Los Angeles - O Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film se v roce 2011 budou ucházet snímky ze 65 zemí a teritorií.
Nominace bude i tentokrát dvoukolová, což má v Americe většinou poměrně neznámým filmům zajistit větší pozornost publika i akademiků: devět semifinalistů bude vyhlášeno 20. ledna 2011. O pět dní později přijde výsledek druhého kola hlasování (kdy budou hlasující donuceni filmy opravdu pečlivě porovnat).
Zlaté sošky pak bude americká filmová akademie udělovat v losangeleském Divadle Kodak v neděli 27. února, přímý přenos bude zajišťovat stanice ABC.
Česko vyslalo jako svého zástupce drama Jana Hřebejka Kawasakiho růže, v němž se otvírá téma donašečství za minulého režimu. Jeho konkurenti jsou poměrně silní, mají za sebou nejenom vítězství na domácím poli, ale i na prestižních zahraničních festivalech.
Od evropských filmů se v Americe obvykle očekává závažné-účtující téma. V tomto ohledu Kawasakiho růže zapadá do "správného vzorce" - ovšem vkus akademiků v zámoří je nasměrován spíše k příběhům odehrávajícím se během druhé světové války. Nedávný úspěch německého dramatu Životy těch druhých s tematikou špehování tajnou socialistickou policií však napovídá, že prostor pro pozitivní přijetí Hřebejkova filmu je poměrně otevřený.
Hodně jiných filmů
Možná tím víc, že většina z těch letošních adeptů, kteří si vybrali velké téma, řeší spíš etnické a náboženské problémy či otázky sexuální orinetace. Navíc je poměrně obtížné najít mezi nimi klasický výpravný historický film či podobně mainstreamově přitažlivý titul.
Výjimkou je snad jen ruský válečný velkofilm Kraj od režiséra Alexeje Učitěle (ve Varech se před dvěma lety promítal jeho Zajatec), jinak jsou výherci velkých festivalů i národní vítězové většinou esteticky vyhraněná díla. Většina z nich nemá ani velký distribuční oběh – napříkald v Česku se zatím hrají pouze dva snímky z nominačního listu (Strýček Búnmí, Biblioeque Pascal).
Zatím je ale nejisté, zda všechny filmy budou brány v úvahu pro první kolo; každoročně je několik titulů diskvalifikováno kvůli pravidlům a technickým problémům, kdy akademici zkrátka nedostanou kopii k přehrávání, nebo se filmům nepodaří mít ve stanoveném období premiéru v USA.
Mezi výrazně „jiná“ díla patří například Med (Bal) od tureckého režiséra Semiha Kaplanoglua, jež vyhrál v lednu v Berlíně Zlatého medvěda: jde o etudy ze života prvňáka Jusufa, který žije mimo civilizaci jen se svým otcem a nejsou v něm téměř žádné dialogy.
Na Berlinale uspěl i rumunský reprezentant Když si chci písknout, písknu si. Další z úspěšné vlny tamních filmů se odehrává v rumunském vězení pro mladistvé na maloměstě. Jeho hrdina jako rukojmí zajme dívku z týmu psychologů, aby bojoval proti své matce, jež chce jeho malého bratra vzít do Itálie.
V Cannes zase vyhrál Strýček Búnmí od thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula – dílo plynoucí se zcela vlastním volným tempem, takřka bez pointy. Film, v němž se potkávají živí i mrtví a prolíná se několik časových rovin a vrstev reality, je prostý téměř jakékoli vnější dramatičnosti.
Favoritem by mohl být spíše mexický autor Alejandro González Iñárritu proslulý díky Amores Perros a Babelu. O jeho filmu se záměrně zkomoleným názvem Biutiful – jenž se opět pokouší otřást sociálním svědomím bohatší části - se hodně mluví. Javier Bardem, který za snímek získal v Cannes hereckou cenu, tu hraje muže zapleteného do nelegálního obchodování, jenž se musí konfrontovat se svým bývalým přítelem z dětství, který je nyní policistou (do českých kin Biutiful dorazí až 3. února 2011).
Formálně hýřivý film o prostitutce
Hodně šancí má i drama o unesených mniších O bozích a lidech od režiséra Xaviera Beauvoise, který sice v Cannes nevyhrál žádnou z velkých cen, ale byl tu velmi dobře přijat publikem. Film inspirovaný skutečným příběhem vyvraždění malé křesťanské komunity fundamentalisty představuje přes své téma přece jen divácky stravitelnější zážitek než výše i níže uvedené snímky.
V Cannes se představil i Syn Babylónu, kterého na Oscary nominoval Irák, nebo chilský Život ryby. Cenu diváků jako nejlepší kanadský film dostal na festivalu v Torontu titul Incendies od Denise Villeneuva. Snímek navržený na Oscary za Kanadu vypráví o bratrovi a sestře, kteří coby cizinci pátrají po svých kořenech na Středním východě.
V Sundance zase dostalo diváckou cenu drama Spodní proud (Contracorriente) – reprezentant Peru od režiséra Javiera Fuentese-Leóna vypráví o rybáři, který bojuje s rigidními tradicemi svého okolí a nehodlá se vzdát svého milence. Podobné téma má film Zemřít jako muž od portugalského režiséra Joaa Pedra Rodriguese.
Ze známých jmen, která už byla kdysi nominována či zlatou sošku dostala, se v seznamu objevují Danis Tanović z Bosny a Hercegoviny; režisér, jenž se se proslavil Zemí nikoho, soutěží s emigrantským dramatem Circus Columbia.
Islandský autor Fridrik Thor Fridriksson (Děti přírody) přichází s osobním smutně humorným snímkem Mamma Gogo o své matce postižené Alzheimerem. Makedonský režisér Milcho Manchevski (Před deštěm) vypráví svůj film Matky jako kriminální fikci, která postupně přejde do dokumentu o jedné malé vesnici. Dánská režisérka Susan Bierová (Bratři, Po svatbě) má dobré šance s romancí Což mě přivádí k tobě (Whing Brings Me to You).
Na slovinských filmových cenách drtivě vyhrál tamní reprezentant 9:06 od Igora Sterka o policejním vyšetřovateli, který se stane posedlý případem jedné sebevraždy a začne žít život oběti. Maďaři vybrali zmíněné drama Bibliotheque Pascal, formálně hýřivý film o maďarsko-rumunské prostitutce od režiséra Szabolcse Hajdua.
První film z Grónska
Za svého druhu provokaci je pokládána nominace brazilského filmu Fábia Barreta Syn Brazílie. Vypráví o chudém chlapci, který se přestěhuje do města a vypracuje se až na velmi mocného politika. Má jít o skutečný životní příběh brazilského prezidenta Luise Inacia Luly da Silvy a snímek je prý k němu velmi neuctivý. Nicméně měl v zemi svého vzniku i velmi špatné přijetí.
Německo vyslalo film Feo Alagada Cizinka (Die Fremde). Jeho hrdinka Umay (Sibel Kekilli, nositelka „evrospkého Oscara“ za film Proti zdi) utekla z nešťastného manželství v Istanbulu, chce se vrátit do Berlína a vést nezávislý život. Jeho téma je v Německu velmi aktuální: za rok 2009 bylo zaznamenáno skoro třicet případů žen zavražděných pravděpodobně z důvodů cti; respektive její ztráty z pohledu mužů.
Slovensko využilo nové pravidlo a vysílá na Oscary dokument režiséra Jaroslava Vojtka Hranice – o vsi rozdělené po válce mezi tehdejší Československo a nynější Ukrajinu, jíž teď vede nejstřeženější hranice Evropské unie.
Jeho soupeřem bude mimo jiné vůbec první dlouhometrážní film natočený celý v Grónsku - Muž z Nuuku. Na festivalech pozitivně přijatý titul prý náladou připomíná Bergmanovy snímky. Jeho hrdina řeší dilema, zda zůstat s ženou, do které se osudově zamiloval, nebo odjet na léčbu rakoviny do Dánska.
Letos cizojazyčného Oscary překvapivě nevyhrála favorizovaná Bílá stuha Michaela Hanekeho, ale argentinská psychologická detektivka Tajemství jejích očí (El secreto de sus ojos) od Juana Josého Campanelly.
