Zasloužilé stáří, vyhořelí kuchaři a politici v akváriu

Jan Gregor Jan Gregor
5. 12. 2012 19:50
V nových francouzských filmech excelují Pierre Richard nebo Jean Reno
Výjev z filmu Pierra Schöllera Ministr
Výjev z filmu Pierra Schöllera Ministr | Foto: FFF

Trojici distribučních novinek spojených do tohoto glosáře nespojuje jen země vzniku Francie, ale solidní, nebo prvním případě aespoň ucházející kvalita. Žánrově odlišné filmy dokazují, že divák, který chce najít nějakou alternativu Hollywoodu, má v Česku před vánočními svátky docela široký výběr, který přinejmenším neurazí.

 

Co kdybychom žili společně? Francie / Německo, 2011, režie: Stéphane Robelin

Stáří je v kurzu

Některé názvy filmy matou svou abstraktností, jiné svou doslovností říkají všechno do té míry, že to vypadá, jako by jejich tvůrci chtěli ušetřit distribučním společnostem práci na anotacích v press kitech. Milá tragikomedie režiséra Stéphaneho Robelina o pětici přátel z mládí v důchodovém věku se jmenuje Co kdybychom žili společně? a vyčerpávajícím způsobem tak popisuje zápletku snímku. Parta šedesátníků - dva manželské páry a jeden svobodný mládenec - si vzpomene na mladickou pospolitost a neuskutečněné sny o žití v komuně a rozhodne se sestěhováním řešit přicházející neduhy stáří.

Foto: FFF

Na Claudea (Claude Blanchard), stále nadrženého fotografa, doráží po srdeční příhodě syn, aby se přestěhoval do domova důchodců. Albert (Pierre Richard) začíná zapomínat a jeho žena Jeanne (Jane Fonda) tají přede všemi svou smrtelnou diagnózu. Divák může tušit, že jakmile staří známí uskuteční svou ideu a přestěhují se do vily někdejšího levicového revolucionáře Jeana (Guy Bedos), poznají, jak je takové soužití nesnadné a ještě se začnou vynořovat stíny minulosti hrozící zničit jejich dlouholeté přátelství.

Tváří v tvář demografickému vývoji se v současném filmu objevila řada mainstreamových tragi(komedií) o trablech důchodců, řešících otevřeně jejich city a potřeby. Robelinův film je taková obdoba nedávného britského filmu Báječný hotel Marigold. Postavy jsou vykresleny na hraně mezi empatií a zjednodušující karikaturou. A i když mnohé situace jsou zábavné a režisérovi se podařilo sehnat do filmu úctyhodnou sestavu zasloužilých hvězd, film jako takový nikdy netne do živého a jeho sonda do života dnešních šedesátníků je příliš líbivá a plná klišé na to, aby řekla něco skutečně relevantního o prožívání seniorské generace.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Oui, šéfe, Francie / Španělsko, 2012, režie: Daniel Cohen

Michelinská komedie

O trochu výš se v mém osobním žebříčku usadila komedie Oui, šéfe, kterou natočil Daniel Cohen. Příběh vyhořelého elitního šéfkuchaře Alexandra Lagardea (Jean Reno), kterému zachrání podnik před intrikami šéfa a snobskými recenzenty z Michelinu nadšený kuchařský zelenáč Jacky Bonmot (Michaël Youn), je klišé sice přímo prošpikovaná, ale má tak úžasný spád a šarm, že mu snadno odpustíte, že jste podobnou zápletku viděli v mnoha obdobách už tisíckrát.

Foto: FFF

Cohen zasadil svůj film do vděčného kulinářského prostředí, s vtipem řeší střet mezi tradicionalistickým a módním přístupem ke gastronomií a v ústřední hereckém páru má dokonalou dvojici parťáků: romantické dříče, kteří jsou tak nadšeni do své práce, že tím ohrožují svůj soukromý život. Alexandre zanedbává dceru, která se chystá na státnice, a Jacky klame svou těhotnou manželku.

Nad průměr už tak zábavné komedie, která má velmi rozumnou stopáž 84 minut a neklade si větší cíle než prostě rozesmát, vyčnívají dva komické výjevy. V jednom je Alexandrův kuchařský tým odhodlaný proniknout do tajů molekulárního vaření konfrontován s uměním šíleného gastronomického chemika ze Španělska a v druhém se Reno s Younem pokoušejí špehovat nové menu u konkurence v přestrojení za japonský manželský pár. Oui, šéfe je bláznivá komedie v tradici Pierra Richarda nebo Louise de Funese, která je samozřejmě po francouzsku infantilní, ale nesklouzává za hranu nevkusu nebo vulgarity.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Ministr, Francie / Belgie, 2011, režie: Pierre Schöller

Politici v akváriu

Nejmíň divácké je z trojice francouzských novinek určitě drama opět všeříkajícím způsobem nazvané Ministr. Ale co se kvalit týče, je film, který získal cenu FIPRESCI na festivalu v Cannes, určitě ten nejvíc intelektuálně stimulující.

Režisér Pierre Schöller se na zákulisí francouzské politiky pokusil podívat seriózním náhledem jako do průhledného akvária, v němž silnější ryby požírají ty slabší. Je to vivisekce stavu mysli ministra dopravy Saint-Jean Bernarda (Olivier Gourmet), který se sám považuje za prima chlapíka, který chce ve své funkci obstát a prosadit věci, které slouží k obecnému blahu. Ale velmi pronikavě napsaný scénář místo toho zachycuje jeho cestu k mocenskému oportunismu, opojení svou pozicí a ztrátě jakýchkoli morálních zábran.

Foto: FFF

Přestože má milující manželku, u níž cítíme, že v něm kdysi měla co milovat, je schopný své věrné spolupracovníky hodit přes palubu, když si to žádá zájem státu. Nejvíc vypovídající je scéna, v níž se opije se svým plebejským řidičem a jeho manželkou a prokáže, že už je úplně odříznutý od běžné reality. Ani téměř smrtelná nehoda už ho nepřinutí změnit svůj žebříček hodnot.

Svým vhledem do reálpolitiky připomíná Ministr satiry Armanda Iannucciho Politické kruhy a Je to soda. Ale Schöller svou story inscenuje na vážno jako drama o morálce a společnosti jako vystřižené od Williama Shakespeara. Svým vhledem do toho, jak jsou členové vlády - byť vedeni dobrými úmysly - v zásadě jen vazalové trhu, korporací a veřejného mínění, vytváří snímek, který je aktuální nejen ve Francii, ale i u nás.   

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nahléděte i do našich dalších recenzí.

 

Právě se děje

před 37 minutami

Ingebritsen má z atletického HME double, vyhrál i trojku

Nor Jakob Ingebrigtsen po triumfu na 1500 metrů vyhrál na atletickém halovém mistrovství Evropy i závod na 3000 metrů. Dvacetiletému běžci se v Toruni povedl podobný double jako na venkovním ME 2018 v Berlíně, kde vyhrál závody na 1500 a 5000 metrů.

Díky zrychlení v závěru Ingebritsen vyhrál nejdelší halový závod v osobním rekordu 7:48,20. Na trojce obhájil titul z předloňského HME v Glasgow, kde na patnáctistovce nestačil na Poláka Marcina Lewandowského. Toho letos porazil.

Na halový evropský trůn v sedmiboji se vrátil nejlepší vícebojař současnosti Kévin Mayer. Devětadvacetiletý Francouz nasbíral 6392 bodů, čímž zaostal o 87 bodů za svým evropským rekordem z HME 2017 v Bělehradu. Španělský obhájce titulu Jorge Ureňa tentokrát získal stříbro (6158), bronz zůstal v Polsku zásluhou osobního rekordu Pawla Wiesiolka (6133).

Titul na 60 metrů překážek obhájila Nizozemka Nadine Visserová v nejlepším letošním světovém čase 7,77 sekundy. Zvítězila před britskými sestrami Cindy Semberovou (7,89) a Tiffany Porterovou (7,92). Třiatřicetiletá Porterová si pro medaili doběhla v roušce.

V dnešním finálovém programu se z českých atletů představí jen štafeta čtvrtkařů, která nastoupí ve složení Vít Müller, Pavel Maslák, Michal Desenský a Patrik Šorm.

Zdroj: ČTK
Další zprávy