Recenze - Inženýr Petr a jeho žena Simona, rovněž absolventka vysoké školy, žijí se svými devíti dětmi v maringotkách na Šumavě. Straní se moderní společnosti a odmítají, co označují za konzumentarismus a komerci. Nepracují, spoléhají na státní dávky. Neustále opakují, že jsou šťastní, ale nikomu z nich to v dokumentu Stále spolu režisérky Evy Tomanové příliš nevěříme. Vidíme viditelně dysfunkční rodinu držící pohromadě silou vůle otce, neschopností matky vzdát se dětí a strachem z okolního světa vypěstovaném v potomcích.
Z filmařského hlediska můžeme u práce Tomanové tápat. Rozhodně neplní úlohu nestranné pozorovatelky, ačkoliv se tak stylizuje, ale ani nahlas nevystupuje se svým názorem. Skladbou záběrů cítíme manipulaci s informacemi i emocemi směřující k negativnímu vyznění, budování vlastních point a potvrzování nevyřčených tezí. Což by nebylo špatně, kdyby autorka vystoupila z anonymity a rovnou přiznala agendu, kterou lidsky cítíme a jejíž přímá nedefinovanost rozhodně nemůže být zaměňována za ochotu držet si odstup.
Mnohdy navíc máme pocit, že nebyly vyřčeny k pochopení nezbytné informace, což potvrdí čtení rozhovorů s Tomanovou, v nichž zmiňuje detaily stavící život šumavských bohémů do jiného světla. Do 75 minut se nepochybně nemůže vejít všechen materiál, nemělo by ale chybět něco tak zásadního jako třeba fakt, že Petr běžně komunikuje mailem a v maringotce má notebook. Ve filmu po něm není ani památky. Stejně jako po mobilech nejstarších dětí.
Selektivní rebel
U podobného tématu se bude málokdo dívat čistě na zpracování, námět nepochybně tvoří u dokumentu polovinu úspěchu a čas strávený s touhle rodinou se na nějaké úrovni musel vyplatit.
Nabídnutý snímek tedy můžeme i přes formální nedostatky číst jako hodně zajímavou výpověď o dnešním světě nasáklém představami o odtržení od moderní společnosti. Mnozí z nás by jistě chtěli Petra vnímat jako vznešeného snílka. Sice bychom došli k závěru, že sami se pohodlného spotřebního života vzdát nechceme, ochotně bychom však cítili obdiv k někomu, kdo to dokáže; je přirozenost lidí uvědomujících si, že žijí v pečlivě strukturované společnosti, tíhnout k narušení konzumního mainstreamu. Jenže Petr není hrdinou, po němž toužíme.
Nesleduje „program“. Mluví o odvrácení od konzumu, nicméně jeho vymezení vůči moderní civilizaci se ukáže být značně selektivní. Odmítá televizi, má ale pračku. Nechce drahé umělohmotné hračky pro děti, na ruce ale nosí hodinky. Ochota pobírat státní dávky pak mluví za vše. „Podvádění ideálu“ odhaluje, že nejde o člověka s konkrétní vírou, ve skutečnosti jsou on a jeho rodina navázáni na konzum a spotřebu stejně jako kdokoliv – využívají sice z možností moderní společnosti méně, berou si ale vše, co chtějí (s tím, že „co chtějí“, určuje výhradně Petr), v míře, v jaké si to mohou dovolit.
Hodnocení: 70 %
Režisérka Tomanová neplní úlohu nestranné pozorovatelky, a přestože nevystupuje se svým názorem, divák cítí manipulaci informacemi i emocemi směřující k negativnímu vyznění, budování vlastních point a potvrzování nevyřčených tezí. Přesto je dokument Stále spolu působivým portrétem člověka, který se po svém vymanil ze systému, nicméně stáhl ke dnu všechny svoje blízké.
Dokumentární, Česko, 2014, 75 min
Na tom není nic nepatřičného. Proč prát prádlo ručně, když existují pračky? Vymanění téhle rodiny z kolotoče občanských povinností je ale přinejmenším diskutabilní, když si neodpírá občanská práva. Petr tvrdí, že vychovává devět slušných a poctivých lidí, což má být víc, než kdyby třeba někde postavil most, krátkozrakost tohohle tvrzení nemusíme složitě dohledávat. Pohled na jeho potomky odhaluje nejistotu a omezenou schopnost kontaktu, kdy se i nejstarší syn na prahu dospělosti chová před kamerou jako zakřiknuté šestileté dítě, a těžko říct, jestli by se mu bez přítomnosti štábu dařilo lépe.
Jen velké prázdno
Petrovy potomky vidíme buď zběsile pobíhat, nebo tiše stát a pasivně přijímat otcem proklamovaná moudra. Při rozhovoru jednoho z mladších synů s přezkušující učitelkou (děti jsou samozřejmě vyučované doma matkou) zaráží absence osobnosti, uvědomění si vlastního já a schopnosti vůbec vnímat „cizího“ člověka. Těžko si představit, že by se on a jeho sourozenci mohli jen tak začlenit do kolektivu, natož si najít práci a prospívat někomu mimo svou rodinu. Starší bratři si ostatně „vydělávají“ po hospodách s kytarou, což investici státu do „profesionálního otce“, za nějž se Petr považuje, zrovna neospravedlňuje. Když pak dcera vysvětluje, že by bylo hezké mít sny a cíle, ale nemá je, protože „si tak vybrala“, mrazí z toho v zádech.
Neznamená to, že alternativní komunity nedokážou vychovat „normální“ děti. Ve světě vidíme spoustu případů, kdy se lidem s výrazně odlišnou představou o ideálním životě daří koexistovat. Problém spočívá pouze v této rodině. Chybí jí cíl nebo ideál přenositelný na další generaci, reálný řád, zkrátka třeba primitivní, ale alespoň nějaký systém. Vše stojí a padá na vůli a náladě otce patriarchálně určujícího směr, jenž nesmí být zpochybňován. Na své syny přenesl pouze neúctu vůči matce a sestrám a naopak submisivnost vůči „alfa samci“.
Děti si pak nemohou vytvořit představu o světě, protože před ně nejsou předkládána pravidla, která by si mohla osvojit, později zpochybňovat a nakonec přijmout, nebo odmítnout. Jejich otec z nich udělal jen nečinné příjemce své vůle. Starší synové přímo dotazováni, jaké tradice ctí nebo respektuje jejich rodina, nepřekvapivě netuší a vzpomenou si jen na náboženství.
Petr si totiž pouze vybral, co v životě dodržovat nechce, ale ničím to nenahradil. Měl by tedy být především odstrašujícím případem člověka, nejspíš do jisté míry inteligentního, když vystudoval univerzitu, jenž si samolibě přisvojil lákavou vizi kontrakultury a zcela rozložil svou rodinu na nepoužitelné atomy. Vidíme osobní vítězství sobeckého člověka, který se po svém vymanil ze systému, nicméně stáhl ke dnu všechny svoje blízké.
