Paříž - V každoročním rytmu natáčí Woody Allen další film zasazený do některého evropského města. Jako by šlo o dovolenou, na které střídá žánry a prožívá umělecké flirty. Na letošní léto si vybral francouzskou metropoli, kde tento týden začalo natáčení romantické komedie Půlnoc v Paříži zasazené do 20. let.
Hlavní role obsadili francouzská herečka Marion Cotillardová a Američan Owen Wilson. Největší pozornost ale vzbuzuje jedna z vedlejších rolí - ředitelku muzea totiž hraje manželka francouzského prezidenta Carla Bruniová-Sarkozyová.
Hned v úterý, první natáčecí den v Rue Mouffetard, uličce obchůdků, hospůdek a kavárniček v centru Latinské čtvrti, to potvrdil zájem médií. Několikahodinové natáčení se odbývalo v jednom z krámků; venku byla zastavena doprava, na vše dohlíželi bodyguardi, francouzský prezident a kupa fotografů.
Jsem jejím fanouškem
Dvaačtyřicetiletá první dáma je bývalá supermodelka, poté byla úspěšná jako zpěvačka a skladatelka; v poslední době ale svou kariéru poněkud uspala. Ve filmech už hrála: samu sebe ztvárnila v „módním" snímku Roberta Altmana Pret-a-Porter i ve filmu Paparazzi Alaina Berberiana. Účinkování u Allena je nicméně její oficiální premiéra (mimochodem její sestra Valeria Bruni-Tedeschi je herečka a režisérka).
Allen angažoval Bruniovou už loni na podzim, protože je „jejím fanouškem". Podle jedné z allenovských stránek na otázku, kterou slavnou osobnost by chtěl ve svém filmu, jestli dalajlámu nebo třeba královnu Alžbětu, vyhrknul: Carlu Bruni.
Manželka prezidenta Nicholase Sarkozyho chtěla odmítnout, že si prý není jista svými schopnostmi, ale pak souhlasila, protože nechce přijít o možnost vyprávět jednou vnoučatům, jak hrála u Allena. S tímto postojem není sama. Přestože poslední režisérovy snímky mají kolísavou úroveň, pořád nemá větší problémy sehnat do nich herecké hvězdy a většina z nich stále tvrdí, že by mu hrála i zadarmo.
Allenovou múzou posledních let je hlavně Scarlett Johanssonová, k natáčení získal i Penelope Cruzovou nebo Naomi Wattsovou. Nedávno prohlásil, že ve svých dalších filmech by rád viděl Cate Blanchettovou a Reese Witherspoonovou.
Nynějším angažováním Bruniové i Marion Cotillardové (Oscar za Edith Piaf a nynější hit Počátek) si Allen nejen splnil další přání, ale také znovu zavázal Francouze, kteří mu vždy dávali najevo svou přízeň. Režisér ironických intelektuálních snímků pro ně znamenal opak hollywoodských hitů, proti kterým se francouzští tvůrci rádi vymezují.
Na starý kontinent
Ze stejných důvodů ostatně Allen v půli nového století opustil „svůj" New York, kde se odehrával jeho život i jeho filmy. Prohlásil, že nemůže sehnat peníze, protože producenti podporují jen velkofilmy, dodal, že na starém kontinentu mu stejně vždycky rozuměli nejlíp, a odjel do Londýna.
Ani tady sice nenatočil žádný zcela zásadní film, který by se vrovnal jeho nejslavnějším ztřeštěným komediím i komediálním dramatům ( Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, Spáč, Láska a smrt, Annie Hallová, Interiéry, Manhattan, Zelig, Hana a její sestry, Jiná žena, Manželé a manželky, Pozor na Harryho).
Změna prostředí mu však prospěla a pozvedla jeho poněkud uvadající kariéru. Velmi dobře byl přijatý hned první londýnský snímek Match Point - Hra osudu, kde se od svých tradičních hořkosladkých obsesí ohledně víry, vztahů a zdravotního stavu přesunul k čistému dramatu.
V Londýně pak ještě vzniknul Sólokapr, dost nevýrazná romantická komedie - což je žánr, který režisér poslední dobou poměrně rád zkouší. Poté se Allen přesunul do Španělska, kde natočil „turistickou" vztahovou tragikomedii Vicky Cristina Barcelona.
Až v roce 2009 se režisér vrátil do New Yorku i ke svým typickým tématům a natočil film Whatever Works (Užívej si, co to jde). Do tradiční postavy ateisty, skeptika a misantropa, kterou hrával sám, tentokrát obsadil komika Larryho Davida. Hlavní ženskou roli mladé jižanské dívky Melody, do které se jeho alter ego zakouká, dal Evan Rachel Woodové - čímž znovu rozšířil svůj umělecký harém.
Návrat starého neurotika
Film vnímaný jako návrat „starého dobrého neurotika" včetně „židovského humoru" měl premiéru na loňském dubnovém festivalu Tribeca. Kritici byli v hodnocení spíš střízliví, ale diváci ho přijali nadšeně - protože jsou na své „allenovky" zvyklí a porce tohoto humoru jim zkrátka chyběla.
To už byl Allen znovu v Londýně a v místních studiích natáčel snímek You Will Meet a Tall Dark Stranger. Opět pro něj ulovil sestavu hvězd od zmíněné Wattsové po Freidu Pinto z Milionáře z chatrče, v mužských rolích se objevili Josh Brolin, Antonio Banderas a Anthony Hopkins.
Ve filmu, který přivezl do letošního Cannes, s nimi rozehrál další vztahovou šarádu na téma „láska a smrt", v níž s nadsázkou sleduje zlomyslnosti i směšnosti osudu a jeho aktérů. K těmto "smrtelným nemocem života" se v poslední době znovu vrací ta nejzásadnější choroba a Allenovo další dlouholeté téma - strach ze smrti, resp. uvědomění si vlastní smrtelnosti.
Canneské publikum přijalo snímek kladně jako odlehčení od klasických festivalových filmů. Recenzenti naopak nebyli většinou příliš nadšení a shodli se, že Allen spíš opakuje (nebo dokonce rozmělňuje) své dávné postupy.
I záporné kritiky však nakonec vyzněly víc smírně než sžíravě (a s pochopením proto, že Allen už dnes točí hlavně pro radost). Což je posun, který lze zaznamenat i v posledních Allenových filmech. Kdo by se nadál, že v You Will Meet a Tall Dark Stranger se bude dívat vlídně a s porozuměním na esoterické úlety jedné z postav.
Sám si ostatně priority předpověděl v dávném krédu: „Nechci dosáhnout nesmrtelnosti skrze své dílo, ale prostě tím, že neumřu."
Čtěte také:
Recenze: Užívej si, co to jde. A dokud, viď, Woody?
