Los Angeles - Akční rodinná sci-fi o boxujících robotech Real Steel se udržela i druhý týden po premiéře na prvním místě návštěvnosti v amerických kinech. Nebylo to ovšem žádné slavné vítězství: 16,3 milionu dolarů za víkend patří ke slabším říjnovým víkendům, loni si například akční komedie RED vedla lépe. Celkově oproti minulému roku poklesly celkové víkendové tržby o 33 procent.
Navíc v situaci, soupeři byli slabí - samé odkládané premiéry a remaky filmů z 80. let. Jedním byl hudební film Footloose (originál s Kevinem Baconem pochází z roku 1984), druhým horor The Thing (Věc), který se stal klasikou žánru ihned v roce 1982, i když už byl remakem filmu The Thing from Another World z roku 1951. Nové verze se sice pokusily být věrné předchozím filmům, ale pro dnešní filmové publikum to zřejmě není ani tak dost atraktivní.
O taneční filmy není zájem
Footloose každopádně zaujal aspoň teenagery a se sumou 16,1 milionu dokonce šlapal Ocelové pěsti na paty. Na nejúspěšnější taneční filmy Stomp the Yard (21,8 milionu) a Step Up (20,7) však neměl. Obecně je totiž o tento žánr stále menší zájem. Nicméně 24milionový rozpočet se pravděpodobně v kinech splatí (film musí utržit dvojnásobek svých nákladů; půlka jde kinařům).
Distributor Paramount Pictures uvádí, že 75 procent víkendového publika Footloose tvořily dívky, ale jen 27 procent publika bylo mladší 18 let. Zdá se, že snímek tedy poměrně zafungoval i na pamětnice, aniž se s tím počítalo.
Naopak horor Věc dopadl už velmi špatně po všech stránkách: 8,7 milionu dolarů z 2996 kin je například výrazně méně než 11,7 milionu u remaku Mlhy, jiného filmu Johna Carpentera. Zajímavé ovšem je, že nová verze prodala o víkendu víceméně stejné množství lístků jako film z roku 1982. Jenomže tehdy filmy vydržely v kinech mnohem déle a měly celkově mnohem méně kopií. Podle studia Universal Pictures 57 procent publika byli muži a 56 procent všech návštěvníků bylo starších 30 let.
Každopádně největším propadákem týdne je ale poslední novinka, komedie The Big Year, v níž hrají hvězdy Owen Wilson, Steve Martin a Jack Black. Takto drahá skvadra komiků přilákala tak mizivé množství diváků, že se víkendové tržby pohybují na 3,3 milionech, což stačilo na deváté místo. To při obsazení 2150 kin vytváří velmi bídnou statistiku návštěvnosti na jeden sál. Předchozí filmy Davida Frankela přitom byly velmi úspěšné - Ďábel nosí Pradu měl za první víkend 27,5 milionu, Marley a já dokonce 36, 4 milionu dolarů.
Pro porovnání: uplynulý víkend měl v USA premiéru i nejnovější film Pedra Almodóvara Kůže, kterou nosím. Hrál se v pouhých 6 kinech a utržil 231 tisíc dolarů, což značí 8,5krát vyšší průměrnou návštěvnost na jeden sál než filmy na prvních dvou místech žebříčku.
A oproti The Big Year má dokonce pětadvacetinásobnou návštěvnost na jeden sál. Vzhledem k minimálním nákladům tak umělecký filmař Almodóvar válcuje drahé americké filmy. Analytici dokonce udávají, že Almodóvarův film měl podobně vysokou návštěvnost na jeden sál jako poslední díl Harryho Pottera, který strhal celkové rekordy návštěvnosti (měl ovšem k dispozici 4375 kin.)
Anachronismus a nadčasovost
Co se týče ohlasů na Footloose, ty divácké jsou kupodivu méně vstřícné než u recenzentů. Na Mezinárodní filmové databázi IMDb.com má film od asi 800 hlasujících pouhých 4,7 bodu z 10. O něco hůře jej hodnotí muži, nepřekvapivě lépe ženy. Naproti tomu ze 137 recenzí evidovaných na databázi Rottentomatoes.com jich je 98 kladných a průměrné hodnocení vychází na 6, 2 bodů z deseti.
Příběh vypráví o mladíkovi Renovi, který se přestěhuje z Chicaga na vesnickou periférii, kde je zakázáno hrát rockovou muziku a tancovat. Jelikož už Reno ale poznal svět, nehodlá se s bigotností a zapšklostí nového maloměstského domova smířit. A v „boji za svobodu vyjádření a vyznání" se k němu připojí mnoho nových přátel.
Možná u starších recenzentů zavládla jistá nostalgie. Roger Ebert Chicago Sun-Times dokonce vlídně napsal: „Tato verze z roku 2011 je tak podobná původnímu filmu, často píseň od písně a od dialogu k dialogu, že jsem byl v pokušení přetisknout slovo od slova mojí recenzi z roku 1984."
Podle Richarda Corlisse z TIME Magazine „se možná v anachronismu občas skrývá nadčasovost". Za nalezení správného poměru těchto složek je prý zodpovědný především režisér Craig Brewer, jenž má za sebou už ceněné filmy s hudební tematikou Hustle & Flow a Black Snake Moan (V řetězech).
Podle A.O. Scotta z New York Times ale „Footloose nikdy nenajde svůj rytmus. Sentimentální scény se vlečou a živější momenty uplývají příliš rychle". Podle internetového recenzenta Richarda Roepera Footloose „vypadá a má nádech docela dobrého filmu z kabelovky". Z Kennyho Wormalda se prý každopádně díky Footloose nestane hvězda jako z Kevina Bacona.
Horor Věc byl naopak recenzenty příkře odmítnut. Ze 108 recenzí Rottentomatoes.com jich pouhých 36 vychází kladně, průměrné hodnocení pak je zatím 5, 1 bodu z deseti. Uživatelé IMDb.com jsou shovívavější - zhruba tisícovka hlasujících vygenerovala známku 6, 8 bodů z deseti.
Příběh se odehrává na odlehlé výzkumné stanici v Antarktidě, jejíž osazenstvo tvořené mezinárodním vědeckým týmem objeví v ledových hlubinách neobyčejné stvoření. Z objevu, který má obrovský potenciál, se však stává vražedná hrozba. Vědci jsou nuceni čelit narůstající paranoii tváří v tvář tvorovi, který je schopen změnit se v kopii jakéhokoliv živého organismu.
Již citovaný Ebert tvrdí, že nová verze režiséra Matthijse van Heijningena „poskytuje tak detailní pohled nad monstrum, že celý náš zážitek je redukován na sledování speciálních efektů, u nichž si přitom uvědomujeme jejich trikovou podstatu".
Podle Erica D. Snidera ze serveru Film.com jde „o hororový ekvivalent levných animovaných pokračování od Disneyho, které jdou rovnou na video: stejný název, stejný příběh, nic inspirativního".
Ian Buckwalter z New York Press zase tvrdí: „Stejně jako Věc-monstrum samo se i film snaží jen napodobovat něčí formu a jedinečné chování, jenže diváci nepotřebují složitě testovat, že jde jen o lacinou repliku".
Například Joe Neumaier z New York Daily News ale novou Věc trochu hájí: „Z hlediska děsu je tato staromódně pojatá Věc lepší než většina nových". Čímž uzavírá kruh - pomocí remaků starších filmů nanejvýš vzpomínáme, jak to dříve bylo lepší. Do českých kin si můžeme přijít zavzpomínat a srovnávat 8. prosince.
Sledovat ptáky
Komedie The Big Year (u nás bude až v dubnu příštího roku uvedena jako Nadějný rok) vypráví o třech nadšencích, kteří se účastní pravidelné americké soutěže, jejímž účelem je posbírat (zpozorovat) za rok co nejvíce vzácných ptáků. Aby zvítězili, musí se potýkat s počasím, jeden s druhým a i se svými partnerkami, které je v tomto koníčku příliš nepodporují.
Film se podle statistik IMDb.com dosti nelíbí mužům a naopak celkem líbí ženám, protože ukazuje „pány tvorstva" jako směšné figury. Nicméně jak na IMDb.com, tak na Rottentomatoes má film hodnocení jen kolem 5 bodů z deseti.
Jak napsal Tom Long v Detroit News: „Lidé dívající se na ptáky jsou milá věc. Lidé dívající se na film o lidech dívajících se na ptáky, to už je krapet nuda." Lou Lumenick z New York Postu si vypomáhá metaforou: „Film zarputile odmítá vzlétnout nebo vygenerovat něco více než pár uchechtnutí."
Najdou se ovšem i zastánci filmu, jako A.O. Scott z New York Times: „Jako samo sledování ptáků, tak i Báječný rok vyžaduje trpělivost. Respektuje soudržnost i výstřednost lidi posedlých tímto koníčkem - a říká nám něco o fascinující hojnosti a divokosti samotných zvířat."
