Těch šest let jsme dosud znali spíše z odlesků a nespolehlivé paměti obou komiků. Na základě studia nově získaných dokumentů nyní Bystrov vypráví celý příběh docela jinak. Dá se říci, že jeho kniha nastoluje platnou normu. Na americkou anabázi V + W se už trvale budeme muset dívat ve světle zde shromážděných poznatků.
Než se čtenář do USA probojuje, potřebuje na to 200 tiskových stran. I zde však Michal Bystrov líčí příběh obou protagonistů nově. Zaměřuje se především na kulturní podhoubí, které určovalo jejich komiku, tedy na film, detektivku, jazz a revuální programy. Obsáhle rozebírá díla zejména amerických, britských a německých tvůrců, kteří ovlivnili Osvobozené divadlo. Činí to tak důkladně, že i čtenář nezasažený meziválečným kulturním povědomím dostává do ruky přehlednou mapu souvislostí.
Samotná linka týkající se Jiřího Voskovce a Jana Wericha je někdy z logiky věci odsunuta na okraj, jen zřídka se to ale celé vymkne přehlednému účelu. Nechtěně cimrmanovsky působí pasáže o tom, kde všude se V + W minuli s Charliem Chaplinem. Naopak například rozbor toho, co v našem kontextu znamenalo nabarvit bílému herci tvář a dlaně, aby pak na jevišti představoval černocha, je podložen historicky i kulturně. Vypadá to snad jako rasismus, ale rasismus to není, chtělo by se říci, byv vyzbrojen Bystrovovou argumentací.
Kosa na politický kámen padá v roce 1935, kdy Jan Werich s hudebním skladatelem Jaroslavem Ježkem jedou do Sovětského svazu. Autor zpochybňuje Voskovcovo pozdější tvrzení, že se jeho kumpán odtud vrátil s velice smíšenými pocity. "Pokud ano, na jeho tehdejších veřejných vystoupeních to nebylo znát," poznamenává trefně Bystrov.
Nezmiňuje ovšem už jedno z nejostudnějších selhání kulturních elit, kdy po Werichově návratu z SSSR - kam mimochodem Voskovec jako syn legionáře nesměl - dvojice rozehraje dialog a paroduje v něm dobové zprávy o tamní katastrofální hospodářské situaci.
"Je to tam hrozný, co vám mám povídat. Horší než bída, horší než hlad. Přetvářka, faleš, lež," rozjíždí se Werich. Onen klam podle něj spočívá v tom, že sovětští lidé jsou "vypasení, dobře živení" - a to jen proto, aby se zdálo, že v zemi není hlad. "Oni ten podvod na ty cizince ženou tak daleko, že aby se zdálo, že je tam blahobyt, oni snad nakonec dají tomu obyvatelstvu najíst," podivuje se naoko Voskovec na nahrávce z roku 1935.
Z takového "humoru" i po bezmála devadesáti letech mrazí. Vždyť V + W takto žertují jen krátce po devastujícím hladomoru na Ukrajině, jemuž padly za oběť miliony lidí.
Tady nejde o levicový pohled na svět: Voskovec s Werichem se pošklebují památce obětí genocidy, sami se stávají aktivními šiřiteli odporné lži. Naplňují tak vlastně slova svého přítele, komunistického novináře Julia Fučíka: "Osvobozené už jen nerozesměje. Osvobozené bije. Už to není zábava. Už to bolí."
Bystrov takto jednoznačně formulované kritice V + W nevystavuje, což však neznamená, že by souvislosti zamlčoval. I v době jejich americké anabáze například opakovaně zaznamenává, jak blízko měli k lidem s komunistickým světonázorem.
Je to hluboký dějinný paradox: ochranu před hnědou totalitou hledají umělci v hlavní zemi imperialismu, přičemž si v lecčem nechávají na nose brýle rudého mámení.
Jakmile se ve třetině knihy V + W + J dostanou na americký kontinent, nabere vše na obrátkách. Mění se dokonce i styl vyprávění. Sám autor knihy uvádí, že chtěl nejdříve sledovat dějiny Osvobozeného divadla optikou hudebního archeologa. Pak ale narazil na dlouholetou práci historika zvukových záznamů Filipa Šíra a jeho kolegů, kteří o americkém působení dvojice shromáždili spoustu dosud neznámých faktů.
Právě z nich, nikoliv z tradovaných mýtů, pak Bystrov sestavuje harmonogram let 1939 až 1945.
Zejména první roky tohoto pobytu se mu daří popsat téměř den po dni. Kniha zachycuje vystoupení před krajany, politický nesoulad v imigrantské komunitě, pokusy V + W prosadit se v novém jazyce před americkým publikem, úspěch jejich první hry v Clevelandu a tak dále.
Zaznívají i opravdu zásadní informace, například o písních V + W s hudbou Harolda J. Roma či možnost, že obsáhlé kamerové zkoušky, které s Osvobozenými natočil na celuloid Orson Welles, nemusí být definitivně ztraceny. Slavný režisér měl tehdy za sebou skandální rozhlasovou adaptaci Války světů a svůj první snímek Občan Kane, některými zpětně označovaný za nejlepší film všech dob. Přesto dokázal věnovat pozornost dvojici komiků odkudsi z okupované Evropy. Už jen popis tohoto nevyrovnaného partnerství je pozoruhodný.
Za zmínku stojí i rozkrytí anabáze vzniku stovek protiválečných skečů V + W, které se pak z Londýna vysílaly do protektorátu. Je paradoxní, že i bez volného přístupu k informacím - snad kromě nespravedlivého posouzení role Vlasty Buriana - v nich Osvobození "neulítli" tak jako kdysi ve scéně o blahobytu v SSSR.
Michal Bystrov knihu završuje Werichovým a posléze Voskovcovým návratem do Prahy. Ve druhém případě byl pouze dočasný, v obou případech pak komplikovaný.
Osvobozené divadlo mohlo z politických důvodů setrvat na vrcholu pouhých 11 let, jeho vliv však přetrvává dodnes. Nyní víme, že V + W neměli daleko ani k tomu prorazit za oceánem. I tak je jejich práce, kterou tam odvedli, pozoruhodná.
Kniha
Michal Bystrov: George Voskovec & John Werich - Americká cesta
Nakladatelství Pangea 2024, 616 stran, 799 korun.
