Rozhovor - Jedna z nejvlivnějších postav světového filmu dělá z hudebníků herce a z herců anděly. Dnes třiašedesátiletý Wim Wenders se stal institucí dřív, než předsedal Evropské filmové akademii. Filmy Nebe nad Berlínem, Paříž, Texas anebo Lisabonský příběh z něj udělaly superstar.
V poslední dekádě byl častěji kritizován za snímky, které spíš mnohé uspaly, než aby vyvolaly kýženou snovou atmosféru. Ale jeho nejnovější film, uvedený na Febiofestu a do češtiny tradičně hulvátsky přeložený z Palermo Shooting na Přestřelku v Palermu, se zdá být jedním z jeho vůbec nejlepších.
Následující rozhovor poskytl ve studiu Radia Wave. Audiozáznam si poslechněte zde
Na začátku Palermo Shooting se znovu přemítá o dětství, podobně jako v Nebi nad Berlínem. Důležitou roli zase hraje jízda v autě a poslouchání hudby. Mají tyto konstanty vašich filmů nějaký prapůvod?
Naše životy začaly dětstvím. A myslím, že jsme věděli mnohem víc. Každý z nás od té doby zapomíná a něco tím ztrácíme. Na začátku Palermo Shooting hlavní hrdina Finn přemýšlí o čase; o tom, jak utíká čím dál rychleji, a vzpomíná, jak čas ubíhal, když byl ještě malý. Je to jen myšlenka, která mu běží hlavou. V Nebi nad Berlínem to bylo spíš téma a báseň Als das Kind Kind war měla mnohem větší váhu.
Hudba a čas jsou vůbec důležité prvky vašich filmů. V Palermo Shooting vznikají až nečasové snové momenty. Často dáváte prostor souboji snahy po transcendenci s povrchem věcí.
Zvlášť u tohoto filmu. Palermo Shooting se zabývá fotografem. Žije velmi úspěšný život navenek, ale uvnitř začíná pochybovat. Jakožto fotograf se zabýváte povrchem věcí a neustálým ptaním: "Co je za tím vším? Je vůbec něco za věcmi? A když už pořídím fotku, jsem schopný učinit viditelným to, co je za věcí?"
Finn to svým způsobem vzdává, stává se z něj spíš módní fotograf; stává se fotografem povrchů. Zároveň je ale učitelem a jeho studenti jsou na něj naštvaní. Musí jít přeci o něco víc než o zachycování povrchu! Protože když není na fotografii nic víc než povrch, proč bychom to vůbec měli dělat? Můžeme se zabít, jestli nezbývá nic jiného než povrchnost.
Finn začne žít hodně povrchní život a zároveň si uvědomuje, že už ztrácí kontrolu nad svým vlastním časem - všechno se děje příliš rychle. Běží za svým vlastním životem; a začíná si uvědomovat, že mu jeho život chybí. Už v něm jakoby není. Odehrává se bez něj, protože je vždycky za ním. A to je hlavní téma filmu: že se vyhýbáme smrtelnosti.
Měl jsem chvílemi dojem, že se Palermo Shooting co nevidět zvrtne v horor. Je v něm hodně strašidelných momentů a také se víc než kdy předtím zabýváte tématem smrti. Smrt je tu dokonce ztělesněná Dennisem Hopperem.
Ano, protože všichni máme svou představu o smrti. Jako kdyby smrt byla nějakou postavou z hororu. A hlavně: když dnes vidíme smrt ve filmech, je to příšerné. Ve filmech umírá spousta lidí. Jdete se podívat na jakýkoliv komerční trhák, umřou tam tisíce lidí. Ale všechny tyto filmy se ve skutečnosti smrtí nezabývají, ani jeden z nich o smrti nepřemýšlí.
V Palermo Shooting nad ní nechávám diváka uvažovat: Co vlastně v našich životech znamená? Jsme si jí vědomi, nebo už naprosto předstíráme, že jsme nesmrtelní? Ve skutečnosti mě ovšem zase nezajímá tolik smrt sama o sobě jako život.
Nahlédnout život z úhlu pohledu smrti je výhodné. Stane se to nám všem - a pak už bude příliš pozdě. A v mém filmu by mělo být pozdě i pro Finna, ale protože je to film, dostane ještě možnost vrátit se (směje se). Na konci tedy smrt nazírá na jeho život - ten film je také o schopnosti žít znovu a lépe.
Znovu je také důležitým prvkem město, tentokrát Palermo. Co musí město mít, aby se stalo součástí vašeho filmu? Co všechna ta města spojuje?
Město musí mít vlastní příběh, který může vyprávět. Chci, aby město bylo ve filmu protagonistou, jakým byl určitě Berlín v Nebi nad Berlínem, Lisabon v Lisabonském příběhu anebo Havana v Buena Vista Social Clubu. A Palermo je skutečná filmová hvězda. Palermo ví o smrti víc než jakékoliv město, které jsem poznal.
To jsem si ale uvědomil, až když jsem tam byl, původně jsem si Palermo vybral z mnohem povrchnějších důvodů. Je to velmi pitoreskní město, velmi chudé, je trochu jako Havana v Itálii. Ale když jsem ho byl prozkoumat před natáčením, uvědomil jsem si, že má ohromný příběh k vyřčení. A tento konkrétní příběh se pak nemohl odehrát jinde než v Palermu.
Když sleduji vaši fascinaci hudbou a vaše filmy, kde je prakticky všudypřítomná, napadá mě, že kdybyste nebyl režisérem, stal byste se rockovou hvězdou.
To se vsaďte!
Nepomýšlel jste na to někdy?
Kdysi dávno jsem hrál na saxofon a učil se hrát na kytaru. Ale věděl jsem, že můj talent není z rodu zpěváka ani kytaristy. Brzy jsem si uvědomil, že se musím věnovat obrazům a vyprávění příběhů. Takže jsem nakonec prodal saxofon a za ty peníze si koupil první kameru. Byla to dobrá výměna, už jsem jí nikdy nelitoval. Hudba ale hraje důležitou roli ve všech mých filmech, a speciálně v Palermo Shooting.
Když jsem se rozhodl, že budu natáčet film zabývající se smrtí - tedy tématem smrti, protože ve filmu vlastně nikdo nezemře - všichni přátelé mi říkali: "Wime, dobře si to rozmysli, protože smrt je ve filmu tabu. Nedělej film o smrti!" Asi proto se postava smrti, kterou v mém snímku hraje Dennis Hopper, ve filmech neobjevuje příliš často. Vídáme tam spoustu satanů a ďáblů, ale sama smrt se zjevuje velmi zřídka…
… až jsem se lekl, jestli Lou Reed není po smrti, když se najednou zjeví z jukeboxu a začne Finnovi recitovat na míru ušitý text písně Some Kinda Love.
Ne, je naživu. Lou je jenom duchem z jukeboxu. No ale když mi všichni přátelé říkali, že je smrt velmi choulostivé téma, řekl jsem si: "Hovno!" Pěkně jsem se naštval, protože smrt je přeci důležitou součástí života. A proč by vůbec měla být tabu?
A pak jsem si uvědomil, že v rocku nebo v blues se téma smrti objevuje velmi často. A někteří z mých nejoblíbenějších písničkářů o smrti napsali skvělé písně, například Nick Cave. Rockové písně mluví o smrti naprosto "v pohodě" a beze strachu. Došlo mi, že pokud to mohou dělat oni, tak já taky.
Na soundtracku k Palermo Shooting jsou kromě vašich starých známých Nicka Cavea a The Velvet Underground i novodobí písničkáři jako Beirut nebo Iron And Wine. Zvlášť Will Oldham řečený Bonnie ´Prince´ Billy se zdá být ideálním partnerem vašich obrazů.
Je fantastický. Ve filmu jsou od něj dvě písně, ale na soundtracku jen jedna; on má striktní pravidlo, že jeho píseň se smí na desce objevit jen jedna. Takže jsme vybrali tu, kterou napsal přímo pro Palermo Shooting. Je skvělý zpěvák a písničkář. Je jedním z mých vůbec nejoblíbenějších zpěváků, skladatelů a básníků dneška. A je neuvěřitelně plodný. Když půjdete do obchodu s hudbou jednou za tři měsíce, pokaždé tam najdete jeho novou desku. Vydává je pod různými jmény a jeho výkonnost je úžasná, je neustále na turné.
V Palermo Shooting hraje hlavní roli zpěvák Campino z Die Toten Hosen a musím říct, že mě nadchl. Vy vůbec docela rád obsazujete hudebníky do menších či větších rolí.
Campino je skutečně moc dobrý a vévodí celému filmu, objevuje se v každé scéně. Myslím, že odvedl fantastickou práci.
Samozřejmě je neherec, ale natáčeli jsme spolu před pár lety videoklip, a ačkoliv to byly jen dva nebo tři dny, všiml jsem si, že je extrémně nadaný a že má parádní vystupování před kamerou, za což by na něj spousta herců pěkně žárlila.
Veškeré moje režisérské snažení přijal velmi rychle. Skutečně rozuměl tomu, co jsem z něj chtěl dostat, a už tenkrát jsem mu řekl: "Jednou spolu natočíme film."
Kdo z hudebníků se ještě vybarvil jako potencionálně šikovný herec?
Bono byl dost dobrý. Bono by se mohl stát hercem kdykoliv. On by mohl dělat spoustu věcí: Je básníkem, mohl by být skvělým politikem a byl by skvělým hercem. On do toho ale nepůjde, protože už tak se musí hodně obhajovat.
Bono pro vás také napsal scénář. A musím říct, že když jsem Million Dollar Hotel viděl poprvé, byl jsem docela zklamaný. Pak jsem se k němu ale přes skvělý soundtrack dostal zpátky a vzal ho na milost. Filmům je nicméně těžší dát druhou šanci.
Deskám se dává druhá šance lépe, ano. Když jsem slyšel nové U2, říkal jsem si: "Jsou tam dvě nebo tři dobré písně, ale zbytek je průměrný." Ale teď mám rád všechny a myslím, že No Line On The Horizon je senzační nahrávka. Písně ve vás mohou růst mnohem snadněji než filmy. Ne mnoha filmům dávám druhou šanci, takže děkuji za přehodnocení Million Dollar Hotelu.
S muzikanty pracujete neustále, nechtěl byste si někdy natočit rockový koncert z vlastního úhlu pohledu, jako to udělal třeba Julian Schnabel s Berlinem Lou Reeda?
Nevím. Udělal jsem to svým způsobem s Buena Vista Social Club, kdy jsme natočili jejich amsterodamské a newyorské koncerty. Ale dnes v obchodech s deskami najdete celou sekci s milionem koncertů. Každá kapela má koncertní DVD.
Při natáčení koncertů používají stovky kamer, létající kamery, jeřáby. Myslím, že ve světě koncertních filmů už bylo všechno uděláno. Navíc nejlepší koncertní film všech dob už byl natočen. The Last Waltz (záznam kapely The Band z roku 1976, pozn. autora) je zvláštním způsobem dokonalý koncertní film a je těžké ho překonat.
Nedávno jsem znovu viděl Tak daleko, tak blízko - a ačkoliv je to mnohem odlehčenější pokračování Nebe nad Berlínem, uvědomil jsem si, že postavy vašich filmů si neustále pokládají závažné otázky.
Je tam také koncert Lou Reeda. "Proč nemůžu být dobrý/Why Can´t I Be Good." (spokojeně cituje píseň)
Jak to udělat, aby při takových otázkách a tématech film nevyzněl pateticky?
Musíte se zajímat o sebe sama - pochybovat o sobě. Nechci jen vznést otázku, o které ten který film je, ale chci na ni sám najít odpověď. A nejprve ji neznám. Natáčím film proto, abych se sám věcí dopátral a dozvěděl se o nich. V případě Palermo Shooting jsme nenapsali druhou část scénáře. Jenom jsem věděl, že Finn musí čelit smrti. Ale nevěděl jsem, jak se to doslova stane; že smrt nakonec potká a podívá se jí do tváře, z očí do očí. Každý film je pro mě cesta. Myslím, že lidé v publiku by neměli zájem sledovat film, kdybych coby filmař znal všechny odpovědi dopředu.
Je Praha místo, které má pro vás svůj příběh hodný zpracování?
(směje se) Myslím, že Praha víc než kterékoliv jiné město v Evropě. Je to jen otázka času. Byl jsem tu pětkrát nebo šestkrát, ale nikdy ne déle než týden.
Na co se zaměříte teď? Hudba, dokument nebo velký film?
Natáčím dokument v Africe, začal jsem před dvěma lety. Už jsem tam dva krátké filmy natočil a budu pokračovat v Kongu, takže se v létě vracím do Afriky. Je to dlouhodobý projekt. Na jaře budu natáčet film v Tokiu.
Další město s příběhem.
Přesně tak. Tentokrát s krvavým příběhem! Bude to skutečný thriller. Bude v něm spousta smrti, ale v jiném smyslu než v Palermo Shooting. Bude to thriller na základě japonského románu - proto jsem říkal, že to bude pěkný krvák.
Několikrát jste se vyznal ze svého vztahu k Americe. Přesto je i z nálady vašich "amerických" filmů patrné, že jste evropský režisér. Jaký máte k Americe vztah dnes? Natočil byste tam ještě další film?
Nikdy neříkejte nikdy. Svým způsobem jsem dal Americe sbohem se Zemí hojnosti a Nechoď klepat na dveře. Takže nevím, jestli tam ještě někdy budu natáčet. Ale stále na ni myslím, zajímá mne, co se tam děje, a mám tam spoustu přátel. Miluji americkou krajinu a americké herce, takže bych to neměl úplně zatracovat.
Teď jsem šťastný, že jsem zpátky v Evropě. Jsem evropský filmař, ne americký. Hned při první cestě do Ameriky, když jsem tam chtěl natáčet, mi došlo, že v sobě nemám cosi, co by mi umožnilo natočit americký film. Zkrátka jsem nemohl. V srdci jsem Němec a mou profesí je být evropským vypravěčem příběhů. A všechny filmy, které jsem tam natočil, jsou vyrobené v evropské produkci. Udělal jsem je jako návštěvník; jako někdo, kdo tam sice žil, ale navždy zůstane cizincem.
Existuje vůbec místo, kde jste doma?
Vždycky to byl Düsseldorf, tam jsem se narodil. Je to řeka Rýn, která Düsseldorfem protéká a kde jsem strávil dětství. Nejdéle jsem ale žil v Berlíně a stále se tam vracím. Kdybych měl říct, kde mám domov, bylo by to někde mezi Rýnem a centrem Berlína.
Berlín se hodně proměnil. Říká se, že se stal hranatějším.
Samozřejmě byl velmi vzrušujícím městem, když stála zeď. Byl naprosto unikátní, ale myslím, že i teď je živý a plný energie. Když tolik cestujete, získáte sedmý smysl pro místa, a je úžasné, jak pak dokážete cítit teplotu města ve chvíli, kdy se v něm objevíte. Po první noci, kterou tam strávíte, víte, jestli je to město, které vaši energii vycucává, saje z vás krev, nebo vás naopak kope do zadku, tlačí vás dopředu a energii do vás vlévá. Berlín je určitě jedním z těch měst, které vás energií nacpe.
