Housenka (uvedená na letošním Berlinale) vypráví o japonském válečném veteránovi, který se ještě v průběhu druhé světové války vrátí domů přijímán jako hrdina. Čeká na něj manželka a obdiv sousedů.
Má to ale háček: nemá ruce, nemá nohy, neslyší, nemůže mluvit a má ošklivě popálenou polovinu lebky. A aby toho nebylo málo, údajný válečný hrdina ke zraněním přišel během brutálního znásilňování japonské dívky v hořícím domě. Což na rozdíl od ostatních ví a necítí se z toho nejlíp.
Může jíst, spát a koukat po okolí (když ho někdo vhodně natočí). Protože má ale obětavou ženu a jinak se dost nudí, chce stále souložit. Manželka mu přitom nemůže tak úplně odpustit, že před odjezdem do války ji surově bil.
Člověk by si řekl, že je toho na jednoho moc. Už teď se lze ptát, jestli chcete koukat na film právě o tomhle. A nejde jen o téma, protože snímek japonského provokatéra Kodžiho Wakamacua je ke všemu i záměrně divácky úmorný.
Housenka představuje příklad toho, čemu se říká parametrické vyprávění. Nespočívá primárně v rozvíjení příběhu, jak je obvyklé, ale spíše v soustavném vrstvení opakujících se vzorců. Jejich systematické navracení pak přirozeně posouvá významy, ale divácká bžunda to zrovna není. Estetický požitek totiž plyne právě z uvědomění si mechanismu media; filmového stylu jako uměleckého objektu, který je nadřazen toku událostí.
Pokud jsem tedy v prvních dvou odstavcích naznačil, o co v Housence jde, je nutné uvědomit si, že je to skutečně VŠE, o co v něm jde. Navracení se stejných motivů samozřejmě funguje v různých momentech různě. Například měníte své hodnocení manželky, která se ukazuje jako čím dál silnější a obdivuhodnější charakter. Naopak hrdina se s postupujícími minutami mění z politováníhodné "zrůdy" fyzické na zrůdu lidskou, s níž není snadné se jakkoli identifikovat.
Snímek nás systematicky nutí opouštět (pseudo)humánní soucitná stanoviska a ukazuje člověka v jeho nejprimitivnějších mechanických potřebách - a na příkladu hlavního hrdiny si postupně buduje pole pro závěrečnou argumentaci.
Válka se všemi svými poctami je tu ukazována jako absurdní systém kdy se někdo nezaslouženě kochá nesmyslnými medailovými oceněními a stává se objektem praštěného zbožňování. V úplném závěru pak film nabídne iprvoplánovou a hlasitě vykřičenou paralelu s atomovými útoky na Nagasaki a Hirošimu; to kdyby snad někomu nedošlo, co říkal celou dobu.
Jenže nepředstavujte si uhlazený snímek se snivou atmosférou, protože Kodži Wakamacu se proslavil především jako režisér tzv. pinku eiga žánru, tedy erotických filmů. Jeho snímek tak s nelítostnou únavností inscenuje souložení hrdinů v dlouhých celkových záběrech, aby co nejvíc vizuálně upozornil, že muž nemá nohy a ruce.
Milovníci nestandardních pornofilmů si ale na své nepřijdou: Wakamacuova perspektiva je tak distancovaně "živočichopisná", že scény rozhodně nepůsobí eroticky. Vracejí se jen stale dokola s jemnými obměnami podle toho, jak si manželka svého partnera nastaví.
Právě sexuálně explicitní výjevy však ve své neměnnosti a mechaničnosti nejvýrazněji postihují měnící se vztah hrdinů, kdy si dlouho týraná žena začne uvědomovat dominantní pozici.
Wakamacu je bohužel občas nepříjemně doslovný - a podobně jako paralelu s jadernými útoky křičí divákovi do obličeje i otázku hrdinovy viny, před níž veterán nedokáže utéct a začne ho psychicky stravovat, aniž se o ni může s někým podělit. To jsou momenty, kdy provokativní snímek není tak záměrně divácky nevstřícný, ovšem zase se pohybuje na hranici hloupé banality.
Housenka je pro mě případ filmu, v jehož kritickém hodnocení se u mě bije ocenění myšlenkového konceptu s faktem, že mě to prostě nebavilo. Vlastně ani nemohu říci, že jsem ho rád viděl.
