Rotterdam - Írán je jedním z témat právě 40. ročníku rotterdamského festivalu. V programu je čtveřice filmů, především však výroční akce oslavuje dva tamní tvůrce Jafara Panahího a Mohammada Rasoulofa, kteří byli odsouzeni na šest let do vězení. Soud je shledal vinnými za účast na demonstracích při minulých volbách a za propagandu. Dostali navíc dvacetiletý zákaz pracovat v kinematografii.
Na podporu absurdně odsouzených filmařů se můžete v Rotterdamu vyfotit s Panahího podobiznou. Ve festivalovém centru De Doelen vztyčili stěnu s evokací metru, jenž se používá pro měření výšky zadrženého. Fotografie mají být poslány oběma mužům do vězení.
Íránské filmy lze na festivalech těžko přehlédnout nejen kvůli k tamní politické situaci. Dříve byly doma trpěné a tolerované v jakémsi „azylu" nepřátelského režimu, když režiséři dovedli pomocí jinotajů natáčet nádherné příběhy. Známé je přirovnání, podle něhož Abbás Kiarostámí vytvořil krásný film o lásce, ačkoli neukázal nic jiného než chlapce na horské samotě.
S protesty okolo minulých voleb a sílícím politickým kvasem se situace změnila. Režim Mahmúda Ahmadínežáda před volbami rozdával chudým peníze, po nich zavírá intelektuály. Každý nový snímek přicházející z této země se tak stává sám o sobě tématem. Co udělá íránská cenzura, co se stane s jeho autorem, pokud na zahraničním festivalu něco nevhodného řekne?
V Rottredamu se nejvíc čekalo na film Vahida Vakilifara nazvaný Gesher, který pomalými záběry vykresluje životy migrujících dělníků pracujících na íránském jihu, kde se těží ropa. Producentem byl právě Rasoulof a na filmu zpočátku spolupracoval i Panahí.
Výsledek je výmluvným příkladem íránského poetického realismu, který syrově zachycuje osudy outsiderů. Řidič taxíku, jemuž policie zabavila automobil, se tu setkává s potulnými existencemi. Přespávají v opuštěných rourách od ropovodu, každý se po svém snaží vzdorovat těžké práci i bezvýchodné situaci.
Jeden sní o tom, že jednou povede západní život, načež se chodí fotografovat v luxusních šatech do obchodu ve městě. Nicméně společně vytvářejí překvapivé svědectví o přátelství a solidaritě, které může vznikat uvnitř režimu šířeného všudypřítomnými televizemi a Ahmadínežádovými proslovy o atomové pýše a národní velikosti.
Mezi odrbanými chlapy na pracovišti je to jinak. Když někdo získá peníze, rozdělí se s ostatními. Sousedé sdílí jídlo i krátké chvíle štěstí a vzájemnosti. Možná právě tím je nakonec Gesher novým i složitějším obrazem tamního režimu.
Velmi překvapivá se ukázala být íránská studie dospívání nazvaná Deštivé sezóny, která byla zařazena do rotterdamské soutěže. Ocitáme se tu pro změnu v prostředí teheránské elity, která si ve stínu režimu žije v luxusu všech vymožeností i problémů Západu.
Věčně zaneprázdnění rodiče se rozvádějí, na Sinu ani nemají čas. Šestnáctiletý mladík se poflakuje, paří na rockovou muziku a otráveně kouká na televizi. Zvládá otce i matku stahovat o peníze stejně jako šidit školu. Vše se změní, když potkává bezprizorní dívku, která hledá bydlení. Mimochodem právě kvůli tomu, že se s ním objeví na pokoji, nebyl film uveden v domácí distribuci.
Mladíku Sinovi lže zaneprázdněná matka i otec s milenkou. Nakonec ho klame kamarád i pobuda ze sousedství, který jej vydírá tím, že ho údajně připravil o balíček kokainu. Jedinou záchranou je zjevení oné cizí dívky, kterou ale začne zatahovat do svých problémů. „Chtěl jsem natočit film o adolescentovi, který se pomalu stává dospělým," uvedl v Rotterdamu režisér Majid Barzegar.
V íránských filmech je ale řada plánů skrývajících se před cenzurou. Příběh pojednává nejen o mládí, které prohrává s dospělým světem, nebo emancipujících se dívkách. Za zdánlivě nevinným příběhem nahlížíme dětskýma očima rozklad tamní elity i celou íránskou realitu postavenou na nepravdách.
Sám Barzegar prohlásil, že film věnuje Panahímu. "Je to k nevíře. Kdybyste přijeli do íránského muzea filmu, viděli byste, že prostor věnovaný jeho mezinárodním oceněním je větší než můj dům. Nebojím se říct, že jsem proti jeho uvěznění," uzavřel.
Ve výčtu íránských filmů bychom neměli opomenout osobní zpověď Den, kdy jsem zmizela, v níž emigrantka Atousa Bandeh Ghiasabadi líčí prožitek odchodu do země.
Film vychází z její divadelní hry a právě divadelnost je i podstatou experimentu inscenujícího pomocí herců a archivního materiálu přes dvacet let staré události. Jimi nás provází hlas autorky popisující, jak se loučila s rodiči, překračovala horské hranice a poznávala neznámou Evropu.
Film vykresluje situaci emigrantského bezdomovectví, které od 80. let žije už třetí generace Íránců v zahraničí. Celou tou vizuální symfonií se nese nálada melancholické samoty i bolestných výčitek, vzpomínek na sestru i rodinu.
