Snímek předchází skvělá vizitka. Na loňském festivalu v Cannes získal cenu za režii a cenu kritiky. Na evropských filmových cenách byl vyhlášen nejlepším filmem roku, Michael Haneke (krom Utajeného je také autorem kontroverzní Pianistky) nejlepším režisérem a Daniel Auteil si odnesl cenu pro nejlepšího herce v hlavní roli.
Co prozradit lze?
Hrdinou filmu je televizní moderátor Georges, který začne dostávat tajemné videokazety s voyerskými záběry svého domu. Brzy je doplní ještě pohlednice s panáčky a kohouty pokrytými krví i anonymní telefonáty. Georgese tyto indicie dovedou až k zážitku z dětství, který je spojen a Arabem Madžídem. Přesto není úplně jasné, kdo vlastně kazety natáčí...
Je to sám Madžíd, ke kterému míří několik stop (obrázek kohouta na pohlednicích, důvod upozornit na zapomenutou křivdu)? Madžídův syn, aby pomstil otcův zpackaný život? Nebo je to sám Georges a videozáběry jsou jeho zhmotnělým černým svědomím, jež si navenek nepřipouští?
Tomu by napovídala jedna z posledních scén, v níž kamera sleduje retrospektivní odvážení malého Madžída do sirotčince ve stejném záběru, jako jsou natáčena i ona zneklidňující videa.
Proč Georgesova syna Pierrota sledujeme tolikrát při plavání, proč utekl z domova a při rozhovoru s matkou Anne odpovídá tak vyhýbavě? Nemá Georges špatné svědomí také kvůli němu?
Paranoia, zneklidnění, strach
Film vyvolává spoustu otázek a na většinu z nich neodpovídá. Jeho síla tkví především v sugestivní atmosféře, postavené na neustálém matení slepými uličkami, falešnými stopami a důrazem na momenty zdánlivě bezvýznamné.
Peripetie příběhu působí nevyzpytatelně, napětí je budováno též prostřednictvím hypnoticky pozvolného tempa, v němž brzy začnou všechny velké celky působit zneklidňujícím dojmem: jsou to pohledy onoho neznámého?
Distingovaný intelektuál, který je ve své práci i doma neustále obklopen knihami a pořádá pro přátele opulentní večeře, se najednou dostává do střetu s něčím, čemu nerozumí, co jej zneklidňuje, ohrožuje. Do poklidného života opět vyhřezne temná minulost, již nelze uchopit tak jednoduše a přehledně jako televizní debatu o literatuře.
V paranoidní atmosféře, tváří v tvář Madžídovi, vypluje napovrch i Georgesův skrývaný rasismus, jenž je v ulitě "politicky korektních" středostavovských kruhů skrýván za fasádu povzneseného intelektuálství.
Umělecký thriller
Film zdobí vynikající herecké výkony. Kromě představitelů obou hlavních rolí je nutno zmínit slavnou Annie Girardotovou v epizodní roli Georgesovy matky. Pro Hanekeho režijní styl je typický střízlivý a "nezaujatý" přístup, v němž o to víc vyniknou drastické, intenzivní či šokující scény. To platí i pro snímek Utajený rámovaný dvěma podříznutími hrdla, činy tak jednoznačnými, definitivními.
Je-li pro filmové umění typická zejména jeho neuchopitelnost či nejednoznačnost, čímž tu samozřejmě není míněna neschopnost autorů, pak Utajený je filmem uměleckým, ne nepodobným například tvorbě Michelangela Antonioniho z 60. let - se kterou ho spojuje stejně depresivní, bezvýchodná atmosféra a důraz na to, co zůstává pod povrchem, skryté, utajené.
Je-li pro thriller typický důraz na budování napětí, pak je Utajený i thrillerem. Nazvěme tedy film uměleckým (psycho)thrillerem a varujme současně milovníky point a přehledných konců, protože ti nejspíš v tomto případě spokojeni nebudou. Síla filmu Utajený je ale právě v tom, co všechno tu zůstává utajené...
Utajený (Caché), Francie 2005. Scénář a režie Michael Haneke, kamera Christian Berger, hudba Emilie Simon. Hrají Juliette Binocheová, Daniel Auteil, Annie Girardotová, Maurice Bénichou a další. 117 minut, distribuce Intersonic.
#reklama
