Tchaj-wan je letos hlavním hostem putovního festivalu Měsíc autorského čtení. Pohyblivý svátek literatury začne v pondělí 1. července. Koná se v Brně, Ostravě, na Slovensku pak v Košicích, Prešově, Bratislavě a navzdory válce také v ukrajinském Lvově. Kevina Chena mohou čtenáři poznat už tuto středu 26. června v pražské Knihovně Václava Havla. "Děsí nás duchové zemřelých i stíny násilné minulosti," říká nejen o Berlíně, kde Aktuálně.cz poskytl rozhovor.
Věří Tchajwanci na duchy?
Duchové zemřelých jsou pro nás realita, součást kultury. Věříme na duchy, žijeme s nimi, mluvíme o nich. Můj román se odehrává v létě, kdy máme na Tchaj-wanu celý lunární měsíc zasvěcený duchům. Věříme, že v tu dobu se otevírá pekelná brána a duchové přicházejí do našeho světa. Hladoví, jelikož jsou uvězněni tam dole. Měsíc putují po světě a my živí jim musíme připravit hostinu. Nasytit je a napojit, aby nás nestrašili. Zároveň je to měsíc, kdy by se člověk neměl ženit, cestovat letadlem a podobně.
Moje matka říkávala, že o měsíci duchů nemám chodit plavat, protože je to nebezpečné. Duchové by mě mohli stáhnout ke dnu. Rodiče věřili, že duchové jsou na stromech, v zemi, prostě všude. Nejsou nadpřirozené bytosti, ale realita.
Jak svou víru v duchy praktikujete tady v Berlíně?
To vůbec nemůžu! Lidé tady v duchy vůbec nevěří. Přitom by nás v Berlíně měli strašit ze všech měst snad úplně nejvíc. Měli jsme tu nacisty, miliony mrtvých, město rozdělené zdí, nejtemnější chvíle 20. století. Právě sedíme na místě bývalé nacistické věznice, kde zemřela spousta lidí. Když jsem se přistěhoval, říkal jsem si: Kde jsou duchové? V tomhle městě by mělo strašit! Ptal jsem se místních, ale zjistil jsem, že duchy mrtvých nemají ve svém slovníku, v představivosti, nevěří v jejich existenci, a tím mám na mysli i nábožensky založené lidi, katolíky a protestanty. Když nejsou součástí jazyka a imaginace, duchové prakticky nemohou existovat.
Co jste si o tom myslel jako dítě?
Maminka mi o nich před spaním vyprávěla hrůzostrašné příběhy, abych už nezlobil a spal. Na Tchaj-wanu žijí duchové v pohádkách a příbězích. Kultura duchů je zároveň kulturou strachu. Procházka hřbitovem na Tchaj-wanu v člověku vyvolává hrůzu z mrtvých. Hřbitovy v Německu nebo u vás v Česku připomínají parky, zatímco ty tchajwanské jsou vždy za hranicemi města. Zároveň, a to už mluvím o dospělosti, jsou duchové mrtvých metaforou minulosti. Které se člověk nezbaví, přestože ho děsí. Posuňte vyprávění na rovinu společnosti a dostanete se k takzvanému bílému teroru na Tchaj-wanu nebo k nacismu tady v Německu. To jsou duchové, kteří tu straší.
Hrdinu vašeho románu Město duchů straší vzpomínky na šikanu, kterou na Tchaj-wanu zažil, protože je gay. Bylo to i ve vašem případě tak tvrdé?
Narodil jsem se roku 1976, vyrůstal jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tedy v době, kdy na Tchaj-wanu platilo stanné právo. To pojmenování má maskulinní a patriarchální význam, vezměte si například "martial law" v angličtině. Není v něm nic mateřského, odkazuje výhradně k mužům, otcům. I gender měli tehdy pod kontrolou. Nepřipadalo v úvahu, aby muži nosili dlouhé a ženy naopak zase krátké vlasy. V době mého dospívání bylo těžké být gay, ale stejně těžké to v patriarchální společnosti ovládané muži měly ženy. A vlastně každý, kdo se odchýlil od přísných pravidel.
Kdy jste se rozhodl vyprávět o své minulosti?
Román Ghost Town jsem dokončil ve svých třiačtyřiceti, ale začal jsem zhruba o desetiletí dříve. Zprvu jsem napsal nějakých dvacet stránek a pak je odložil. Došlo mi, že na takovou prózu v sobě nemám dost hořkosti a smutku. Byl jsem příliš rozesmátý, nadšený z Berlína, kam jsem se přistěhoval. O deset let později jsem už hořkost z minulosti cítil. Berlín mi v tom pomohl. Přežít coby cizinec není snadné. Dospěl jsem, ale i zahořkl.
Smutek a hořkost se týkají vaší minulosti?
Ano. Moje kniha není autobiografická, i když zčásti vycházím z vlastní zkušenosti. Hlavní hrdina má sedm sester, stejně jako já. Rodiče to zkoušeli tak dlouho, až se jim nakonec narodil syn. Můj bratr. Byli přesvědčení, že pro kluka není dobré vyrůstat obklopen tolika ženami. Může z něj být gay, nebo bude zženštilý. Proto jsem se ještě narodil já. V Roce draka, který je i letos.
Pro čínské komunity, ať už na Tchaj-wanu, v Číně, v Malajsii nebo v Hongkongu, je drak výjimečné znamení. Každá rodina chce mít dračího kluka. Ukázalo se však, že nejsem to, oč rodiče stojí. Měl jsem blíž k mým sedmi sestrám než k jedinému bratrovi. Nechápali, co to se mnou je. Kluk hraje na piano, touží se stát tanečníkem nebo spisovatelem. Zato můj bratr byl perfektní syn! Rád se pral, bavilo ho bojovat, všechny holky ve městě ho milovaly. V osmnácti letech se oženil a narodil se mu syn.
Dokonalý příběh…
Ano, zatímco ten můj dělal rodičům starosti, jelikož mu vůbec nerozuměli. Připadal jsem si jako osmá nechtěná dcera. Dívky v naší rodině byly pokusy rodičů zplodit syna. O tom všem jsem se rozhodl vyprávět ve své próze. Ve třiatřiceti letech jsem na to ale byl příliš mladý, neusazený a neschopný napsat tak velký příběh.
Kevin Chen (48)
Tchajwanský spisovatel Kevin Chen, vlastním jménem Čchen S’-chung, vyrůstal v prostředí plném patriarchálních očekávání a nároků, zatímco bojoval se svou queer identitou. Také o tom píše v románu Město duchů z roku 2019. Přeložen byl do 12 jazyků, česky zatím nevyšel.
Kevin Chen přijíždí do Česka jako host festivalu Měsíc autorského čtení. Vystoupí tuto středu 26. června v pražské Knihovně Václava Havla, následně 18. července v brněnském Divadle Husa na provázku, o den později v ostravském kulturním centru Provoz u řeky - klub Brno, následující den v Prešově a 21. července v Bratislavě.
Jak žijí vaše sestry?
Budoucnost měly odmala narýsovanou. Žádná střední škola a další studium. Hlavní starostí rodičů bylo, aby si dcery co nejdřív našly ženicha a odstěhovaly se. Vzdělaných žen by se muži báli. Většina z nich se tedy v osmnácti vdala a odstěhovala z domova. Z jednoho patriarchátu přešly do druhého. Což je smutné, ačkoliv přiznávám, že pozorování nešťastných manželství bývá pro spisovatele inspirativní.
Tchaj-wan se zároveň během jedné generace změnil, práva LGBTQ+ osob jsou dokonce oficiální vládní politikou. Cítíte se tam víc doma?
Teď už ano. Chodil jsem kdysi na internátní střední školu, samí kluci, velmi maskulinní prostředí. Učitelé nevěděli, co se mnou, spolužáci mě šikanovali. Nemyslím, že kvůli zženštilosti, ale když člověk nehraje basketbal nebo fotbal, je divný. Znáte to, střední bývá těžká doba pro každého. A teď si představte, že mi moje bývalá střední udělila čestný titul vynikajícího absolventa. Moje jméno tam visí na zdi! Přitom jsem tam byl nešťastný a neoblíbený, jelikož jsem četl poezii. Poslední dobou ovšem přišla radikální změna, alespoň ve velkých městech na Tchaj-wanu můžete vidět kluky, kteří se drží za ruce. A moje bývalá střední se dokonce otevřela dívkám.
Proč váš román nevypráví jen hlavní postava, ale také spousta dalších postav?
Odpovím odkazem na známý film. Možná budete znát tchajwanského režiséra Anga Leeho. V 90. letech natočil takzvanou "otcovskou trilogii". Třetí film nazval Jíst, pít, muž, žena. Ukazuje tchajwanskou rodinu, která se schází každou neděli. Otec, šéfkuchař, pro všechny vaří. Usednou k jídlu, ale nikdy nehovoří o svých pocitech. To je velice tchajwanské. Moje rodina je stejná. Nemluvíme o pocitech, dokonce ani dnes si nedokážeme říct ‚miluji tě‘. Pocity vyjadřujeme jídlem. Jídlem sdělujeme dětem, že je máme rádi.
Taková situace nastala po pohřbu mé matky. Nejspíš i u vás jsou pohřby spojené s hostinou. Smutek je třeba zajíst, dodat tělu energii. Sedíme kolem stolu, vzpomínáme na příhodu z matčina života, ale každý si ji pamatujeme trochu jinak. Byli jsme u toho, jen se každý díval odjinud. Tohle dohadování na smuteční hostině bylo předlohou románu. Všechny postavy dostaly příležitost vyprávět, jak to bylo.
Román, snad nevyzradíme příliš, má drastickou zápletku. Muž zabije svého partnera. Proč tolik násilí?
Když vyprávíte o společnosti, v níž dominují muži, násilí se nevyhnete. Dokonce jsem chtěl román vraždou začít. Předlohou mi byla moje první návštěva Berlína. Jako student jsem v roce 1998 vyhrál spisovatelskou soutěž. Za peníze z výhry jsem se chtěl podívat právě sem. Tehdy k tomu ale byla zapotřebí víza. Na letišti mě zastavil policista s tím, že doklady takové země ještě nikdy neviděl. Povídám, že Německo nemá na Tchaj-wanu velvyslanectví, ale jen kancelář, a ta mi je vydala. Zatkli mě a vysvětlili proč. Na razítku jim chyběla orlice, proto německým úřadům přišlo moje vízum zfalšované.
Nakonec mě tedy propustili, ale když jsem se chtěl ubytovat v hostelu, zjistil jsem, že můj pas zůstal na letišti. Pospíchal jsem zpět a našel pas u téhož policisty, který mě zatýkal. Podezíral mě, že jsem pas zapomněl schválně. Náš rozhovor byl zvláštní.
O šest let později jsem se do Německa přestěhoval. Kamarád z Tchaj-wanu, gay, který tu už žil dlouho, mě pozval na večeři, že mi představí svého přítele. Byl to tentýž policista. Jednoho dne pozdě večer mi kamarád píše textovku, jestli se může zastavit. Stejně jsem nemohl spát; nejspíš mi to duchové nedovolili. Přišel od svého přítele policisty celý zřízený, krvácející a s modřinami. Přesvědčil mě, že nic nebudeme hlásit policii. Rozhodl se vrátit na Tchaj-wan. Poprosil mě, abych v bytě, kde s přítelem bydlel, vyzvedl jeho věci. Když jsem byt prohledával, našel jsem dveře do tajné komůrky. Byla to úplná nacistická svatyně! Plná vlajek a insignií. Ten příběh jsem vždycky chtěl vyprávět. Proto jsem o démonech minulosti, kteří nás pronásledují, napsal román.
