým songům. Na zatím posledních albech Moffou a M'Bemba tak získala jeho produkce znovu na přirozenosti i neuchopitelnosti.
Král africké hudby si tedy pro první zdejší návštěvu vybral pravou chvíli. Jeho nynější světové turné provázejí nadšené recenze a shodují se, že Salif Keita s fantastickou kapelou za zády, kombinující rock, jazz, funky i západoafrické rytmy, se nachází v životní formě.
