Recenze - Pozoruhodný příběh šéfredaktora francouzské Elle jako by si o filmové zpracování přímo říkal, zároveň ho téměř vylučuje. Právě tento rozpor ale snímku s "nezfilmovatelným příběhem" vynáší zaslouženou pozornost.
Pozoruhodné dílo je držitelem ceny ze režii z loňského festivalu v Cannes, nositelem dvou Zlatých globů a se čtyřmi nominacemi i jedním z kandidátů oscarového klání.
Hrdina filmu, dvaačtyřicetiletý Jean-Dominique Bauby, byl na vrcholu tvůrčích sil, když po cévní mozkové příhodě upadl do komatu. Probral se z něj za cenu totálního ochrnutí.
Nemocné tělo ovšem uvěznilo jeho zdravý rozum; stejně jako titulní skafandr uvěznil motýla jeho imaginace, který zůstal zachován ve vší své kráse ve zdevastovaných útrobách.
Po prvotním šoku se Jean-Do rozhodne své pocity zprostředkovat pomocí knihy, kterou diktuje asistentce jen pohyby očních víček. Vzpomíná na promarněný čas, v němž před dětmi a manželkou dával přednost milenkám a rozmařilému životu, vybavují se mu útržky situací, vjemů i nálad.
Film Juliana Schnabela přibližuje životní pocit člověka-vězně, člověka-oběti i rukojmího. V počátcích jen jeho "subjektivním" úhlem pohledu, tedy jeho očima, které mu zachovávají jediný styk se světem. Zprvu rozmazaný, zastřený či zahalený slzami, postupně čím dál jasnější, i když pořád omezený neschopností byť o kousíček pohnout hlavou.
Jak se Jean-Do pomocí psaní vymaňuje ze ulity, nalézá i vynikající kamera Spielbergova dvorního spolupracovníka Janusze Kaminského cestu ven a začne se na něj dívat jako na objekt. Jako na vozíčku zhroucenou trosku, která je ovšem svou situaci schopna nazírat s pozoruhodnou grácií, ale i sžíravým sarkasmem a leckdy bolestnou sebeironií.
Tragický příběh prozařují světlejší momenty, které často vycházejí z neschopnosti okolí srovnat se s ochrnutím hrdiny a s tím, jak se k němu chovat. Zároveň ale tyhle chvíle přinášejí nejžalostnější scény - jako když Jean-Do prostřednictvím asistentky komunikuje se svým otcem, kterého pozoruhodně ztvárnil letos devětasedmdesátiletý Max von Sydow.
Ona "vzácná" nemoc nese název syndrom uzamčení. Jean-Do je uzamčen ve svém těle a zpočátku nejeví známky pokroků - jeho první větou poskládanou z písmenek je Chci umřít. Postupně ale hledá ze svého skafandru cestu prostřednictvím tří nepoškozených částí své osobnosti, které mu zbyly - oka, představivosti a paměti.
Právě paměť umožňuje Jeanovi-Do úniky do fantazie. Pod vlivem nahánění jedné z ošetřovatelek, aby si nechal udělit svaté přijímání a podstoupil cestu do Lurd, se mu vybaví, jak toto poutní místo navštívil s jednou z milenek a bloudil přízračnou atmosférou supermarketu víry.
Film Jeana-Do provází i momenty, které ho posouvají na cestě sebepoznání: když zjistí, že lékaři neslyší jeho vše komentující vnitřní hlas, když poprvé uvidí v zrcadle svou tvář zkroucenou nemocí, když se setká s manželkou či přáteli a vnímá jejich rozpaky.
Skafandr a motýl ale funguje nejen jako zasvěcený autentický vhled do světa fyzického postižení. Je to drama o vůli konkrétního člověka i snímek o lidském údělu a smyslu existence, často uvězněné ve zdánlivě neprorazitelném skafandru.
"Držte se toho, co je ve vás lidské," radí hrdinovi jeden z terapeutů. To je vlastně očekávatelné poselství takových snímů.
Skafandr a motýl to ale říká bez polopatie i bez větší dávky patosu, než je nutné, zato s vizuální nápaditostí.
Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon), Francie, USA 2007. Scénář Ronald Harwood podle novely Jeana Dominiquea Baubyho, režie Julian Schnabel, hrají Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Max von Sydow a další. 120 minut, distribuce Artcam. Premiéra 14. února 2008.
