Greta Garbo a režisér Mauritz Stiller při natáčení filmu Gösta Berlings Saga, který pro ni znamenal mezinárodní průlom, Švédsko, 1924. | Foto: Profimedia.cz

Stillerův objev: Jak se zrodila Greta Garbo

Na snímku režisér Mauritz Stiller (stojící uprostřed v klobouku) dohlíží na Gretu Garbo (vpravo u stolu) na natáčení filmu Gösta Berling's Saga (1924). Role hraběnky Dohny byla pro Garbo přelomová a pod Stillerovým mentorským vedením jí zajistila mezinárodní pozornost a nastartovala její kariéru.

Přijetí na Královskou dramatickou školu v roce 1922 bylo pro Gretu Gustafsson triumfem a potvrzením, že její sen nebyl pouhou fantazií. Během studia na této prestižní instituci si jejího výjimečného talentu a neobvyklé fotogeničnosti všiml jeden z nejvýznamnějších švédských režisérů té doby, Mauritz Stiller. Stiller byl vizionář, ale také excentrický a dominantní tvůrce, který hledal dokonalou tvář pro svůj připravovaný velkofilm Gösta Berling's Saga. V mladé, poněkud neotesané studentce rozpoznal surový diamant - tvář, která dokázala vyjádřit hluboké emoce bez jediného slova. Setkání se Stillerem bylo pro Gretu osudové. Stiller se stal nejen jejím mentorem, ale i "stvořitelem". Rozhodl, že jméno Greta Gustafsson je pro budoucí hvězdu příliš obyčejné a nevýrazné. Po různých úvahách jí vybral umělecké jméno, které znělo exoticky a elegantně: Greta Garbo.

Stillerova "pedagogika" byla nesmírně náročná. Nešlo mu jen o herecký projev, ale o kompletní přeměnu mladé dívky v mezinárodní hvězdu. Učil ji, jak se oblékat, jak se chovat ve společnosti, jak komunikovat s novináři a jak si pěstovat auru tajemství. Pro introvertní a plachou Gretu to byl bolestivý proces. Musela potlačit svou přirozenost a podřídit se Stillerově vizi. On v ní viděl nástroj pro své umělecké ambice a ona v něm spatřovala cestu ke slávě, po které toužila. Jejich vztah byl směsí závislosti, obdivu a konfliktu. Role hraběnky Dohny ve filmu Gösta Berling's Saga (1924) jí otevřela cestu ke slávě. Film si získal i mezinárodní pozornost a Garbo přes noc získala status vycházející hvězdy. Její výkon byl chválen pro svou přirozenost a emocionální hloubku, která ostře kontrastovala s tehdejším teatrálním stylem herectví.

Po tomto úspěchu následovala další klíčová role ve filmu německého režiséra G. W. Pabsta Die freudlose Gasse (Ulička, kde není radosti, 1925). Tento snímek, zasazený do prostředí poválečné Vídně zmítané inflací, potvrdil její mezinárodní potenciál. Garbo zde ztvárnila postavu dcery z dobré rodiny, která je okolnostmi donucena k prostituci. Její výkon byl opět oceňován pro svou subtilnost a tragickou sílu. Právě během práce na tomto filmu v Berlíně si jí všiml Louis B. Mayer, šéf mocného hollywoodského studia Metro-Goldwyn-Mayer (MGM). Mayer původně přijel do Evropy hledat nové talenty a jeho hlavním cílem byl režisér Mauritz Stiller. Stiller však odmítl podepsat smlouvu bez své chráněnky. Mayer, který v Garbo neviděl velký potenciál a údajně ji považoval za příliš plnoštíhlou, neochotně souhlasil a nabídl smlouvu oběma.

Příchod do Ameriky v roce 1925 byl pro Garbo kulturním šokem. Byla vržena do neosobního a komerčně orientovaného prostředí hollywoodského studiového systému, který byl na hony vzdálený uměleckému klimatu evropského filmu. Stiller, který ji měl v Americe chránit, se nedokázal přizpůsobit pravidlům MGM a jeho kariéra rychle ztroskotala. Byl propuštěn a vrátil se do Švédska, kde brzy zemřel.

Garbo tak v Hollywoodu zůstala sama, bez svého mentora a ochránce, konfrontována s mašinérií, která jí nerozuměla. Studio zpočátku nevědělo, co si s touto neobvyklou evropskou herečkou počít, a obsazovalo ji do rolí exotických "vampů". Diváci však reagovali okamžitě. Její tajemná krása a přirozený herecký projev je fascinovaly. Zrodila se hvězda, ale proces jejího formování teprve začínal a Garbo musela brzy začít bojovat o kontrolu nad svým vlastním obrazem.