Recenze - S každým dalším snímkem se pravověrně hororový režisér Alexandre Aja stává konzervativnějším. V prvním filmu měl jako hlavní hrdinky lesbičky, v dalším posthipíky a nyní jen rozvedeného alkoholika, kterému se nakonec podaří zachránit rodinu - protože rodina přece v americkém filmu musí držet pohromadě, i kdyby ji někdo rozřezal na kousky.
Aja se svým dvorním scenáristou Grégorym Levasseurem proti sobě pokaždé staví jiné protihráče. Noc s nabroušenou břitvou (2003) představuje jako hlavní zlo typ vesnického vidláka, který nahání dívky z města. Hory mají oči (2006) má za monstra radioaktivitou zmutované potomky horníků, kteří jdou opět po městských výletnících.
Monstra v obou případech nejsou pouhými zosobněnými přírodními pudy, ale spíše zapomenutými výtvory civilizace, které se mstí právě proto, že se na ně zapomnělo. Teprve v Zrcadlech se Aja s Levasseurem pustili na půdu, kde zlo není vysvětlitelné a motivované. Jeho hrůznost plyne právě z toho, že je abstraktní.
Jenomže Aja svým rukopisem i do stylizovaného duchařského hororu zanesl kontaminující prvky ze svých dřívějších filmů postavených na ušpiněném naturalismu. V příběhu Zrcadel se protíná subžánr „strašidelného domu, kde byste nechtěli bydlet" s prostředím rodinného domova, kde musíte bydlet. Aneb z civilu do gotiky…
Perverzní duchařina
Hrdina Ben Carson se ráno probere na gauči v bytě své sestry, hodí do sebe psychofarmaka, znovu si bolestně uvědomí, že je rozvedený a ztratil post detektiva; pak vyrazí do nové práce: hlídat starobylý, honosný vyhořelý obchodní dům, který stojí uprostřed města jako zámek hrůzy.
Tento potemnělý palác se pro něj symbolicky stává jakýmsi kostelem, kde díky kontaktu s vyšší nadpřirozenou mocí znovunalezne víru a dokáže se znovu postarat o své děti a svou ženu, od nichž žil odloučený. Nejde přitom pochopitelně o duchovní dílo, ale dosti krvavou a perverzní duchařinu a ony symbolické významy jsou zde převrácené jako v podivně křivém zrcadle.
Už název Zrcadla a prostředí zaplněné odrazovými plochami vybízí k sebevědomě vizuální filmařině, hraní si s možnostmi vidění a reflexí. Aja s kameramanem Maximem Alexandrem sázejí na obrazový klíč, kdy zrcadla neukazují náš svět, ale něco, co není vidět pouhým okem, respektive, že poctivě neodrážejí realitu, ale zákeřně ji deformují.
Ve vzpouře proti zákonům optiky se zračí základní hororový princip: narušení pocitu bezpečí z důvěrně známého světa a jeho pravidel. A přestože Aja není umělecky důsledný - což mnozí jiní hororoví autoři bývají - podaří se mu několikrát vymyslet působivé kompozice.
I Kiefer Sutherland v hlavní roli je dobře vybraný typ poněkud uváleného a zhuntovaného hrdiny, který si téměř nezaslouží soucit. Pohybuje se těsně na hranici mezi únavou, odevzdaností a psychickou vyšinutostí a diváci velmi dobře pociťují jeho zoufalství z toho, že mu jako totálnímu loserovi nikdo nevěří, že v obchoďáku straší; spíš si o něm okolí myslí, že mu straší ve věži.
Dva tucty bafaček
Mám sklony přijímat horory mnohem vstřícněji než jiné žánry, protože mají větší potenciál vyprávět obrazem, a přitom nás znejišťovat o reálnosti toho, co je zobrazeno - což považuji za velmi osvěžující, byť přitom člověku nemusí být třeba dobře po těle, či dokonce od žaludku. Ale nesmí to být moc na úkor klišé, i když ani bez nich se žánrové filmy neobejdou.
V Zrcadlech se toho ale nakupilo příliš: všude se povalující novinové výstřižky, které nás zpravují o minulosti postav, rozklepané braní prášků, dramatizující hřmění a blesky, ustavičné „I love you" či odcházení od monitoru, kde běží důležitá nahrávka, už v půlce, protože dotyčný „už viděl dost". Nechybí samozřejmě pohasínající baterka v tmách a zhruba dva tucty očekávatelných a různě falešně zdržovaných lekaček a bafaček, které moje slabé srdíčko nemá rádo.
Rozpaky vyvolává i obsazení ženských rolí. Ajova ochota vycházet vstříc mlsnému mužskému oku vede k tomu, že role hrdinovy manželsky i mladší sestry hrají dvě až nepřirozeně hezké, navíc téměř stejně staré herečky: třiatřicetiletá Paula Pattonová (Klub splněných přání, Deja Vu) a dvaatřicetiletá Amy Smartová (Road Trip, Péčko pro začátečníky, Osudový dotek, Zastav a nepřežiješ).
Zaprvé se těžko věří, že pomuchlaného Sutherlanda a dvě fešandy k sobě váže nějaké pouto, jednak jejich „nude a nipple shoty" patří spíš do teenagerského než dospěláckého hororu.
Snaha zavděčit se všem typům diváků je zjevně chybná a nejvíc se ukazuje na tom, že film má tři po sobě jdoucí závěry, natočené každý v jiné subžánrové poetice.
Nejprve je tu mystický konec s katarzí, který nejvíce odpovídá stylu asijských hororů (neboť jde o remake pět let staré jihokorejské duchařiny). Poté přijde akční konec ve stylu gore hororů, jaké Aja točil doposud (tentokrát je to ovšem nesmírně otravné a zbytečné), a nakonec to, čemu se terminologicky správně říká mindfuck twist, tedy jakési převrácení všeho, co jsme dosud považovali za reálné.
Domnívám se, že neexistuje žádný divák bez rozštěpu osobnosti, který by byl ochotný přijmout bez výhrad všechny tři závěry.
Mirrors, USA, 2008. Režie Alexandre Aja, scénář Alexandre Aja, Grégory Levasseur podle scénáře Kima Sung-hoa k filmu Into the Mirror, kamera Maxime Alenxandre, hrají Kiefer Sutherland, Paula Pattonová, Amy Smartová, Cameron Boyce, Erica Glucková, Mary Beth Peilová ad. 110 minut, distribuce: Bontonfilm. Premiéra v ČR 9. října 2008.
