Název soutěžního polského filmu Matka Tereza od koček přímo odkazuje ke slavnému polskému snímku Matka Johana od Andělů (1961) - v obou přitom není příliš zřejmé, jak velkou roli v příběhu ne/hrají nadpřirozené síly.
Způsob vyprávění si zase půjčuje od Zvráceného; tedy pěkně pozpátku. Není samozřejmě točen na jeden záběr a nedodržuje jednotu místa, času a děje, ale scény jsou obráceně seřazené a umožňují netradiční pohled na rozklad jedné polské rodiny. Začíná dopadením pachatelů podezřelých ze zabití své matky a zpětně odhaluje, co předcházelo.
Jedna polská kolegyně mi říkala, že na festivalu v Polsku byl film kritizován za příliš komplikované vyprávění a za morální nejednoznačnost v otázkách viny. To mě rozesmálo, protože podle mě vyhmátli dvě věci, kvůli kterým snímek Pawla Saly naopak rozhodně za pozornost stojí. Příběh je vlastně jednoduchý, ale ne hloupý - protože divák se nedočká žádného vysvětlení, žádného otevřeného označení „pachatelů".
Je jasné, že starší syn je povahově parchant. Ovšem parchant, který je možná (!) ovládán temnými silami. Matka je hysterická, otec slaboch, mladší bratr jde až do hořkého závěru slepě ve stopách staršího sourozence. Na začátku vyprávění se vše jeví docela jednoduše. Známe totiž pouze důsledky, ne příčiny rodinné tragédie. Ale čím blíže se dostáváme k začátku příběhu (a tedy ke konci filmu), tím se naše povědomí o vlastnostech postav a jejich podílech viny komplikuje.
Temný polský snímek ve svém průběhu navíc otevřeně zamlčuje, kdy záměrně vynechává spousty souvislostí. Klíčovou scénu vraždy nejenže vůbec nevidíme, ale ani se nedozvíme, jaká konstelace okolností k ní vedla. Stejně tak se nikdy neobjasní, jestli otec své děti skutečně sexuálně obtěžoval, nebo si to starší syn vymyslel. A nevíme ani, jak je to se synovou černou magií.
Třináct měsíců ze života jedné rodiny netvoří klasické souvislé vyprávění, spíše eliptickou řadu obrazů. A nevystačíte si s tím, že pospojujete událost A s událostí B; vlastně si musíte sami „pracovně odpovídat" na otázky, které vám film nezodpoví.
Vysvětlení toho, co se stalo, zásadně ovlivní, pokud třeba otec opravdu osahával své syny… ale je to na vás. Stejně tak se pohled na syna dost změní, pokud mu opravdu do šišky proudí negativní energie nějakých temných sra*ek.
Film si navíc udržuje distancovaný styl dlouhých záběrů, chladných filtrů a vertikálních pohledů nad kulisy, které odhalují umělost filmového časoprostoru (ačkoli byl volně natočen podle skutečné události).
Snímek má sice jen něco přes hodinu a půl, ale od určitého okamžiku (cca. od hodiny) bohužel začíná být hra poněkud jednotvárná. Hlavně se v příběhu nemůže stát nic, co byste nemohli předpokládat na základě už řečeného - a také nestane, kdybyste náhodou chtěli něco namítat.
Podle toho, jak si výkladové parametry nastavíte, se pak odvíjí i to, jak moc vás snímek zasáhne. Nejednoznačnost řečeného je jednou z jeho nejsilnějších předností i slabostí zároveň. V kombinaci s postupným vyčerpáním konceptu a poněkud zbytečným návratem do současnosti v poslední scéně se snadno může stát, že chytře vymyšlený snímek sympatie u diváků nakonec ztratí a zbytečně vyšumí do ztracena.
Poláci nicméně znovu dokazují, jak snadno dokážou budovat hutnou kvazithrillerovou atmosféru a drsné prostředí, aniž to vypadá srandovně nebo křečovitě. A vynechání důležité scény je skvělý nápad, o tom žádná. Jenže abyste se mohli dohadovat o morálce filmu, což je v tomto případě žádoucí, uvítali byste aspoň skrytý náznak, co k vraždě matky mohlo vést.
Takhle si lze dosadit úplně cokoli, nebo naopak nic; což je trochu otrava. Je otázka, zda to byl záměr, nebo prostě lenost něco vymýšlet.
