Švédská herečka Greta Garbo na ateliérovém portrétu kolem roku 1927, v období, kdy byla jednou z největších hvězd němé éry Hollywoodu. | Foto: Profimedia.cz

Tajemná ikona světa filmu, módy i umění

Portrét filmové herečky Grety Garbo z roku 1927 zachycuje esenci jejího mýtu "švédské sfingy". Tvář definovaná intenzivním pohledem a měkkým světlem se stala symbolem tajemné krásy v němé éře filmu. Tento styl fotografie předznamenal její status ikony, který si udržela i po přechodu ke zvuku.

Osmnáctého září 2025 uplyne přesně 120 let od chvíle, kdy se ve Stockholmu narodila Greta Lovisa Gustafsson. Toto jméno dnes zná málokdo, avšak jeho nositelka, později známá jako Greta Garbo, se stala jedním z nadčasových symbolů filmové historie. Její příběh je fascinujícím dramatem o proměně chudé dívky z dělnické čtvrti Södermalm v nedotknutelnou "švédskou sfingu", která si podmanila Hollywood, až jej pak na vrcholu slávy opustila.

Garbo nebyla jen herečkou; byla průkopnicí, která s naprostou přirozeností zvládla přechod od expresivního herectví němého filmu k intimnímu projevu zvukové éry. Její tvář, kterou filozof Roland Barthes popsal jako "ideu", se stala plátnem, na něž si diváci mohli promítat své nejtajnější touhy a sny. Americký filmový institut ji zařadil na páté místo v žebříčku největších ženských hvězd klasického Hollywoodu, ale její význam dalece přesahuje jakékoli seznamy.

Garbo ztělesňovala paradox. Byla globální celebritou, která si úzkostlivě střežila soukromí. Stala se ikonou androgynní elegance a ztělesněním moderní ženskosti, přestože její nejslavnější hrdinky často stály na okraji společnosti - jako prostitutky, špionky či tragické milenky. Její slavná věta "Chci být sama", často mylně interpretovaná jako projev arogance, byla ve skutečnosti voláním po klidu a autenticitě v umělém světě filmového průmyslu.

Greta Garbo byla také prozíravou investorkou a měla vášeň pro sbírání umění. Stala se více méně kulturním fenoménem, který ovlivnil módu, umění i vnímání ženské identity ve 20. století. Její životní cesta není jen biografií filmové hvězdy, je to příběh o síle vůle, o umění sebezáchovy a o vytvoření mýtu tak silného, že přetrval desetiletí a dodnes, více než třicet let po její smrti v roce 1990, neztrácí na své přitažlivosti. Její filmografie, čítající 28 celovečerních snímků, zůstává dokladem mimořádného talentu a magnetické přítomnosti, která proměnila filmové plátno v prostor tiché zpovědi.