Praha - Jejím nejznámějším filmem je patrně protektorátní komedie Vladimíra Slavínského Muži nestárnou, v němž ztvárnila trojroli žen tří generací. Její vlastní životní dráha je ale spíše jasným důkazem toho, že ženy nestárnou.
Parafrázoval jsem právě bonmot Jana Hřebejka z cyklu Po stopách hvězd - z dílu, který patřil Zitě Kabátové. Režisér měl šanci její vitalitu obdivovat před patnácti lety v Divadle na Palmovce, kdy hrála v jeho adaptaci Nebezpečných známostí. Poslední z prvorepublikových hereckých hvězd zemřela v noci na neděli v nemocnici v Motole v 99 letech.
Jejím odchodem přicházíme nejen o jednu z posledních pamětnic a přímých účastnic slavné a produktivní éry československého filmu, ale také o ženu, která byla živoucím ztotožněním noblesy, kterou si s touto érou spojujeme.
Hopsanda z operety
Byla jiným hereckým typem než Lída Baarová nebo Adina Mandlová. Hrála ženy všech typů - smířené, šlechetné, laskavé, intrikánské. Režiséry a koneckonců i diváky hned zaujala nepříliš vídanou kombinací krásy, elegance a kultivovanosti, která leccos napovídala o jejím nenuceném sebevědomí a inteligenci. Šla z role do role - od debutu v melodramatu Světlo jeho očí v roce 1936 do konce války natočila na čtyřicet filmů.
Do toho se ovšem věnovala velmi aktivně i divadelní kariéře - už před svým průlomem ve filmu byla v angažmá Tylova divadla a Velké operety. I proto možná odbývala aureolu jedné z největších hvězd své doby sebeironickým shazováním, že byla jen taková „hopsanda z operety". Největší divadelní příležitosti dostala v letech 1940 - 1942 v populárním Novém divadle Oldřicha Nového.
Na rozdíl od mnohých svých kolegyň tak opravdu žila hlavně prací, jak dokládá i její vzpomínka na Adinu Mandlovou v loňském rozhovoru pro Týden: „Hezká, moc krásná holka. A také báječně rozmazlená! Na rozdíl ode mě na to vždycky měla čas, vždyť po filmování nemusela makat v divadle a mohla vyrazit do barů a do vináren. Vždycky byla výborně oblečená, to byly majlanty, co na ní visely, nejlepší šaty v Praze."
Kabátová na staré časy vzpomínala ráda. „Vždycky se k něčemu vrátím a potěším se," vyznala se v Divadelních novinách. S publicistkou Marií Formánkovou napsala několik knih, chodila do vzpomínkových pořadů, dávala rozhovory. I vzpomínky na pomezí drbu dokázala podat tak, že byste jí ani omylem nemohli obvinit ze závisti nebo zhrzenosti.
Chlapečku, tam tě nepustím
Byla to bystrá pozorovatelka a vášnivá vypravěčka, které v jejím věku neobyčejně sloužila paměť a měla touhu se se svými vzpomínkami podělit s ostatními. Herec Aleš Procházka v cyklu Po stopách hvězd vyprávěl, jak se jednou po představení osmělil a pokusil se ze staré dámy vymámit i nějakou intimnější historku. „Chlapečku, tam tě nepustím," zněla její odpověď.
Stejně jako s dalšími hvězdami prvorepublikové éry se s Kabátovou po válce osud nemazlil. Kvůli dvěma filmům, které pod německým pseudonymem natočila pro Němci ovládanou společnost Pragfilm, dostala zákaz činnosti.
Většina důležitých mužů Zity Kabátové skončila v cizině, ale ona sama zůstala celý život na Malé straně. S nadsázkou tvrdívala, že by bez tohoto krásného koutu Prahy nemohla žít. Snad jen s prvním manželem Jerrym Kralem, zástupcem firmy Zeiss Ikon, vážně uvažovala o společném životě v Bombaji. Nedostala ovšem po válce do Indie vízum.
V padesátých letech pracovala jako koloristka a retušérka fotografií v ateliéru své kamarádky a zákaz hraní obcházela vystupováním ve Vesnickém divadle, které zřizovalo ministerstvo zemědělství. Po pětadvaceti letech se opět dostala před filmovou kameru, kdy jí režisér Jiří Hanibal obsadil do role stárnoucí herečky ve filmu Hvězda (1969). To už bylo čtyři roky poté, co její druhý manžel, skifař a olympionik Jiří Zavřel, emigroval do USA. Zůstala tu s dvanáctiletým synem Jiřím, který se do Spojených států přestěhoval v roce 1995.
Vrchol v Babím létu
V sedmdesátých letech pracovala Kabátová jako vedoucí několika pražských kin a ve filmech začala opět dostávat menší role a štěky. Ale až devadesátá léta jí nabídla šanci opět se realizovat ve filmu v zajímavějších polohách. Zahrála si starou šlechtičnu v Zapomenutém světle (1996), velkovévodkyni v Brabcově černé komedii Král Ubu (1996), babičku Elišku ve slovenském filmu Modré z nebe (1997) a asi nejzajímavější příležitost jí nabídl Vladimír Michálek v Babím létu, kde si zahrála po boku Vlastimila Brodského a Stanislava Zindulky.
Ten ve 13. komnatě Zity Kabátové vzpomínal na své první seznámení s herečkou před natáčením a na svůj šok, když svůj platonický idol z jinošských let poprvé uviděl: čekal vetchou stařenku, kterou by si Kabátová na prahu devadesátky mohla klidně dovolit být. Místo toho ale na plac dorazila šarmantní, dokonale oblečená a učesaná stará dáma a s jiskrou v oku přijala kytici růží, kterou si pro ni připravil.
Jako by byla posledním mohykánem zašlé éry: světa, v němž gentlemanství a smysl pro bonton a galantnost byly stejně přirozené jako dýchání. Světa, který nám Zita Kabátová bude připomínat už jen z filmů a televizních pořadů.
