Paříž - Ve věku devětasedmdesáti let v pondělí v Paříži zemřela francouzská herečka Annie Girardotová. Oznámila to její vnučka Lola Vogelová. Filmová hvězda symbolizující slavnou éru italské a posléze francouzské kinematografie 60. a 70. let trpěla v posledních letech Alzheimerovou chorobou a ke konci prý nikoho nepoznávala.
Pro české publikum byla spjatá hlavně s komediemi (s hlasem Věry Galatíkové) - ale stejně tak vytvořila řadu dramatických rolí silných žen, díky nimž se dokonce stala jedním ze symbolů raného feministického hnutí ve Francii 70. let.
Kariéru zahájila jako divadelní herečka. Výtečně absolvovala na pařížské konzervatoři, po večerech hrála na malých pařížských scénách a zároveň vystupovala jako tanečnice v kabaretech. První a úspěšné divadelní angažmá ověnčené cenami absolvovala v letech 1954-57 v Comédii Française. Už od poloviny 50. let stála i před kamerou, ale dostávala jen epizodní role v nepříliš zdařilých filmech. První velké příležitosti jí poskytl italský režisér Luchino Visconti.
Nejprve to byly dvě divadelní role v jeho inscenacích, v roce 1960 ji pak obsadil do svého slavného sociálního dramatu Rocco a jeho bratři, v němž ztělesnila prostitutku Naďu, která se marně snaží vymanit z periferie (během natáčení se seznámila s italským hercem Renatem Salvatorim, za kterého byla v letech 1962-80 provdána).
V 60. letech hrála hlavně v italských filmech režírovaných Viscontim, Marco Ferrarim nebo Mariem Monicellem, ale čím dál víc byla obsazována i ve francouzských snímcích.
Úspěch v Benátkách jí v roce 1965 jí přinesla úloha osamělé Kay - ženy prožívající v New Yorku citové vzplanutí k francouzskému herci v komorním melodramatu Tři pokoje na Manhattanu od Marcela Carného. Další postup do první ligy přišel s melodramatem Žít a užít od Clauda Lelouche z roku 1967 - tady hrála manželku podváděnou ambiciózní reportérem (Yves Montand) s mladou Američankou.
Definitivní hvězdou se stala v roce 1970 s filmem Mourir d'aimer (Umřít na lásku) od Andre Cayatteho. Ve snímku podle skutečného příběhu hrála učitelku středního věku Danielle, jež prožívá lásku k mnohem mladšímu studentovi; stane se obětí pronásledování a výsměchu, které ji doženou k sebevraždě.
Pak přišly na řadu další role, které publicista Miloš Fikejz popsal slovy: "Stala jednou z nejoblíbenějších francouzských hereček díky postavám moderních emancipovaných žen, které s inteligencí, citem i smyslem pro trpký humor přemáhají složitosti života, žen povahově vyhraněných, rozhodných a energických, jindy zas rozmarných, povrchních a lehkomyslných, ale také nešťastných a trpících."
V komorním filmu Stará panna (1972) se sblíží v lázeňském městečku s Philippem Noiretem, ve snímku Nejcennější co mám (1976) se po boku Isabelle Huppertové vyrovnává s rakovinou a dosavadním životem; tato role doktorky jí vynesla hereckého Césara.
V psychologickém dramatu Prožít si své peklo (1977, opět Cayatte) jako matka pátrá po příčinách smrti své unesené dcery. Z roku 1980 je Černý talár pro vraha - krimi s častým motivem tehdejších kriminálek o prorůstání podsvětí do státní správy.
V téže dekádě však nezapomněla však ani na zkušenosti s Comédie-Francaise a stala se také velmi oblíbenou komediální herečkou. Mezi tituly, které jí přinesly velkou popularitu, patří Něžné kuře, Jeden hot a druhý čehý s Louisem de Funèsem, Mluv, mluv, zajímáš mě nebo Ukradli torzo Jupitera s poměrně častým partnerem Noiretem.
Na začátku 80. let se ale ocitla v osobní krizi, divadlo Casino de Paris, které si pronajala se svým partnerem Bobem Decoutem, zkrachovalo. Navíc se dostala do křížku s francouzským tiskem a na několik let se odmlčela.
I pak se na plátně objevovala spíš sporadicky, hrála v televizních filmech a seriálech. Postupně se ale vracela ve filmech mladých autorů (Černá listina, Vzpomínky, vzpomínky). Rok 1995 pak znamenal velký comeback s modernizovanými Bídníky 20. století od Lelouche; role paní Thénardierové jí přinesla dalšího Césara pro nejlepší herečku.
Z významných rolí se poté ještě objevila ve dvou filmech radikálního rakouského režiséra Michaela Hanekeho: Pianistce z roku 2000 (opět César) a Utajeném (2005).
V Pianistce znovu hrála s Huppertovou, tentokrát představovala její despotickou matku. Haneke přitom neváhal zvýraznit i fyzickou ošklivost obou hereček.
