Recenze - Žila byla jednou jedna nymfa, která se řídila pravidlem carpe diem. Pak našla muže, do něhož se zamilovala, ale nevyšlo jí to. Tak se dala na prostituci, jenže ji i to přestalo bavit. Vrátila se k tomu, co bylo na začátku, a pohádky nočního vysílání s hvězdičkou byl konec.

Zhruba toto tvoří "dějový oblouk" španělského filmu Deník nymfomanky, který je adaptací napůl autobiografického románu Valérie Tassoové. Z několika indicií se můžeme dohadovat, jaký asi mohl snímek být, kdyby naplnil všechny potenciální ambice. Fakticky jsme ale přinuceni sledovat jen cosi na průsečíku staré nedobré a přešlé francouzské Emanuelly a nedávného (směšného a trapného) českého Bestiáře.

Vidět rozkoš a zažívat rozkoš

Žádný liberální člověk přitom nebude zpochybňovat, že sexualita poskytuje literatuře materiál k prozkoumávání hranic popsatelného a že tyto experimenty s formou a jazykem nám otevírají nové obzory.

Foto: Bioscop

Stejně tak množství filmů testujících hranice zobrazitelného může nakonec diváky stimulovat i jinak než primárně eroticky. Zdaleka nejhorší variantou ale je, pokud se někdo rozhodne text o rozkoši převést do plytkých obrazů rozkoše. Vidět rozkoš a zažívat rozkoš totiž není totéž.

K tomu se zde všechny dialogy a monology koncipují jen jako obdoba psychoterapeutické nebo motivační příručky - namísto toho, aby určité filozofické poselství vyplynulo z vyprávění samého. Sledovat Deník nymfomanky je tak od prvních záběrů útrpná záležitost.

Zhruba třicetiletá Valérie, která téměř denně souloží jako králičí samice v období plodnosti, se poprvé (!) zeptá své babičky, jak to měla se sexem. A babička - přestože měla za život jen jednoho muže - se nejprve projeví jako libertinská myšlenková královna, ale vzápětí je poměrně překvapena, co její vnučka ve skutečnosti provádí. A pak jí to schválí a podporuje ji nekonečně opakovanou větou "Užívej si života!" Vskutku věrohodné vylíčení silné vzájemného pouta a důvěrnosti mezi dvěma generacemi...

Co znamená ochablé přirození 

Vzhledem ke vznešené tuposti dialogů si člověk stačí i všímat, že nejenom v české, ale i ve španělské kinematografii mají mnozí filmaři problém nasadit postsynchronny tak, aby seděly hercům a herečkám takříkajíc na pusu.

Autorka předlohy (vlevo) s představitelkou hlavní role | Foto: Bioscop

Potom následuje spousta elegantně prolínaných záběrů, na nichž se proplétají obnažená a poloobnažená těla. Vypadá to přesně jako průměrný televizní erotický film, kde se lidé nemilují, zato milují nesmyslné pozice, v nichž je soulož prakticky nemožná. Kolem často plápolají svíčky a pokud vás nebaví dívat se na prostocviky těch dvou, bude se vám asi líbit vybavení pokoje.

Cokoli syrového a nahodilého se nikdy neprodere zpod celého toho vydesignovaného nánosu. Nikdy tu nejde o únik před konvencemi, ale důkladné zaparkování do jiných a v zásadě stejně konzumních konvencí.

Pokud se Deník nymfomanky v něčem odlišuje od televizních filmů, pak snad jedině několika záběry na ochablé mužské přirození. Možná je to nějaká feministická výpověď o stavu mužského pokolení ve Španělsku, možná to neznamená vůbec nic.

Dílo se sice snaží razit opoziční přístup vůči stereotypnímu uvažování, že pokud si muž vyhazuje z kopýtka, je hodnocen jako velký svůdce, zatímco žena, která si užívá, je okolím odsuzována jako děvka, navíc nenormální až nemocná.

Život jako z katalogu prádla

Těžko ale říct, co má být emancipačního na tom, že se hrdinka neustále vystavuje pohledu mužů jako sexuální objekt, že se nechá vydržovat mužem, s nímž to (dočasně) myslí vážně, nebo že se dá na ponižující práci prostitutky - byť v luxusním bordelu.

Foto: Bioscop

Nejde snad o to, že by musela být ve všem schválně za dominu, ale způsob, jakým jedná, nemá takřka nic společného se svobodou, kterou se snaží proklamovat, jen s různými formami závislosti, bezmyšlenkovitosti a povrchnosti.

Vyprávění je přitom vystavěno tak, že nám zprostředkovává vše jen z hrdinčina úhlu pohledu a namísto případné sebekritiky ukazuje v nejhorším sebelítost.

Deník nymfomanky přesně zapadá do vidění světa dobře zajištěných velkoměšťáků, kteří odmítají mít jakékoli jiné starosti než ty intimní a dekoratérské. Je v podstatě iritující koukat se na někoho, kdo si myslí, jak poznává něco nového a netušeného, a přitom je jeho život jako z katalogu. Tedy občas katalogu IKEA a občas z katalogu sexy prádélka Beate Uhse.

I ti chlapíci, které Valerie střídá, působí jako z katalogu "vyber si typického Španěla" - osmahlého, mírně slizkého týpka s dlouhými napomádovanými vlasy a chlupatou hrudí. Není divu, že s takovými karikaturami mužství holka žádné štěstí neudělá. Ale pokládat kvůli tomu Deník nymfomanky za kritický obraz španělské macho kultury nelze. Film nemá tendence říkat "takoví jsou Španělé", ale "takoví jsou všichni muži".

Mít něco rád a umět to taky

Při závěrečných titulcích jsem dokázal stěží uvěřit, že něco takového k nám jde do kin. Za tím naleštěným humbukem snad musí ještě něco vězet. Vyhledal jsem si tudíž internetovou stránku skutečné Valérie Tassoové a podíval se, kdo jsou její oblíbení autoři a inspirační zdroje.

Foto: Bioscop

Mezi filmaři najdete Michaela Hanekeho, Davida Lynche, Wong Kar-waie či Jaimeho Rosalese. Mezi spisovateli zase Michela Houellebecqa a autorku Pianistky Elfriede Jelinekovou, mezi malíři Egona Schieleho, Gustava Klimta, Francise Bacona či Luciena Freuda.

Za své oblíbené esejisty si Valérie určuje Pascala Brucknera, Georgese Bataille či Simone de Beauvoirovou. Čili vesměs statusoví autoři, jimiž se veřejně vykazujete, když chcete udělat dojem, že jste intelektuálně free a in.

Nevím, jak vypadala kniha Tassoové a co všechno s ní provedl režisér Christian Molina, ani nevím, jestli autorka byla s adaptací spokojena. Každopádně nepoměr mezi tím, k čemu se spisovatelka odkazuje, a tím, co je k vidění na plátně, je obludný a dokazuje, že když jste konzument určitých děl, neznamená to, že jste schopni produkovat něco na jejich úrovni.

Dost pravděpodobně je sama tvorba Tasoové odvarem toho, co ráda vstřebává. Deník nymfomanky na mě působil jako kafe z podruhé přelitého lógru, které se vám akorát někdo pokouší servírovat v hezkém porcelánovém hrníčku.

Trailer filmu