Karlovy Vary - Italské melodrama o psychických problémech nově zvoleného papeže Habemus papam a minimalistická "artovka" Bruna Dumonta Stranou Satana (Hors Satan) přímo svádí k vytvoření mash upu Habemus Satan.
Těžko říct, o čem by tenhle mix arcibiskupů hrajících volejbal a venkovského bezdomovce s brokárnou a nadpřirozenými léčivými schopnostmi byl. Oba filmy ale každopádně stojí na úplně protichůdných principech.
Stranou Satana
Od festivalových filmů se právem očekává jistá míra nedořečenosti, která nám připomíná, že ani v životě ne všemu úplně rozumíme; respektive že obvykle nerozumíme tomu, co je nejpodstatnější. Francouzský režisér Bruno Dumont na téhle záměrné a pečlivě budované neproniknutelnosti postavil celou tvorbu a v novince Stranou satana ji dovádí zatím nejdál.
Být nesrozumitelný samozřejmě není zrovna těžký úkol a spousta filmů ho dosahuje úplně bezděčně; ale jistý um už vyžaduje být nesrozumitelný a zároveň něčím uhrančivý a podmanivý. Tuhle dovednost Dumont cizeluje už od svého debutu Život Ježíše. Nejvíc jeho dosavadní tvorba klopýtla v jeho předchozím snímku Hadewijch, který se pokusil nevysvětlit konverzi fanatické křesťanky z bohaté rodiny ke skupině islámských teroristů. Snímek místy překračuje hranici, kde ještě jde o záměrné zámlky v ději a kdy už o nekoncepční tápání.
Zatímco Hadewijch nás nutil skákat z jednoho podivně uměle působícího prostředí do druhého, Stranou Satana je mnohem soustředěnější a tím i sevřenější. Zásadní je posazení celého děje do malého úseku francouzské krajiny. Díky tomu Dumont mohl nejen vytvořit řadu špinavě krásných záběrů posazujících ošklivé herce do neudržovaných přírodních lokací, ale hlavně z tohoto prostředí vytvořit uzavřený mikrosvět, mimo nějž jako by tíměř nic neexistovalo.
Děj příliš vyprávět nelze, protože ústřední postava je jenom chumel fatálních rozporů - je to bezdomovec, který má moc zázračně uzdravovat a oživovat mrtvé, ale i způsobovat bolest, a zároveň zabíjí lidi ze žárlivosti klackem nebo brokovnicí (jako jakási asketická verze somráka s brokárnou).
Hrdina je prostě něco jako „svatý člověk" v původním významu toho slova, podle nějž jsou svatí vyděděnci společnosti, kterým se připisovaly zázračné schopnosti a kteří v sobě nesli také rozměr hrozivosti a nepochopitelnosti.
Jistým způsobem „svatý" ve smyslu tajuplné fascinující zvrácenosti je i celý prostor filmu a jednotlivé postavy jako pobledlá mladá gotička z venkova nebo tulačka souložící s lidmi na potkání. Scény jako ranní modlitba hrdiny a jeho dívky v krajině za úsvitu jsou právě takhle nemocně uhrančivé. Navíc je většina filmu podaná v důsledně asketickém stylu, který postrádá výraznější dramatičnost i expresivitu a nutí nás soustředit se na vyložené detaily.
Problém ale nastává ke konci, kdy se nám už vnucují nefalšované zázraky. Tady se z mysteriózní lyrické podívané stane nepříliš přesvědčivá pohádka, kde hořící tráva zničehonic usychá, mrtví ožívají a dějí se další okaté, navíc mnohdy nepřesvědčivě zinscenované zázraky.
Ze záhadnosti se stává upozorňování na záhadnost, na kterém je záhadné především to, proč něco takového vůbec musí ve filmu být. Do mučivě zneklidňujících pozorování nevysvětlitelných zločinů v Dumontových nejlepších filmech Život Ježíše, Lidství a Dvacet devět palem má tahle bubácká spiritualita daleko.
Habemus papam
Italský festivalový kýčař Nanni Moretti (Synův pokoj, Kajman) ve svém novém filmu upřel pozornost na špičky katolické církve v čele se samotným papežem. A konečně se mu povedlo natočit melodrama, které jen naprázdno nehýří rozmáchlými prázdnými gesty. Velký vliv na to mělo nepochybně obsazení Michela Piccoliho do role nově zvoleného a nervově se zhroutivšího papeže.
Více než pětaosmdesátiletý herec představuje svého hrdinu uměřeným způsobem, drobná gesta dokáží přesvědčivě vyjádřit jasné a intenzivní nálady, které jsou pro melodrama nepostradatelné. Sám Moretti si naproti tomu střihnul postavičku psychoanalytika sehranou fanfarónsky rozlítaným způsobem. Vznikla tak kombinace zklidněného stařeckého smutku a křiklavého vypichování absurdit spojených s Vatikánem.
Obě postavy se naneštěstí potkají jen v několika scénách, ve většině filmu si pro sebe každá ukořistila vlastní dějovou linii. Což je trochu podfuk, protože na filmu byl nejlákavější právě očekávaný střet Freuda s Ježíšem.
Vposledku to ale ani tak nevadí, protože snímek stejně ukazuje hlavně síť volně propojených skečů (Morettiho postava psychoanalytika je pro hlavní dějovou linii už od papežova útěku úplně zbytečná), které si ze smířlivě ateistických pozic střílí z formalizovaných zvyků katolické církve.
Melodramatu nelze vyčítat naivitu a průzračnost, protože ty se s tímhle žánrem tak nějak pojí. Habemus papam možná občas až příliš tlačí na pilu sentimentu, ale v klíčových momentech v čele s poslední scénou dokáže být poměrně nekompromisní a přiměřeně úderný.
