Recenze - Jaké by to bylo, kdyby v 50. letech usnul nějaký režisér, probudil se dnes a rozhodl se natočit nový film? Možná přesně takové, jako je film Smutek paní Šnajderové od Pira Milkaniho.
Téměř sedmdesátiletý albánský režisér se tu vrátil k mládí prožitému na filmových studiích v tehdejším Československu. Vzpomínka na krutá 50. léta byla ještě příliš čerstvá, rozvolněná éra konce 60. let ještě daleko. Psal se rok 1961.
- VÍCE O FILMU: Anna Geislerová rozesmutní albánského studenta
Tehdy se tři studenti FAMU vydali do Českého Šternberka natočit film o místní továrně. Hlavní hrdina, albánský student Leke, tu ale potkal tajemnou paní Šnajderovou, které pohled jeho uhrančivých očí navždy změnil život. Studenti se tu navíc zapletli díky slabosti pro mladá dívčí těla.
Smutek paní Šnajderové je dobrým příkladem toho, co se stane se starými režiséry, když uplyne doba jejich tvůrčího vzepětí. Stejně jako nelze až do smrti zedničit, nelze až do smrti režírovat. Řada návratů legend 60. let k režii skončila neúspěchem - jmenujme třeba Vojtěcha Jasného, ani Jiří Menzel se svou porevoluční tvorbou už příliš nadšení nevzbudil.
Piro Milkani navíc nikdy legendou nebyl. A tak jsou tu "hříchy stáří" - třeba rozplizlé vyžívání se v pohledech na nahá dívčí těla, archaicky znějící dialogy i poněkud neaktuální smysl pro humor - doplněné neschopností sledovat příběh a vést herce. To není retro, ale neschopnost vývoje.
Z hereckého ansámblu ční snad jen Anna Geislerová, z níž jediné čiší živost, cosi aktuálního, ale tím i nadčasového - v příběhu smutné paní Šnajderové, která je nespokojena ve svém manželství a sní o lepší budoucnosti.
Ostatní výkony působí spíše parodicky. Zkarikovaná postava bodré hotelové vedoucí v podání Báry Štěpánové, neméně zkarikovaná postava ředitele továrny Tomáše Topfera. Hrůzně předabovaní italští herci v rolích místního policejního náčelníka a hraběte Šternberka vypadají jako špatný vtip.
Ústřední trio studentů - zastoupené slizkým českým režisérem, uvolněným slovenským zvukařem a věčně zasněným albánským kameramanem - pak dává vzpomenout na všechny ty mladé hrdiny filmů z 50. let. Zapálené budovatele lepších zítřků, kteří se chrabře poplácávají po ramenou a házejí očka po rozverných továrenských pracovnicích - zde zosobněných diblíkovskými dvojčaty.
Naivní režijní styl zase připomene, že film vznikl v česko-albánské koprodukci. Herci chabě deklamují strnulé, neživé dialogy a občas se zvednou, aby si pěkně po budovatelsku zatančili a tím se pokusili rozhrnout mlžnatou atmosféru filmu.
Film přesto působí zakonzervovaně, jako produkt, který vznikl zcela mimo současný čas a prostor. Řada scén má až nechtěně parodický účinek - třeba několikeré zjevení "tajemné dívky se šrotem", která nemá v příběhu pražádné opodstatnění, či odbočka s místní dívkou chtivou herecké kariéry: "Mám se svléknout? Muži potom bývají ochotnější a já pro svou hereckou dráhu udělám cokoliv."
Jasný směr ostatně příběhu zcela chybí - často odbočuje do slepých uliček, jako je Lekeho odjezd do Prahy na svatbu kamarádů či zcela plochá linie s mudrujícím hrabětem Šternberkem přirovnávajícím Albánii k bourci morušovému.
Vcelku svěže působí zařazení hitů 60. let, nicméně několikeré opakování písně Pavlíny Filipovské Včera neděle byla ji brzy zprotiví. I když tak dobře popisuje atmosféru smutně nepodařeného filmu.
Ano, včera neděle byla, včera byl krásný den a tančilo se všude, dnes z toho všeho zbyla už jen tahle konzerva. S notně prošlou dobou trvanlivosti.
Smutek paní Šnajderové, Česko/Albánie 2008. Scénář Radomír Šofr, Piro Milkani, režie Piro Milkani, Eno Milkani, kamera Afrim Spahiju, hrají Nik Xhelilaj, Anna Geislerová, Bára Štěpánová, Tomáš Topfer, Ondřej Moravec, Kamil Kollárik, Paolo Buglioni, Michel Placido a další. Distribuce Cinemart. Česká premiéra 29. května 2008.
