Rozhovor - Jednadvacetiletý Daniel Radcliffe přiznává, že dospívání s filmovým Harrym Potterem bylo fantastickou částí jeho života a že si o ukončení celého natáčení s Ronem i Herminou poplakali. Zároveň ale nejhlasitěji z celé ústřední trojky opakuje, že se už nechce k Potterovi příliš vracet. Zatímco fanoušci si teprve užívají vyvrcholení celé série a spolu s hlavním hrdinou je teprve čeká definitivní přechod do dospělostí, představitel Harryho už se chce věnovat dalším rolím.
I proto se v následujícím rozhovoru poskytnutém studiem Warner Brothers střídají vzpomínky na natáčení s jeho novými plány. Po inscenaci známé divadelní hry Equus nyní čeká Radcliffa účast v muzikálu a gotickém hororu, ale příští rok v červnu také premiéra druhé části závěrečného dvojfilmu Harry Potter a Relikvie smrti. A finále komerčně nejúspěšnější série všech dob určitě vyvolá další vlnu zájmu o zfilmovanou ságu podle knih J. K. Rowlingové, takže úplný rozchod s Potterem se zřejmě ještě odkládá.
Hodně se mluví o scéně, v níž spolu tančí Harry a Hermiona. Jak vám to s Emmou šlo?
Dobrý, pěkná scéna. Vtipné je, že když jsem film poprvé viděl, díval jsem se na něj se svým kamarádem, a v okamžiku, kdy začala hrát ta písnička od Nicka Cavea, tak napadlo mě: Tohle je moment, v němž je Harry Potter nejvíc cool! (smích)
Ale jo, myslím, že se to povedlo pěkně. David Yates scénu vymyslel víceméně na místě. A Emma vážně umí tancovat. Tak bylo na mě, abych se s tím nějak popral. Harry ani nemá být dobrý tanečník, jeho tanec je mizerný, což jsem splňoval skvěle. Ale příští rok na Broadwayi to bude lepší, žádný strach.
Budeš hrát hlavní roli na Broadwayi ve slavném satiricko komediálním muzikálu z roku 1961 Snadná cesta vzhůru (How to Succeed in Business Without Really Trying). Těšíš se?
Rozhodně. Moc se těším. A doufám, že ho snad moc nepokazím.
Budeš skvělý, neboj.
Tak jo. No co se týče zpěvu, nemám strach. Rád zpívám. Ale právě tanci jsem se nikdy nevěnoval, musel jsem trénovat. Cvičím teď devět hodin denně, takže jestli to pokazím, rozhodně to nebude tím, že bych netrénoval dost. (Smích.) V lednu začneme zkoušet, v únoru bude generálka a v březnu premiéra.
Co tě na té nabídce zaujalo?
No přece moje postava Finche - umývače oken, který se díky knihy nazvané Cesta vzhůru dostane až do vrcholového vedení firmy a vetře se do přízně prezidentovi společnosti. Celé to vzniklo tak, že producenti Craig Zaden a Neil Meron za mnou přišli do zákulisí po jednom představení hry Equus a říkají mi: „Ty umíš zpívat!" A já: „Jo, můžu vám zazpívat písničku z reklamy na tyčinku Milka." . Zpívám ji právě tam. A oni říkají: „Tak dobrá, najdeme pro tebe nějaký muzikál."
Je to taky důkaz jejich vytrvalosti, protože když mi muzikál krátce představili, říkal jsem: „No, líbí se mi to. Je to dobrý. Ale nejsem si jistý, jestli je to něco, co teď chci dělat." A oni mi pak poslali scénář a já jsem se postupně díky jejich vytrvalosti do hry zamiloval. Teď už si nedokážu představit, že bych jako další věc dělal něco jiného.
Zajímavé je, že tu roli nikdy nehrál nikdo v mém věku. Díky tomu se možná změní náhled na celou postavu. Když Finche hraje někdo, komu táhne na třicet, máte pocit, že vámi jako divákem trochu manipuluje. Zatímco někdo v mém věku tomu může dodat rysy mladíka - plného energie bez postranních úmyslů.
Zpět k Harrymu - ve filmu jsi podal skvělý výkon, stejně jako ostatní. V sedmičce se naplno ukazuje tvůj talent. Byla to pro tebe tentokrát větší výzva než předtím?
Díky! Rostli jsme celou dobu s postavami, takže to pro mě nebyla zase taková výzva. Tedy, v něčem byla - byly tam momenty, kdy jsme ze sebe musel vydat všechno. Ale byl to přirozený vývoj. Chci říct, že nikdo po mě nechtěl, abych hrál nějak jinak. Jen jsme měli pocit, že jsme konečně mohli naplno ukázat potenciál, který v nás vyrostl během posledních dvou nebo tří let.
S tímhle dílem jsme měli navíc velké štěstí, kdybychom se pokoušeli vecpat příběh poslední knihy do jednoho filmu, dopadlo by to strašně. Hodně věcí, které teď ve filmu jsou, by se musely vystřihnout; nejvíc by utrpěly pasáže z cest. Dalo nám to šanci prozkoumat naše postavy, které najednou dostaly více prostoru. Není to ale na úkor dynamiky - ve filmu se pořád něco děje. Nikdy se neodehraje pět scén bez toho, aby nedošlo na nějakou masivní bitku, nebo něco podobného.
Ve spoustě scén jsou Harry, Ron a Hermiona sami bez ostatních postav. Nemělo to taky pozitivní vliv na vaše výkony?
Možná. Ale netočili jsme scény v pořadí, v jakém jsou ve filmu. Takže nás nic takového nenapadlo. Natočili jsme třeba scénu, v níž jsme jenom dva, a pak jsme šli na pasáž se svatbou, kde je spousta lidí. Bylo to tak rozkouskované, že jsme se nikdy necítili tak osamělí jako naši hrdinové.
Nicméně první části Relikvie smrti to určitě dává zajímavý náboj: nikdy předtím nebyli naši hrdinové mimo prostředí Bradavic a okruh všech dalších postav, které je vždycky obklopovaly.. Takže je to něco nového, neokoukaného a pro diváky určitě zajímavého.
Fanoušků Harry Pottera s filmy pořád přibývá. Co říkáš na velikost celého toho fenoménu? Napadlo tě třeba někdy jen vygooglovat si svoje jméno?
Udělal jsem to, když mi bylo 14 nebo 15. Abych citoval jeden ze svých oblíbených televizních pořadů: „Hledat se na Googlu je jako otevřít dveře do místnosti plné lidí, kteří říkají jak tě nemají rádi."
Je to trochu sadomasochistická mánie. Tak jo, napíšu svoje jméno do vyhledávače a podívám se co vypadne. Chceš si o sobě přečíst pozitivní věci, ale najdeš jenom negativní. A je jedno, že narazíš devatenáct příznivých komentářů, protože ten dvacátý, který kladný nebude, tě dostane. Dělával jsem to, ale přestal jsem.
Ale jinak sama pottermánie je úžasná, samozřejmě. Jedna z věcí, které mě drží při zemi a pomáhají mi nezbláznit se, je vědomí to, že když lidé na premiéře křičí vzrušením, tak to není kvůli mě. Kdyby roli Harryho dostal kdokoliv jiný, zažíval by stejné šílenství. To je důležité mít na paměti. Měl jsem prostě velké, opravdu velké štěstí, že jsem se s tím svezl.
"Jen takhle" bereš účast v celé sérii?
Je to součástí tvého života, ale pořád je to práce - v tom nejpozitivnějším smyslu. Já miluju svoji práci, ale pořád je to jenom práce. Ráno vstaneš, jdeš do práce a snažíš se odvádět to nejlepší, co v tobě je; kolem tebe je celý štáb a všichni pracují. Nevnímáš, jak je to celé obrovské, protože jsi ve středu toho všeho. Je to jako nevidět les pro stromy. Ale je to úžasný, fascinující fenomén.
Co se týká fanoušků a všech věcí kolem, tak je třeba říct důležitou věc. Harry Potter - ačkoliv teď jsou tu i filmy - je pořád v základu především literární fenomén. Když si srovnáš fanoušky Harryho a třeba Star Treku nebo Hvězdných válek, tak tu máš taky neskutečně oddanou základnu. Jenže Harry Potter na rozdíl od těchhle zmíněných sérií zrodil celou generaci sečtělých lidí, kteří díky inspiraci knihami rozvinuli své zájmy i do dalších oborů. To je na tom ta nejbáječnější věc. Pochybuji, že by někde byli stejní fanoušci jako ti, kteří vyrostli na Potterovi. Fanoušci, kteří se zajímají o tolik věcí a neomezují se jen na „původní objekt".
Sám jsi ale před Potterem nebyl velkým čtenářem. Jak ses vůbec dostal k prvnímu dílu série? Můžou za to tvoji rodiče?
Ano, byli to rodiče, kteří mi knihu četli. Bylo mi osm nebo devět, když mi předčítali první dva díly. Já jsem v té době vůbec nečetl, což jsem si snad vynahradil v následujících letech. Nudilo mě to, raději jsem si nechal od někoho předčítat. To bylo skvělé. Můj táta umí fantasticky napodobovat baziliška.
Říkal jsem to kdysi režisérovi Chrisu Columbusovi: „Měl byste slyšet mýho tátu, jak dělá Baziliška". A Chris na to řekl něco jako: „Skvělý, tak tvůj táta? Stejně si myslím, že na to seženeme nějakého herce".
A když ti rodiče četli knížky, říkal sis někdy, že bys chtěl být Harry Potter?
To ne. Jeho život je přece jako noční můra. Vždycky jsem si spíš říkal: „Chudák kluk". Ale když jsem dostal tu roli, přečetl jsem všechny čtyři díly, které tehdy byly vydané. Přečetl jsem je do posledního písmenka a úplně jsem tomu propadl. Večer po natáčení jsem se vracel ke knížce a pobíhal po svém pokoji a představoval si, že jsem on. V Newcastlu jsme třeba natáčeli scény s kouzlem, kdy mi koště skočí do ruky, a já jsem se pak vrátil do hotelového pokoje a ještě bojoval s hůlkou proti zdi.
Film má i jistý vzpomínkový rozměr - a nejen pro nás, kteří jsme hltali jeden film za druhým. Jaké to bylo vrátit se zase do Zobí ulice?
Bylo zvláštní vidět všechny ty pasáže znovu. A pokud se nemýlím, tak v druhém filmu jich bude ještě víc. Je vždycky divné vidět sám sebe v mladší verzi. Ale v rámci filmu to není trapné. Víc to do něj zapadá. Je v tom určitý moment hrdosti a taky nostalgie. Říkáš si: „Aha, to jsem dělal? Pěkný!"
Během těch deseti let jsme všichni sledovali, jak se měníš. Co se v tobě ale nezměnilo, co je pořád stejné?
Pořád jsem pěkně hyperaktivní. Mám přebytek energie. Ale už jsem se snad naučil, jak rozumně pracovat s tempem a energií, abych ji všechnu nevypotřeboval během čtyř hodin a pak neodpadl. Co ještě dodat? Snad jsem pořád stejně zvědavý jako kdysi. To je skvělá vlastnost, ta nejlepší, kterou může člověk mít. A pořád mám velký respekt před filmovým štábem a kulisami. To mi zůstalo. Když mi bylo čtrnáct, tak se mi z toho vždycky roztřásly kolena.
Teď jsem si na podobné věci zvykl a uvědomuju si, jak je skvělé být u filmu; jaký je to báječný zážitek - hlavně proto, že je vás to spojuje s lidmi přímo na place. Na normálním filmu s nimi pracuješ tři nebo čtyři měsíce; na tom potterovském jedenáct až osmnáct měsíců a společně táhnete za jeden provaz. Někdy můžeš mít pocit, že každý táhne na jinou stranu, ale nakonec se všechno urovná a společně uděláte skvělý film. To je něco výjimečného. Takže ještě zdravý respekt vůči práci na place. To mi zůstalo.
Byly na konci natáčení i slzy? Všichni jste věděli, že je to už úplný závěr...
Já, Emma i Rupert jsme si poplakali - a taky štáb, protože pro hodně lidí to bylo deset let života. Nakonec myslím plakali všichni. Bylo to smutné. Pamatuji si, že skoro dvě hodiny mě nemohl nikdo utišit. A o čtyři hodiny později jsem už seděl v letadle a četl si scénář k filmu Žena v černém, který točím teď. Život jde dál...
A cože teď natáčíš?
Právě Ženu v černém - je to adaptace románu Susan Hillové, gotický horor. Hraju mladého právníka, kterého pošlou do jednoho domu, jehož majitelka nedávno zemřela. Jeho úkolem je dát dohromady pozůstalost, ale ukáže se, že v domě straší. Víc neprozradím.
Emma se zase plně věnuje škole. Ty sis tedy vybral hereckou kariéru...
Ano, to je moje místo. Emma má z nás tří zdaleka největší akademické předpoklady. Nemyslím, že já nebo Rupert se na univerzitu hodíme. Škola pro mě byla vždycky náročná, měl jsem většinou dobré známky, ale odešel jsem rok před dokončením kvůli přípravám na představení Equus. Při vší skromnosti si myslím, že jsem našel něco, pro co mám vlohy; nechci říct něco, v čem jsem dobrý, protože se toho musím hodně naučit. Ale jsem v tom určitě lepší než v čemkoliv jiném. Takže se budu snažit a věnovat se hraní - a pokusím se vybudovat co nejdelší kariéru.
Dovedu si představit, že ti fanoušci na ulicích ale pořád dávají pěkně zabrat. Nebo si už zvykli?
V místě, kde bydlím, si na mě už zvykli. Á, už je tady zase, si nejspíš říkají. Ale je to výhoda toho, když máte 165 cm - málokdo si vás jinak všimne. Pokud jsi jen další hubeňour v davu, nevzbuzuješ moc pozornosti.
Vymklo se to někdy kontrole?
Ani ne. Snad jenom v Japonsku. Když jsem tam dorazil, bylo to pořádně divoké. Báječná věc na tom je, že Japonci jsou neuvěřitelně agresivní a zároveň velmi odměření. Vrhnou se na tebe, ale vždycky se zastaví šedesát centimetrů před tebou, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná zeď. A za tu hranici nejdou. To je neuvěřitelné, je to jako kdyby člověka ochraňovalo nějaké kouzlo. Když mi bylo třináct, přiletěl jsem do Japonska: když mi bylo třináct, přiletěl jsem do Japonska: v letištní hale tam čekalo pět tisíc lidí a všichni křičeli. Byla to síla. Pro Japonce jsem pořád něco jako pátý člen Beatles.
